Vydání 6/2010

Opodstatněnou neshledal soud námitku, v níž žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že informace v podobě rozhodnutí žalovaného o přidělení finančních prostředků státnímu podniku Povodí Moravy na akce specifikované v žádosti žalobce ze dne 10. 5. 2004 nejsou informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu zákona č. 123/1998 Sb. Soud k tomu uvádí, že výčet uvedený pod body 1-10 v § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., jež obsahuje zákonnou definici pojmu „informa- ce o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů“, je výčtem demonstrativním, takže mohou existovat i další zde neuvedené informace, vypovídající o jiných aspektech stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Aby však bylo možné určitou informaci považovat za informaci ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., musí se vždy jednat, jak již její samotné označení napovídá, o informaci o stavu životního prostředí či přírodních zdrojů. Tuto charakteristiku však rozhodnutí žalovaného správního orgánu, jímž se stanoví výše finančních prostředků přidělených třetímu subjektu ze státního rozpočtu na realizaci určité akce, nenaplňuje. Výše přidělovaných finančních prostředků, která je vlastním předmětem takového rozhodnutí, totiž nemá žádnou vypovídací hodnotu o stavu životního prostředí nebo o určitém přírodním zdroji.

Rozhodnutí žalovaného o přidělení finančních prostředků státnímu podniku Povodí Moravy na akce specifikované v žádosti žalobce ze dne 10. 5. 2004 nelze považovat za informace ve smyslu § 2 písm. a) bodu 2, 6 či 7 zákona č. 123/1998 Sb., jak nesprávně namítá žalobce. Těmito rozhodnutími totiž žalovaný neposuzoval připravované činnosti státního podniku Povodí Moravy, jež by mohly vést ke změně stavu životního prostředí (neuděloval k nim souhlas apod.), ale rozhodoval výhradně o právu čerpat na tyto akce finanční prostředky ze státního rozpočtu. Žalobcem žádaná rozhodnutí tak nelze považovat za informace „o připravovaných činnostech“ - informacemi o těchto činnostech jsou technické zprávy a další podkladové materiály, v nichž jsou tyto činnosti specifikovány, jež však byly žalobci poskytnuty. Stejně tak nelze uvedená rozhodnutí považovat za „písemnosti týkající se zvláště chráněných součástí přírody a dalších součástí životního prostředí chráněných podle zvláštních předpisů“. Chráněných objektů se bezpochyby může týkat zamýšlená činnost, jež má být realizována s použitím prostředků ze státního rozpočtu, nikoliv však samotné rozhodnutí o přidělení těchto prostředků na tyto akce. Informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, uvedenými v § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., pod bodem 7, jsou pak ekonomické a finanční analýzy použité v rozhodování ve věcech životního prostředí, tedy podkladové materiály použité při rozhodování, nikoliv rozhodnutí samotné.

(...) Soud však shledal žalobu důvodnou v té její části, v níž žalobce namítá, že žalovaný měl jeho žádost posoudit a vyřídit podle zákona č. 106/1999 Sb., shledal- li, že požadované informace nejsou informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb. Soud předně uvádí, že není povinností žadatele o informace právně kvalifikovat, dle jakého zákona se požadovaných informací na povinném subjektu domáhá. I v případě, že by žalobce ve své žádosti o poskytnutí informací vůbec neuvedl, podle kterého zákona se jejich poskytnutí domáhá, by úkolem žalovaného bylo posoudit, o jaké informace se vlastně jedná a podle kterého právního předpisu má při jejich poskytnutí, event. odepření jejich zpřístupnění postupovat. Za závazný z hlediska postupu žalovaného při vyřízení předmětné žádosti nelze v žádném případě považovat odkaz žalobce na zákon č. 123/1998 Sb., uvedený v označení žádosti. V tomto směru platí obecná zásada správního řízení, že rozhodující je obsah samotného podání účastníka řízení, nikoliv jeho (případně nesprávné) označení. Pokud tedy žalovaný shledal, že žalobcem požadované informace nejsou informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., bylo namístě, aby věc posoudil na základě obecné právní úpravy týkající se práva na svobodný přístup k informacím, jež je obsažena v zákoně č. 106/1999 Sb. (vztah speciality zákona č. 123/1998 Sb. k zákonu č. 106/1999 Sb. vyplývá mj. z dikce § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný si byl přinejmenším vědom skutečnosti, že na žádost žalobce o poskytnutí informací v podobě rozhodnutí o přidělení finančních prostředků státnímu podniku Povodí Moravy na akce specifikované v žádosti žalobce ze dne 10. 5. 2004 dopadá zákon č. 106/1999 Sb. V posledním odstavci odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž žalovaný zmiňuje, že problematiku poskytování informací o dispozicích s finančními prostředky státu neupravuje zákon č. 123/1998 Sb., ale zákon č. 106/1999 Sb. Pak ovšem bylo povinností žalovaného posoudit žádost žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb. a případné rozhodnutí o nevyhovění předmětné žádosti řádně zdůvodnit s odkazem na příslušná ustanovení tohoto zákona, což však žalovaný neučinil.

Aplikace nesprávného právního předpisu měla v daném případě za následek, že žalovaný v řízení nepostupoval podle zákona, který na věc dopadá a podle jehož ustanovení mělo být posouzeno, zda lze žalobci požadované informace poskytnout. Z hledisek zakotvených v zákoně č. 106/1999 Sb., jež byla v dané věci , zůstala věc neřešena. V uvedeném pochybení spatřuje soud jednak nezákonnost napadeného rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), jakož i podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].