1817/2009
Právo na informace: odvolací orgán
Právo na informace: odvolací orgán
k § 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb.
Odvolacím orgánem je u rozhodnutí okresních soudů o žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, Ministerstvo spravedlnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2008, čj. 4 Ans 11/2007-102)
Věc:
Tomáš P. proti Ministerstvu spravedlnosti o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce zaslal dne 9. 3. 2006 Okresnímu soudu v Berouně žádost o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž požádal o pravomocný rozsudek ve věci sp. zn. 8 T 26/2002. Rozhodnutím předsedkyně soudu ze dne 13. 3. 2006 byla žádost stěžovatele odmítnuta.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 15. 3. 2006 odvolání. Na toto odvolání neobdržel žalobce ve smyslu § 16 odst. 2 a 3 zákona o svobodném přístupu k informacím žádnou odpověď, a proto podal dne 7. 5. 2006 u žalovaného stížnost na průtahy ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu (č. 500/2004 Sb.), na niž však rovněž žalovaný nijak nereagoval.
Žalobce se poté obrátil na Městský soud v Praze se správní žalobou na ochranu proti nečinnosti, kterou se dožadoval, aby soud uložil žalovanému rozhodnout do tří dnů od právní moci rozsudku o odvolání žalobce ze dne 15. 3. 2006. Městský soud v Praze dne 7. 9. 2007 žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku především uvedl, že žalobce označil v žalobě za žalovaného Ministerstvo spravedlnosti, ač Ministerstvo spravedlnosti není nadřízeným orgánem předsedkyně Okresního soudu v Berouně, a proto se nelze domáhat ochrany proti namítané nečinnosti vůči němu.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž především poukázal na to, že v praxi senátů Městského soudu v Praze dochází k dynamickému a značně překotnému, obtížně předvídatelnému vývoji, kdy soud o typově identických žalobách rozhoduje rozdílně. Dále poukázal na instrukci ministra spravedlnosti ze dne 21. 12. 1999, čj. M-1827/99, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím. V § 7 odst. 1 této uvádí. Dále stěžovatel poznamenal, že jak je zřejmé z § 124 odst. 1 písm. e), § 125 odst. 1 písm. e), § 123 odst. 1 písm. l, a § 127 odst. 1 písm. g) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a z § 29 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jakož i z příslušných návětí a poznámek pod čarou, poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím je zákonem označeno za výkon státní správy soudů. Stěžovatel rovněž uvedl, že postup městského soudu by nebyl správný ani v případě, že by žalobce skutečně mylně označil jako žalovaného jiný správní orgán, než který byl povinen vydat požadované rozhodnutí. Nesprávné označení žalovaného ve správní žalobě je odstranitelnou vadou podání, k jejímuž odstranění by měl soud I. stupně žalobce vyzvat. V daném případě byl žalovaný v žalobě označen správně, v souladu s platnou a dodržovanou instrukcí, a k takovému postupu proto nebyl a není důvod.
instrukce
je stanoveno, že o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti, tzn. žalovaný. Pokud jde o ústavně právní dimenzi této otázky, jíž se napadený rozsudek velmi zevrubně zaobírá, nelze podle stěžovatele pominout zcela zásadní aspekt věci, totiž zda vůbec lze poskytování informací žadatelům podle zákona o svobodném přístupu k informacím podřadit pod výkon soudní moci. Není-li tomu tak (o čemž je stěžovatel přesvědčen), nelze přiznat relevanci vývodům městského soudu ohledně toho, že by rozhodování Ministerstva spravedlnosti, tedy ústředního orgánu státní správy a součásti moci výkonné, o opravných prostředcích podle zákona o svobodném přístupu k informacím, mohlo jakkoliv zasahovat do nezávislosti soudů ve smyslu těch ústavněprávních principů, které napadený rozsudek in extenso
expressis verbis
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud při posouzení této věci vyšel z toho, že poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím je v případě, že je povinným subjektem soud, výkonem státní správy, a to v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích, která vždy svěřují tuto kompetenci do rukou předsedy soudu, coby orgánu vykonávajícího státní správu soudu. V působnosti předsedy okresního soudu je podle § 127 odst. 1 písm. g) zákona o soudech a soudcích zajišťovat poskytování informací soudem podle zvláštního právního předpisu, jímž se rozumí zákon o svobodném přístupu k informacím.
Klíčovou právní otázkou pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti stěžovatele je určení funkční příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu v Berouně o neposkytnutí informace, neboť v dané věci je podstatou sporu, zda tímto orgánem je předseda krajského soudu, či Ministerstvo spravedlnosti. Zákon o soudech a soudcích výslovně neupravuje, kdo je z hlediska funkční příslušnosti kompetentním orgánem pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o neposkytnutí informace (tj. v tomto případě požadovaného pravomocného rozsudku sp. zn. 8 T 26/2002). Podle § 126 odst. 1 písm. h) zákona o soudech a soudcích je v pravomoci předsedy krajského soudu vykonávat státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že je povinen řídit a kontrolovat výkon státní správy okresních soudů prováděných jejich předsedy. Podle § 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích je ústředním orgánem státní správy soudnictví ministerstvo, které také v souladu s ustanovením § 123 odst. 1 písm. e) téhož zákona řídí a kontroluje výkon státní správy prováděný předsedy soudů ve věcech majetku státu a státního rozpočtu a stanoví působnost k výkonu státní správy soudů prováděnému předsedy soudů v ostatních věcech. Zákon o svobodném přístupu k informacím vymezuje v ustanovení § 16 odst. 2 věty první s účinností do dne 22. 3. 2006 odvolací orgán proti rozhodnutí povinného subjektu o neposkytnutí informace tak, že o odvolání rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat.
Z citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích vyplývá, že předseda krajského soudu se podílí na výkonu státní správy okresních soudů v jeho obvodu mj. i tak, že řídí a kontroluje výkon státní správy okresních soudů prováděný jejich předsedy. Z toho nicméně podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že předseda krajského soudu je
„nejblíže vyššího stupně nadřízeným povinnému subjektu“
, jak definuje odvolací orgán citované ustanovení § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Je sice pravdou, že v určitých zákonem stanovených případech plní předseda krajského soudu funkci nadřízeného orgánu státní správy po stránce funkční příslušnosti k instančnímu přezkumu rozhodnutí předsedy okresního soudu. Tak je tomu kupř. v případě postupu předsedy krajského soudu v případě posouzení žádosti stěžovatele o přešetření způsobu vyřízení stížnosti (na nevhodné chování soudních osob či narušování důstojnosti v řízení) vyřizované předsedou okresního soudu [§ 174 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Obecně však nelze z těchto ustanovení zákona dovodit, že by předseda krajského soudu představoval v obecné rovině instančně nadřízený orgán státní správy předsedy okresního soudu. Takový výklad by představoval porušení ústavně zakotvených mezí výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, neboť státní orgán nemůže rozhodovat, pokud mu tuto kompetenci zákon výslovně nesvěřuje.Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v posuzované věci je třeba vyjít z výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím, který podalo ministerstvo, v souladu s dikcí § 123 odst. 1 písm. e) zákona o soudech a soudcích, ve své instrukci ze dne 21. 12. 1999, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. V ustanovení § 7 odst. 1 této
instrukce
je stanoveno, že o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu podle § 6 odst. 4 (tj. rozhodnutí, jímž se žádosti o poskytnutí informace, byť i jen zčásti, nevyhovuje) rozhoduje Ministerstvo spravedlnosti: bylo-li však toto rozhodnutí vydáno vedoucím státním zástupcem, rozhoduje o odvolání proti němu vedoucí státní zástupce vyššího státního zastupitelství. Tento interní předpis je jednoznačným výkladovým vodítkem pro závěr, že o odvolání proti rozhodnutí předsedy okresního soudu o neposkytnutí informace rozhoduje ministerstvo. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že interní normativní instrukce
zavazuje pouze podřízené orgány státní správy soudů, a nikoliv soudce při výkonu rozhodovací činnosti. To ovšem neznamená, že by soud při právním posouzení věci neměl přihlédnout k interním pravidlům obsaženým v instrukci ministerstva v případě, že tato pravidla řeší jednoznačně výkladový problém při aplikaci zákonného práva, jak tomu bylo i v tomto případě. Jestliže interní normativní pravidlo stanovené ministerstvem jako výkladová pomůcka k nalezení správného smyslu aplikace § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím v kontextu zákona o soudech a soudcích, není v rozporu s těmito zákonnými předpisy, pak Nejvyšší správní soud nevidí důvod, proč by se takového výkladu neměl přidržet i soud při výkonu moci soudní. Argumentace městského soudu odůvodňující závěr, že kompetentním orgánem státní správy soudů funkčně příslušným k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu v Berouně Ministerstvo spravedlnosti není, je z uvedených důvodů nesprávná a vede k chybnému určení pravomoci a příslušnosti odvolacího orgánu.Ke vztahu citované vůči právním normám obsaženým v zákoně o soudech a soudcích a tyto zákonné normy na základě tohoto principu derogovat. Pravidla obsažená v citované instrukci jsou závazná pouze interně vůči orgánům státní správy podřízeným ministerstvu, které jsou jimi při své činnosti vázány. Přesto však na základě výše uvedené argumentace ve výsledku dává Nejvyšší správní soud stěžovateli za pravdu v tom, že odvolacím orgánem bylo v posuzované věci ministerstvo, a nikoliv předseda krajského soudu, a městský soud měl vzít při svém rozhodování o žalobě výkladová pravidla obsažená ve směrnici v potaz a dovodit s jejich pomocí příslušnost odvolacího správního orgánu. V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud vyjádřit svůj údiv nad tím, že městský soud při rozhodování posuzované věci nevycházel ze své
instrukce
ministerstva a zákona o soudech soudcích poznamenává Nejvyšší správní soud následující. Citovaná směrnice je klasickým interním aktem řízení (interní normativní instrukcí) a neobsahuje ze své povahy žádné právní normy, které by mohly být ve vztahu lex specialis
recentní
judikatury, která v obdobném případu již dovodila v otázce příslušnosti odvolacího orgánu proti rozhodnutí předsedy okresního soudu o neposkytnutí informací stejný výkladový závěr, jako Nejvyšší správní soud v této věci (viz blíže rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, čj. 10 Ca 191/2006-22).Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.