Vydání 4/2020

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2020, čj. 5 As 231/2018-77)

Český hydrometeorologický ústav (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 2. 4. 2015 odmítl dle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), žádost žalobce o poskytnutí informací o denní průměrné teplotě a srážkách ve všech měřicích stanicích správního orgánu I. stupně za celou dobu, po kterou má správní orgán tyto informace v elektronické podobě, ve strojově čitelném formátu. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že poskytnutí požadovaných informací je vyloučeno na základě § 11 odst. 2 písm. c) informačního zákona, neboť uvedené informace podléhají zákonu č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“), a jejich poskytnutím by byla porušena práva třetích osob i povinného subjektu. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 5. 2015 rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 17. 6. 2015 žádost žalobce opětovně odmítl dle § 15 odst. 1 informačního zákona. Dospěl k závěru, že požadované informace se nevztahují ke smyslu a účelu informačního zákona a naměřené údaje nejsou informacemi podle informačního zákona. Vysvětlil, že dostatečným způsobem zveřejňuje informace na webovém portálu www.chmi.cz. Data poskytuje správní orgán I. stupně úplatně nebo bezúplatně na základě opatření žalovaného ze dne 15. 6. 2014, č. 3/04 (dále jen „opatření 3/04“). Na bezúplatné poskytnutí informací mají nárok jen subjekty veřejné správy na základě příslušného zákona. Poskytování dat pro subjekty soukromého práva je vždy za úplatu na základě uvedeného opatření. Navíc povinný subjekt vytváří z naměřených hodnot údaje a databáze, které tvoří hmotný a nehmotný majetek ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který musí povinný subjekt dle § 14 odst. 3 citovaného zákona chránit. Jako správce dat a databází není oprávněn veškerý obsah bezplatně šířit mezi širokou veřejnost. Dále odkázal i na vládní nařízení č. 96/1953 Sb., o Hydrometeorologickém ústavu (dále jen „nařízení č. 96/1953 Sb.“), a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 3. 2012, C-135/10. Současně odkázal na § 88, § 89 a § 90 autorského zákona.

Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 17. 6. 2015 podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k městskému soudu. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a nařídil správnímu orgánu I. stupně poskytnout žalobci do 1 měsíce od právní moci napadeného rozsudku informace ve strojově čitelném formátu o denní průměrné teplotě a srážkách na všech měřicích stanicích správního orgánu I. stupně za dobu, za kterou má tyto informace tento správní orgán k dispozici v elektronické podobě.

Podle městského soudu je nutné § 2 odst. 1 informačního zákona vykládat tak, že k působnosti povinného subjektu se vztahují zpravidla všechny informace, která má objektivně k dispozici v okamžiku podání žádosti, a to i kdyby neměl povinnost s těmito informacemi disponovat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009, čj. 1 As 29/2009-59, ze dne 20. 10. 2011, čj. 6 As 33/2011-83, ze dne 7. 4. 2015, čj. 6 As 136/2014-41, č. 3223/2015 Sb. NSS). Odmítl tedy závěr žalovaného, že věcný rozsah informačního zákona zahrnuje pouze takové informace, které mají veřejnoprávní charakter. Výluku zakládají pouze zákonné důvody v § 7 a 11 informačního zákona. Podle městského soudu je správní orgán I. stupně povinným subjektem ve smyslu informačního zákona a informacemi, které požadoval žalobce, disponoval. V této souvislosti odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, čj. 1 As 162/2014-63, č. 3276/2015 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že technické normy ve stavebnictví jsou v určitých případech informacemi ve smyslu informačního zákona, a to i pokud jsou běžně poskytovány za úplatu.

Městský soud dále (na rozdíl od žalovaného) dospěl k závěru, že detailní informace o vývoji počasí v ČR, které požadoval žalobce, mají veřejnoprávní charakter. Právo na informace je důležitým předpokladem pro to, aby se lidé mohli domáhat svého práva na příznivé životní prostředí (§ 35 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). Na základě podrobných informací o životním prostředí je veřejnost schopna poznat jeho stav, uvědomovat si v čase jeho proměny, přijmout odpovědnost za jeho kvalitu a činit kvalifikovaná rozhodnutí k jeho ochraně. Úplné informace o vývoji počasí, respektive z toho vyplývající informace o životním prostředí, musí být ze své podstaty přístupné na vyžádání bezplatně už jen proto, že přístup k jejich obsahu nemůže být závislý na finančních příjmech a sociálním statusu jednotlivce. V tomto ohledu je problematické, pokud správní orgán I. stupně třídí informace na ty, které v omezeném rozsahu zpřístupní všem, a které poskytne privilegovaným subjektům v širším rozsahu za úplatu. Ustanovení čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani žádný zákon takové třídění nepřipouští. Důvody pro neposkytnutí informace je možné hledat pouze v zákonech, nikoli v podzákonných předpisech a interních aktech. Dotčení ekonomických zájmů činnosti správního orgánu I. stupně nemůže být důvodem pro odepření poskytnutí informací.

Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že veřejnoprávní charakter informace není primárním předpokladem pro uplatnění práva na informace dle informačního zákona. Dle stěžovatele ne vše, co vznikne ve veřejné instituci, je komukoli přístupné kdykoli a zdarma. Musí se jednat o informaci vztahující se k činnosti povinného subjektu (srov. čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Správní orgán I. stupně je příspěvkovou organizací, u níž se předpokládá, že získává výnosy ze své činnosti. Tento orgán plní povinnost zpřístupňovat informace o své činnosti vůči veřejnosti prostřednictvím portálu www.chmi.cz, na němž jsou dostupné informace o jeho činnosti v oblasti meteorologie a klimatologie, hydrologie a čistoty ovzduší a jsou zde zpřístupněny také aktuální naměřené hodnoty podle polohy a času. Žalobcem požadované informace nejsou bez dalšího veřejně dostupné a jsou výsledkem odborné činnosti vykonávané na základě vládního nařízení č. 96/1953 Sb. a zřizovací listiny. Údaje o denních průměrných hodnotách teplot a srážek nejsou prostými měřenými údaji, ale jsou výsledkem jejich odborného zpracování. V odborném zpracování stěžovatel shledává významný rozdíl oproti věci řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 11. 10. 2017, čj. 3 As 292/2016-67. Správní orgán I. stupně obsah zdrojů dat zpracovává a zpracování poskytuje jako služby na základě opatření žalovaného ze dne 4. 10. 2017, č. 17/17 (dále jen „opatření 17/17“, ke dni podání žaloby bylo v účinnosti opatření 3/04), za které subjekty hradí úplatu a využití poskytnuté služby je omezeno licenčním ujednáním za každé poskytnutí. Městský soud se nezabýval rozdílem mezi informacemi a odborným zpracováním zdrojů dat.

Podle stěžovatele městský soud nesprávně dovodil, že je nerelevantní argumentace interními akty řízení či předpisy nižší právní síly. Správní orgán I. stupně nemá zákonem vymezený rozsah činnosti, a proto musí vycházet z jednotlivých opatření stěžovatele a nařízení vlády.

Stěžovatel považoval odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 162/2014-63, č. 3276/2015 Sb. NSS, za nepřiléhavý, neboť v něm nenachází podobnost s posuzovanou věcí.

Stěžovatel dále uvedl, že městský soud kvalifikoval informace požadované žalobcem jako informace o životním prostředí. Zpřístupňování informací o životním prostředí se však řídí zákonem č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Informace o denních průměrných teplotách a srážkách nejsou informacemi o životním prostředí a nenaplňují znaky žádného z bodů § 2 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí. Právo na informaci o vývoji životního prostředí je ve vztahu k informacím o počasí ze strany povinných subjektů plněno prostřednictvím publikovaných zpráv o stavu životního prostředí a zejména prostřednictvím portálu www.chmi.cz, na němž jsou vyčerpávajícím způsobem zpřístupněny informace o stavu a vývoji počasí. Stěžovatel dále popsal, jaké informace jsou na těchto webových stránkách dostupné. Správní orgán I. stupně tedy poskytuje informace o stavu životního prostředí a své činnosti. Poskytuje také odborné služby za úplatu, které jsou přístupny komukoli, nikoli pouze privilegovaným subjektům, jak nesprávně uvedl městský soud.

Stěžovatel dále dodal, že v napadeném rozsudku chybí úvaha o možnosti aplikace zákona o právu na informace o životním prostředí a o tom, proč by informace požadované žalobcem měly být informacemi o životním prostředí. Městský soud rozhodnutí obou správních orgánů zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Stěžovateli však není jasné, proč by měl vést další řízení, pokud dalším výrokem byla správnímu orgánu I. stupně stanovena povinnost poskytnout žalobcem požadované informace. V uvedeném shledává stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

Žalobce se ztotožnil se závěry městského soudu. Uvedl, že po správním orgánu I. stupně požadoval specifikování měřicí stanice, průměrné denní teploty podle jednotlivých záznamů v čase a průměrné srážky podle jednotlivých záznamů v čase. Z takového poskytnutí nevyplývá, že by správní orgán I. stupně byl povinen poskytnout „vše bez rozlišení“, a nadále může poskytovat za úplatu odborné zpracování dat.

Žalobce dále konstatoval, že žádost o informace podal ve smyslu informačního zákona i zákona o právu na informace o životním prostředí. Je na povinném subjektu, aby vyřídil žádost podle jejího obsahu dle příslušného zákona. Žalobce se domnívá, že žádal především o informace týkající se životního prostředí, ale i o informace, které se životního prostředí netýkají (specifikování měřicích stanic). Správní orgány tedy postupovaly správně dle informačního zákona. V napadeném rozsudku chybí úvaha o aplikaci zákona o právu na informace o životním prostředí, neboť správní orgány přistoupily k vyřízení žádosti dle informačního zákona.

Stěžovatel v replice k vyjádření žalobce uvedl, že správní orgán I. stupně nemá povinnost poskytovat všechny informace, které má k dispozici. Povinnost poskytovat informace se vztahuje pouze na okruh informací vymezený v § 2 odst. 1 informačního zákona ve spojení s čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Důvodem pro neposkytnutí informací nebyla autorskoprávní ochrana ani ekonomické důvody.

Stěžovatel souhlasil se žalobcem, že požadované informace nejsou informacemi o životním prostředí ve smyslu zákona o právu na informace o životním prostředí. Městský soud ovšem při popisu důvodů pro poskytnutí informací odkazuje na čl. 35 Listiny základních práv a svobod. Z toho lze dovodit, že městský soud požadované informace považuje za informace o životním prostředí. Tento závěr učinil, aniž se vyjádřil k aplikaci zákona o právu na informace o životním prostředí, a postupoval dle informačního zákona.

Žalobce dále doplnil, že nelze omezit právo na přístup k informacím tím, že existuje subjekt, který je ochoten za tytéž informace, o něž žádá žalobce, zaplatit. Žalobce provedl analýzu příjmů z prodeje dat a služeb soukromým osobám správním orgánem I. stupně. Dospěl k závěru, že se jedná o činnost z obchodního hlediska ztrátovou. Žalobce rovněž popsal postup při měření teplot v Klementinu. Pokud by správní orgán I. stupně poskytl žalobci základní naměřená data, byl by si žalobce schopen denní průměrné teploty po konzultaci s odborníky spočítat sám.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému dalšímu řízení.