Vydání 9/2019

(…)

[45] Žalobkyně se dále domáhala poskytnutí informací o vzdělání zaměstnanců oddělení sociálně-právní ochrany dětí povinného subjektu. Konkrétně požadovala sdělit jmenovitě ke každému zaměstnanci, jaký je, zaprvé, jeho kvalifikační předpoklad pro výkon povolání sociálního pracovníka podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zadruhé, zda disponuje zvláštní odbornou způsobilostí na úseku sociálně-právní ochrany, případně jakou, kdy jí dosáhl, a to včetně data eventuálně vykonaných zkoušek zvláštní odborné způsobilosti, a za třetí, zda disponuje konkrétní odbornou způsobilostí vést rozhovory s nezletilými dětmi, resp. jakou.

[46] Správní orgány tyto informace žalobkyni poskytly pouze částečně, a to pokud jde o informaci o zvláštní odborné způsobilosti zaměstnanců vést rozhovory s nezletilými dětmi (k tomu dále viz níže), z podstatné části informace odmítly poskytnout s odkazem na § 8a zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 obecného nařízení o ochraně osobních údajů, tedy s odkazem na ochranu soukromí (osobních údajů) dotčených osob. Současně uvedly, že za to, že činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí vykonávají pouze odborně způsobilé osoby, nese odpovědnost daný správní orgán, a to vůči příslušnému kontrolnímu orgánu. Současně správní orgány uvedly, že dotčení zaměstnanci nevyslovili s poskytnutím požadovaných informací souhlas.

[47] Otázka poskytování informací o dosaženém vzdělání zaměstnanců veřejné správy již byla správními soudy opakovaně řešena. Odkázat je možné zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, čj. 8 As 12/2015-46, č. 3310/2015 Sb. NSS, z jehož závěrů zdejší soud vycházel i při posouzení nynější věci (ke shodným závěrům viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2018, čj. 10 As 345/2017-73).

[48] Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 8 As 12/2015-46 vyložil, že pokud se určité údaje o fyzických osobách netýkají výlučně pouze jejich soukromé sféry, ale jsou také součástí sféry veřejné a existuje-li veřejný zájem na jejich poskytnutí, vztahuje se na takovéto údaje nejen právo na ochranu soukromí subjektů údajů, ale také právo na informace svědčící naopak žadateli o předmětnou informaci. Profesionální sféra osob působících ve veřejném životě a informace o ní obecně náleží do sféry veřejné. Do sféry veřejné tak patří také údaje o dosaženém vzdělání zaměstnanců veřejné správy. Otázky, zda jsou pracovní pozice ve veřejné správě obsazovány lidmi s odpovídající kvalifikací, jsou důvodně předmětem veřejného zájmu a jsou způsobilé přispět k veřejné diskuzi. Na požadované údaje tudíž dopadá právo na informace zaručené v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

[49] Již vzhledem k uvedenému je nepřípadný argument správních orgánů v nynější věci, že informace o vzdělání dotčených zaměstnanců nemají být poskytnuty proto, že za to, že činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí vykonávají pouze odborně způsobilé osoby, nese odpovědnost příslušný správní orgán. Skutečnost, že orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen na pracovních pozicích vyžadujících určitou specifickou kvalifikaci zaměstnávat pouze osoby, které takovou příslušnou kvalifikaci disponují, jakkoli nevylučuje, že na dané údaje dopadá ústavně zaručené právo na informace. Rovněž argument, že agendu sociálně-právní ochrany dětí nevykonávají ze zákona zaměstnanci jako fyzické osoby, ale orgány sociálně-právní ochrany dětí jako správní orgány prostřednictvím svých zaměstnanců není jakkoli způsobilý odůvodnit odepření požadovaných informací. Ba naopak, právě skutečnost, že zaměstnanci vykonávají jménem povinného subjektu státní správu na úseku sociálně-právní ochrany je důvodem, proč žalobkyně informace o jejich vzdělání požaduje, a jak bylo již naznačeno a bude zdůvodněno dále, proč je oprávněna je požadovat.

[50] Nepřípadný je rovněž argument správních orgánů, že do výběrového řízení vstupují budoucí zaměstnanci jakožto fyzické osoby, které nemají informační povinnost, jelikož žalobkyně vůbec nepožadovala informace o vzdělání a další odborné způsobilosti o osobách, které by se snad teprve ucházely o zaměstnání u povinného subjektu, nýbrž výlučně o osobách, které již byly (jsou) u oddělení sociálně-právní ochrany dětí povinného subjektu zaměstnány.

[51] Skutečnost, že na údaje o dosaženém vzdělání zaměstnanců veřejné správy dopadá právo na informace, však ještě sama o sobě nevede k závěru, že dané informace lze poskytnout. Právo žadatele o informace se totiž často střetává s právem subjektů údajů na ochranu jejich soukromí, které jim zaručují čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny. Vztah mezi uvedenými základními právy je promítnut do § 8a zákona č. 106/1999 Sb., ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, podle kterého platí, že: „.“ Při poskytování informací obsahujících osobní údaje (resp. při úvaze o odmítnutí takovou informaci poskytnout) tudíž povinný subjekt musí vycházet také z právních předpisů týkajících se ochrany osobních údajů.

[52] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 8 As 12/2015-46 uvedl, že obecně platí, že informace zahrnující osobní údaje může povinný subjekt poskytnout pouze se souhlasem subjektu údajů, ledaže se uplatní některá z výjimek z tohoto pravidla uvedených v § 5 odst. 2 zákona č. 10/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Při posuzování výjimek, které umožňují poskytnout údaje i bez souhlasu subjektu údajů, musí povinný subjekt zohlednit také § 5 odst. 3 a § 10 zákona o ochraně osobních údajů, tedy dbát, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbát na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů. Jinými slovy, povinný subjekt je povinen zvážit, nakolik by uplatnění některé z výjimek dle § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů zasáhlo do práv subjektu údajů na ochranu jeho soukromého života.

[53] Je třeba zdůraznit, že závěry citovaného rozsudku čj. 8 As 12/2015-46 byly vysloveny před tím, než vstoupilo v účinnost obecné nařízení o ochraně osobních údajů, k čemuž došlo dne 25. 5. 2018. Žalobou napadené rozhodnutí – a rovněž jemu předcházejí rozhodnutí povinného subjektu – však bylo vydáno již po tomto datu. Při posuzování možnosti poskytnutí údajů o dosaženém vzdělání zaměstnanců oddělení sociálně-právní ochrany dětí povinného subjektu bylo tudíž třeba vycházet rovněž právě z obecného nařízení o ochraně osobních údajů. Je ostatně patrné, že povinný subjekt si této skutečnosti byl vědom, jelikož odmítnutí poskytnout požadované informace odůvodnil mj. právě odkazem na čl. 4 odst. 1 a 2 tohoto nařízení. Povinný subjekt ani žalovaný však již nikterak dále neodůvodnily, proč daná ustanovení poskytnutí požadovaných informací brání.

[54] Recitál 47 tohoto nařízení deklaruje, že „[z][tj. Listinou základních práv a svobod Evropské unie – pozn. soudu]“

[55] Již z citovaného recitálu, který plní úlohu preambule právního předpisu Evropské unie, a tedy vyjadřuje základní myšlenky, principy, smysl a účel daného unijního předpisu, vyplývá, že obecné nařízení o ochraně osobních údajů nekonstruuje právo na ochranu osobních údajů jakožto právo absolutní, tedy jakožto právo, které by při střetu s jinými základními právy a svobodami mělo snad automaticky převážit, nýbrž unijní zákonodárce výslovně poukazuje na to, že při střetu tohoto práva s jinými základními právy a svobodami, tj. i při střetu s právem na informace, je třeba postupovat v souladu se zásadou proporcionality.

[56] Pokud jde o čl. 4 odst. 1 a 2 obecného nařízení o ochraně osobních údajů, odkazem na nějž odůvodňoval odepření požadovaných informací povinný subjekt, ten obsahuje pouze definice pojmů užitých v daném nařízení. Odst. 1 definuje pojem „“ a odst. 2 definuje pojem „“. Uvedený článek tohoto nařízení tudíž neobsahuje sám o sobě žádnou právní normu, tudíž ani jakkoli není sám o sobě způsobilý odůvodnit odepření poskytnutí žalobkyní požadovaných informací. Správním orgánům je nicméně možné přisvědčit v tom směru, že jméno zaměstnance oddělení sociálně-právní ochrany dětí v kombinaci s údajem o jím dosaženém vzdělání či další kvalifikaci je ve smyslu čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení osobním údajem, jelikož je na základě této kombinace údajů (jméno a příjmení, zaměstnavatel, vzdělání) možné příslušné fyzické osoby identifikovat. A dle čl. 4 odst. 2 daného nařízení je za zpracování osobních údajů třeba považovat rovněž jejich šíření (zpřístupnění).

[57] Pro posouzení, zda by poskytnutím žalobkyní požadovaných informací povinný subjekt nepostupoval v rozporu s obecným nařízením o ochraně osobních údajů, je však třeba vycházet z jeho čl. 6, který vymezuje, kdy je zpracování osobních údajů (tj. rovněž jejich zpřístupnění) zákonné. Čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení konkrétně stanovuje, že „[z]“. Pro nyní posuzovanou věc je podmínka obsažená v písm. c) daného ustanovení, podle níž je zpracování zákonné tehdy, pokud „“. Právní povinností v uvedeném smyslu je mj. povinnost poskytovat informace stanovená – ve smyslu čl. 6 odst. 3 obecného nařízení o ochraně osobních údajů – vnitrostátním právem České republiky, a to jednak Listinou a jednak zákonem č. 106/1999 Sb.

[58] Soud tudíž dospěl k závěru, že i za účinnosti obecného nařízení o ochraně osobních údajů jsou nadále použitelné závěry vyslovené v citovaném rozsudku čj. 8 As 12/2015-46. I za účinnosti obecného nařízení o ochraně osobních údajů proto nadále platí, že pro posouzení otázky, zda má povinný subjekt požadovanou informaci, která se dotýká jak soukromé, tak veřejné sféry fyzické osoby, poskytnout, či její poskytnutí odepřít, je třeba uvážit o tom, které ze dvou základních práv – tj. práva na ochranu soukromí, které zahrnuje rovněž právo na ochranu osobních údajů, a práva na informace, má v konkrétní věci převážit. K tomuto posouzení je standardně užíváno testu proporcionality, který se skládá ze tří kroků: V prvním kroku je zvažováno kritérium vhodnosti (zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout stanovený cíl), ve druhém kroku kritérium potřebnosti (zda by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými opatřeními nedotýkajícími se základních práv a svobod), ve třetím kroku kritérium proporcionality v užším smyslu (porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů).

[59] Není pochyb o tom, že poskytne-li povinný subjekt v posuzované věci žalobkyni požadované informace, bude tím dosaženo stanoveného cíle, tedy realizace žalobkyní užitého práva na informace. Pokud jde o kritérium potřebnosti, žalobkyně nemůže získat informace o vzdělání zaměstnanců povinného subjektu jinak, než tak, že jí tyto informace budou poskytnuty, a tím bude vždy určitým způsobem zasaženo do práva na soukromí příslušných zaměstnanců. Kritérium vhodnosti i potřebnosti je tudíž v nynější věci splněno.

[60] Podstatou třetího kritéria je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících práv s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Rozhodnou otázkou tedy je, zda a jak intenzivně by poskytnutí požadovaných informací zasáhlo do soukromého a osobního života zaměstnanců povinného subjektu, jichž se požadované informace týkají. Pokud jde o posouzení této otázky, soud rovněž vycházel ze závěrů, které v tomto směru vyslovil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 8 As 12/2015-46:

[61] Informace o dosaženém vzdělání se nedotýkají soukromého života dotčené osoby natolik, aby je obecně nebylo možné poskytnout. V řadě případů se bude jednat o informace běžně dostupné z veřejných zdrojů či patrné z akademického titulu připojeného ke jménu. V tomto ohledu zdejší soud podotýká, že povinný subjekt ostatně žalobkyni již přípisem ze dne 21. 9. 2018 poskytl jmenný seznam zaměstnanců svého oddělení sociálně-právní ochrany dětí, který obsahoval akademické tituly jednotlivých zaměstnanců. Zveřejnění informace o dosaženém vzdělání tudíž za běžných okolností nepředstavuje žádnou podstatnou újmu. Nedotýká se vysoce intimního nebo osobního prostoru. Nelze ji považovat ani za informaci, která by dotčenou osobu nějak urážela nebo snižovala její lidskou důstojnost. Sama o sobě tato informace nemá negativní informační obsah. Negativní konotaci by mohla získat např. tehdy, pokud by dosažené vzdělání zjevně neodpovídalo pozici, kterou zaměstnanec veřejné správy zastává. V takovém případě by ovšem bylo zcela namístě na takovou skutečnost upozornit a podrobit ji veřejné diskuzi.

[62] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku rovněž zdůraznil preventivní funkci možnosti poskytnout informace o dosaženém vzdělání zaměstnanců veřejné správy, která napomáhá předcházet nežádoucím situacím a motivům ve veřejné správě. Již pouhý právní stav umožňující v zásadě komukoliv, aby získal předmětné informace, vede k větší odpovědnosti a transparentnosti při obsazování pozic ve veřejné správě. Naopak situace, kdy by předmětné informace byly utajovány, by mohla přispět ke ztrátě důvěry veřejnosti ve státní orgány a zákonnost jejich rozhodování

[63] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále zdůraznil, že veřejný zájem na poskytnutí údajů o dosaženém vzdělání není omezen pouze na nejvyšší funkce v rámci veřejné správy, jelikož zájem na transparentnosti veřejné správy a její kontrole existuje nejen u osob, které reprezentují daný úřad navenek a s nimiž si veřejnost spojuje daný úřad, ale i u dalších osob, které se na výkonu veřejné správy podílejí.

[64] Právě takovýmito osobami – osobami, které se podílejí na výkonu veřejné moci povinného subjektu, jsou v nyní posuzované věci zaměstnanci oddělení sociálně-právní ochrany dětí povinného subjektu. Soud tudíž dospěl k závěru, že právo žalobkyně na informace o jimi dosaženém vzdělání a případné další odborné způsobilosti převáží nad právem na ochranu soukromí těchto subjektů, jelikož zásah do soukromí dotčených zaměstnanců je pouze omezený a zcela přiměřený.

[65] Poskytnutí požadovaných informací je dle čl. 6 odst. 1 obecného nařízení o ochraně osobních údajů zákonné nejen tehdy, jestliže s poskytnutím příslušných údajů vysloví dotčené osoby souhlas, ale také v dalších případech, a o takový případ se jedná právě v posuzované věci, kdy je zpracování osobních údajů nezbytné pro splnění právní povinnosti zpracovatele. Na závěr o povinnosti povinného subjektu poskytnout žalobkyni údaje o dosaženém vzdělání zaměstnanců povinného subjektu proto nemá žádný vliv, že daní zaměstnanci s poskytnutím těchto údajů nesouhlasili. V tomto ohledu soud nadto podotýká, že povinný subjekt sice na takový nesouhlas dotčených zaměstnanců odkazuje a rovněž v přehledu příloh k dokumentu čj. MCP8 221798/2018 obsaženém ve správním spisu je jmenován dokument „“, nicméně žádný takový dokument se fakticky ve správním spisu nenachází, ostatně jako řada dalších dokumentů označených jako příloha dokumentu čj. MCP8 221798/2018, a to včetně samotné žádosti žalobkyně o informace.

[66] Soud podotýká, že ve shodě se závěry vyslovenými ve výše citovaném rozsudku čj. 8 As 12/2015-46 by bylo možné požadované informace odepřít tehdy, pokud by se ukázalo, že žádost o informace, které by bylo jinak třeba vyhovět, má za cíl poškodit dotčené osoby, kterých se informace týkají (např. je šikanovat, vydírat, vyprovokovat vůči nim nenávist apod.), a to na základě principu zákazu zneužití práva. Existenci žádných takových okolností nicméně v posuzované věci správní orgány netvrdily.

[67] Soud podotýká, že žalobkyně se kromě informací o vzdělání zaměstnanců povinného subjektu uvedených pod bodem 4) žádosti, které jí správní orgány odmítly poskytnout, domáhala pod bodem 5) žádosti rovněž sdělení, kteří zaměstnanci povinného subjektu disponují zvláštní odbornou způsobilostí vést rozhovory s nezletilými dětmi, resp. jakou. Soud shledal, že tuto informaci povinný subjekt žalobkyni v určité míře poskytl, a to přípisem ze dne 21. 9. 2018, v němž uvedl, že „[v]š[…].“ Informací, která žalobkyni tudíž byla poskytnuta, je informace, že všichni zaměstnanci oddělení sociálně-právní ochrany dětí povinného subjektu, kteří disponují kvalifikací pro výkon povolání sociálního pracovníka, jsou současně způsobilí provádět rozhovory s nezletilými dětmi. Nicméně povinný subjekt již žalobkyni nesdělil, kteří všichni zaměstnanci dotčeného oddělení disponují vzděláním umožňujícím jim vykonávat práci sociálního pracovníka. V přípisu ze dne 21. 9. 2018 je sice obsažen jmenný seznam zaměstnanců dotčeného oddělení s uvedením zastávaných pozic, nicméně u jmen některých zaměstnanců je uvedeno pouze pracovní zařazení „“, není tak zřejmé, zda i (všichni) tito zaměstnanci disponují odbornou způsobilostí vykonávat povolání sociálního pracovníka, či nikoliv.

[68] Soud dále zvažoval, zda jsou dány podmínky proto, aby povinnému subjektu nařídil, aby žalobkyni informace požadované pod bodem 4) a 5) žádosti poskytl. Podle § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. platí, že „[p]“

[69] Jak vyplývá z výše uvedeného zdůvodnění, soud dospěl k závěru, že podle právní úpravy účinné ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) žádný z důvodů uváděných správními orgány pro odmítnutí požadovaných informací o vzdělání zaměstnanců povinného subjektu dán nebyl. Současně soud neshledal ani žádné další zjevné zákonné důvody, pro něž by měla být žádost o informace odmítnuta. Při úvaze o aplikaci § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. soud však rozhoduje podle právní úpravy účinné v době jeho rozhodování (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2018, čj. 4 As 330/2018-57). Soud tudíž musel posoudit, zda poskytnutí požadovaných informací umožňuje rovněž aktuálně účinná právní úprava ochrany osobních údajů. Konkrétně, zda poskytnutí požadovaných informací nevylučuje zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, respektive zákon č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů (dále jen „zákon č. 111/2019 Sb.“), které oba nabyly účinnosti dne 24. 4. 2019.

[70] Částí patnáctou zákona č. 111/2019 Sb. byl novelizován zákon o svobodném přístupu k informacím, a to mj. jeho § 8a. Do tohoto ustanovení byl nově vložen druhý odstavec, podle něhož platí, že „[p]“. Citované ustanovení je tak obdobou dosavadního § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, jehož znění bylo téměř totožné. Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku čj. 8 As 12/2015-46 ve vztahu k tomuto ustanovení přitom vyložil, že informace o dosaženém vzdělání zaměstnanců veřejné správy patří do rozsahu pojmu „“ užitého v tomto ustanovení. Požadované informace o vzdělání a odborné způsobilosti vypovídají o základních předpokladech pro výkon úředních činností dotčených zaměstnanců povinného subjektu. Žalobkyní požadované informace jsou tak osobními údaji, které povinné subjekty podle novelizovaného znění § 8a odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. poskytnou.

[71] Soud tudíž dospěl k závěru, že ani právní úprava ochrany osobních údajů účinná ke dni rozhodování soudu poskytnutí požadovaných informací o dosaženém vzdělání zaměstnanců povinného subjektu nebrání. Soud proto postupoval podle § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. a žalovanému jakožto povinnému subjektu nařídil, aby žalobkyni informace uvedené pod body 4) a 5) její žádosti poskytl.