Vydání 6/2013

Dne 11. 4. 2011 žalobce požádal Policii České republiky, Policejní prezidium České republiky (dále jen "povinný subjekt") podle zákona o svobodném přístupu k informacím o zaslání "".

Povinný subjekt vyhověl přípisem ze dne 14. 4. 2011 části žádosti žalobce a ve zbývající části žádost žalobce odmítl rozhodnutím ze dne 20. 4. 2011 podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím.

Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí povinného subjektu odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 5. 2011 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k novému projednání.

Povinný subjekt poté dne 16. 6. 2011 vydal rozhodnutí, kterým opětovně částečně odmítl žádost žalobce podle § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. V odůvodnění tohoto rozhodnutí povinný subjekt uvedl, že na základě konzultace s odbornými pracovišti shledal, že žádost se týká následujících interních aktů řízení: Závazný pokyn policejního prezidenta č. 100/2001, ke kriminalisticko-technické činnosti Policie České republiky; Závazný pokyn policejního prezidenta č. 30/2005, kterým se upravuje provozování informačních systémů AFIS 2000, C-AFIS a některé podmínky provozování daktyloskopických sbírek; Závazný pokyn policejního prezidenta č. 215/2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů; Rozkaz policejního prezidenta č. 67/2009, o identifikačních úkonech a provozování zkušebního provozu informačního systému FODAGEN; Závazný pokyn policejního prezidenta č. 88/2002, k naplňování, provozování a využívání Národní databáze DNA; Rozkaz policejního prezidenta č. 52/2004, kterým se omezuje přijímání dožádání o genetická zkoumání znaleckými pracovišti Policie České republiky a Závazný pokyn policejního prezidenta č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení. Z těchto předpisů byl žalobci poskytnut pouze Závazný pokyn č. 215/2008 a Závazný pokyn č. 30/2009.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 4 As 20/2007-64, a nález Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2008, , stížnosti č. 30562/04 a č. 30566/04, ECHR 2008. Dále žalobce poukázal na to, že tvrzení o tom, že příslušné předpisy nemohou ovlivnit jiné subjekty než útvary policie, je příliš obecné a nepřezkoumatelné. Je-li předmětem úpravy příslušných předpisů nakládání s osobními údaji, včetně citlivých údajů o fyzických osobách, již ze samotné této skutečnosti je zřejmé, že požadované informace mají dopad do právní sféry těch fyzických osob, jejichž osobní údaje se zpracovávají, a nejedná se tedy pouze o interní pokyn bez působení navenek. Okamžikem, kdy tyto osobní údaje přejdou do dispoziční sféry policie, vzniká oprávněný zájem dotčené fyzické osoby na tom, aby věděla, jakým způsobem je s nimi nakládáno a kdy bude jejich zpracování ukončeno. Žalobce konstatoval, že přiléhavé není ani použití § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. K tomu žalobce poukázal na text žádosti, který směřoval k otázce zpracování osobních údajů na základě zmocnění založeného § 65 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona o Policii České republiky, což v žádném případě nejsou informace, které by vznikly činností orgánů činných v trestním řízení při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti při plnění úkolů podle trestního řádu. Exempce dle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím není tedy v dané věci vůbec namístě.

Žalovaný odvolání svým rozhodnutím ze dne 25. 7. 2011 zamítl a napadené rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný mimo jiné uvedl, že pojem "" se u každého povinného subjektu označuje jiným výrazem, u policie se jedná o interní akty řízení, kterými se rozumí závazný pokyn policejního prezidenta, rozkaz policejního prezidenta, pokyn vedoucího pracovníka a rozkaz vedoucího pracovníka. Žalovaný vyjádřil názor, že u pojmu interní předpisy použitého v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím je nutné rozlišovat, zda takovéto pokyny upravují postupy a činnosti povinného subjektu dotýkající se práv a právem chráněných zájmů či povinností třetích osob, tedy které určitým způsobem upravují jednání s veřejností a nepřímo tak ovlivňují uplatňování práv a povinností fyzických a právnických osob, či tento aspekt zcela postrádají. Vnitřní pokyny nelze bez dalšího všechny vyloučit z poskytování informací, ale je nutné zvážit jejich obsah ve shora uvedeném smyslu. Je tedy nutné posoudit, zda požadované právní akty mohou ovlivnit subjekty stojící mimo hierarchii služební nadřízenosti a podřízenosti. Týkají-li se interní pokyny výkonu veřejné správy, tedy činnosti povinného subjektu, jakožto orgánu veřejné moci navenek, ve vztahu k veřejnosti a upravují aplikační postupy v návaznosti na jednotlivá ustanovení určitého zákona, nelze je považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upravené bezprostředně dotýkají.

Žalovaný uvedl, že povinný subjekt provedl správní uvážení v uvedeném smyslu a řádně je zdůvodnil. Z odůvodnění je jednoznačně zřejmé, proč povinný subjekt k omezení práva na přístup k informacím přistoupil a zda měl legitimní důvody, které vedly v konkrétních souvislostech k oprávněnému omezení práva na informace. Žalovaný proto plně souhlasil s povinným subjektem v tom, že se jedná o dílčí interní pokyny nijak nezavazující nižší subjekty a nezasahující do práv jednotlivých fyzických osob. Předmětné interní pokyny vychází přímo ze zákonných ustanovení příslušných právních předpisů a pouze upřesňují postupy povinného subjektu, jak předmětné ustanovení zákona naplnit. Rozhodnutí odpovídá i žalobcem zmiňovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 20/2007-64. Předmětné interní akty řízení naplňují dle názoru žalovaného uvedené podmínky, neboť zavazují pouze subjekty v rámci organizační struktury policie. Tyto interní pokyny se netýkají výkonu veřejné správy navenek a nemohou ovlivnit jiné subjekty než ty, které jim z hlediska služební podřízenosti a disciplinární odpovědnosti podléhají.

K důvodu odmítnutí poskytnutí informací podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím žalovaný poukázal na to, že povinný subjekt aplikoval toto ustanovení v případě Závazného pokynu č. 100/2001. Tento pokyn upravuje konkrétní technické postupy policie při objasňování trestné činnosti, a tedy činnost orgánů činných v trestním řízení. Poskytnutí citovaného interního aktu řízení (a tedy v podstatě jeho zveřejnění) by mohlo být v důsledku poznání technických způsobů a technických postupů policie zneužito potencionálními pachateli trestné činnosti. Poskytnutí tohoto pokynu by mohlo způsobit maření nebo narušování metod a zásad činnosti policie při předcházení trestné činnosti a při identifikaci pachatelů trestných činů. Aplikaci § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím tedy považuje žalovaný za správnou, neboť by mohla být ohrožena schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze. Žalobce v žalobě opět poukázal na shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 20/2007-64, který se týkal aplikace § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce dále odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2008, , stížnosti č. 30562/04 a č. 30566/04, ECHR 2008, podle kterého zpracování osobních údajů představuje značně intenzivní zásah do soukromí dotčených osob ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Proto nelze interní předpisy upravující aplikaci správního uvážení v těchto situacích pokládat za předpisy bez vnější působnosti, naopak se jedná o pokyny s bezprostředním a relevantním dopadem do právní sféry fyzických osob. Jako takové je nelze žadatelům o informace odpírat s odkazem na exempci dle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce dále uvedl, že nebyl dán důvod k odmítnutí žádosti podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím a zároveň nepovažoval za přiléhavý ani nově uplatněný důvod podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce odmítl, že by poskytnutí informací o tom, za jakých okolností policisté provádí odběr biologického materiálu a jak s ním a s osobními údaji z něj získanými nakládají, ohrozilo práva třetích osob nebo schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republiky.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě zopakoval, že u interních aktů řízení, u nichž došlo k omezení práva na přístup k informacím, se jedná výlučně o interní pokyny, které nijak nezavazují vnější subjekty ani nikterak nezasahují do práv a právem chráněných zájmů vnějších subjektů. Předmětné interní pokyny vychází přímo ze zákonných ustanovení příslušných právních předpisů a pouze upřesňují postupy povinného subjektu, jakým způsobem dané ustanovení zákona naplnit. Žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí odpovídá i shora uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 20/2007-64.

K tomuto vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, v níž na podané žalobě setrval.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného a povinného subjektu zrušil, povinnému subjektu nařídil, aby žalobci poskytl text Závazného pokynu č. 88/2002, Závazného pokynu č. 30/2005, Rozkazu č. 52/2004 a Rozkazu č. 67/2009, a v části týkající se Závazného pokynu č. 100/2001 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.