Vydání 12/2015

(...) [21] Stěžovatel nevyhověl žádosti žalobce o poskytnutí informací mimo jiné v části týkající se údajů o dosaženém vzdělání a odborné praxi ke dni nástupu do funkce bývalých předsedů a místopředsedů stěžovatele, ředitelů sekcí a členů rozkladových komisí, kteří byli jeho zaměstnanci (zbývající část žádosti o informace není předmětem řízení o kasační stížnosti). V kasační stížnosti stěžovatel setrval na stanovisku, že odepření předmětných informací bylo důvodné s ohledem na ochranu soukromí dotčených osob. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil.

[22] Pokud určitý údaj o fyzické osobě patří nejen výlučně do soukromí dotčené osoby, ale je také součástí veřejné sféry a existuje veřejný zájem na jeho poskytnutí, vztahuje se na něj nejen právo na ochranu soukromí subjektu údajů, ale také právo na informace svědčící naopak žadateli o předmětnou informaci. Podle judikatury Ústavního soudu profesionální sféra a informace o ní, včetně údaje o profesní minulosti osob působících ve veřejném životě, obecně náleží do sféry veřejné, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti posuzované věci (nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, č. 111/2007 Sb. ÚS, nebo citovaný nález sp. zn. I. ÚS 517/10, bod [17]). Ústavní soud dodal, že jednotlivci i veřejnost mohou mít legitimní zájem v zásadě na všem, co může souviset s fungováním moci ve státě. Veřejná diskuse může totiž působit i jako veřejná kontrola činnosti státu. Také Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, že právo na informace patří mezi klíčové nástroje kontroly výkonu veřejné moci, které brání její možné zneužitelnosti (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2014, čj. 1 As 78/2014-41, č. 3127/2014 Sb. NSS, ze dne 7. 5. 2009, čj. 1 As 29/2009-59, nebo ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 28/2007-89, č. 1532/2008 Sb. NSS).

[23] Nejvyšší správní soud proto nepochyboval, že údaje o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy náleží z hlediska zákona o svobodném přístupu k informacím také do veřejné sféry. Otázky, zda jsou pracovní pozice ve veřejné správě obsazovány lidmi s odpovídající kvalifikací, jsou důvodně předmětem veřejného zájmu a jsou způsobilé přispět k veřejné diskusi. Na požadované údaje tedy dopadá právo na informace zaručené v čl. 17 odst. 4 Listiny. Tato skutečnost ovšem sama o sobě nestačí pro závěr, zda lze předmětné informace poskytnout.

[24] Právo žadatele o informace se totiž často střetává s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromí, které mu zaručují čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny. Vztah mezi uvedenými základními právy je promítnut do § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, podle kterého: "." Při poskytování informací obsahujících osobní údaje (resp. při úvaze o odmítnutí takovou informaci poskytnout) musí povinný subjekt vycházet také ze zákona o ochraně osobních údajů. Obecně platí, že informace zahrnující osobní údaje může poskytnout pouze se souhlasem subjektu údajů, ledaže se uplatní některá z výjimek z tohoto pravidla uvedených v § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Při posuzování výjimek, které umožňují poskytnout údaje i bez souhlasu subjektu údajů, musí povinný subjekt zohlednit také § 5 odst. 3 a § 10 zákona o ochraně osobních údajů, tedy dbát, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbát na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů. Jinými slovy, povinný subjekt je povinen zvážit, nakolik by uplatnění předmětné výjimky zasáhlo do práv subjektu údajů na ochranu jeho soukromého života (srov. např. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 78/2014-41 nebo rozsudek ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 113/2012-133, č. 3222/2015 Sb. NSS).

[25] Pro posouzení, které z předmětných dvou základních práv má v konkrétní věci převážit, je třeba použít testu proporcionality, který se tradičně skládá ze tří kroků: v prvním kroku je zvažováno kritérium vhodnosti (zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout stanovený cíl), ve druhém kroku kritérium potřebnosti (zda by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými opatřeními nedotýkajícími se základních práv a svobod), ve třetím kroku kritérium proporcionality v užším smyslu (porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů).

[26] Z napadeného rozsudku vyplývá, že právě takový sled úvah tvoří podklad závěrů krajského soudu. Stěžovatel proto nedůvodně vytkl krajskému soudu, že nesprávně posoudil vzájemný vztah zákona o svobodném přístupu k informacím a zákona o ochraně osobních údajů.

[27] Krajský soud nepochybil ani při aplikaci výše uvedených východisek na konkrétní skutkové okolnosti. Názor stěžovatele a krajského soudu se rozchází ve třetím kroku výše popsaného testu proporcionality. Soud proto nepovažuje za nutné zabývat se prvními dvěma kroky.

[28] Třetí kritérium porovnává závažnost obou v kolizi stojících práv s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Rozhodnou otázkou tedy je, zda a jak intenzívně by poskytnutí požadovaných informací zasáhlo do soukromého a osobního života zaměstnanců stěžovatele, jichž se požadované informace týkaly.

[29] Nejvyšší správní soud neshledal, že by se informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi dotýkaly soukromého života dotčené osoby natolik, aby je obecně nebylo možné poskytnout. Jak podotkl již krajský soud, v řadě případů se jedná o informace běžně dostupné z veřejných zdrojů či patrné z akademického titulu připojeného ke jménu.

[30] Zveřejnění informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi za běžných okolností nepředstavuje žádnou podstatnou újmu. Nedotýká se výsostně intimního nebo osobního prostoru. Nejedná se o citlivý osobní údaj ve smyslu § 4 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Nelze ji považovat ani za informaci, která by dotčenou osobu nějak urážela nebo snižovala její lidskou důstojnost. Sama o sobě tato informace nemá negativní informační obsah. Negativní konotaci by mohla získat např. tehdy, pokud by dosažené vzdělání a odborná praxe zcela zjevně neodpovídaly pozici, kterou zaměstnanec veřejné správy zastává. V takovém případě by ovšem bylo zcela namístě na takovou skutečnost upozornit a podrobit ji veřejné diskusi. V tomto ohledu lze najít určitou paralelu s úvahami rozšířeného senátu vyslovenými v bodu [82] citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 55/2012-62. Odkaz krajského soudu na předmětný rozsudek proto nebyl nepřiléhavý.

[31] Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že dosažené vzdělání a odborná praxe ke dni nástupu do funkce bez dalšího nevypovídají o kvalitě práce odváděné konkrétním zaměstnancem veřejné správy, tato skutečnost nesnižuje význam předmětných informací pro veřejnou diskusi o tom, zda jsou místa ve veřejné správě obsazována lidmi s odpovídající kvalifikací.

[32] V této souvislosti soud zdůrazňuje také preventivní funkci možnosti poskytnout informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy, která napomáhá předcházet nežádoucím situacím, motivům a jevům ve veřejné správě. Již pouhý právní stav umožňující v zásadě komukoliv, aby získal předmětné informace, vede k větší odpovědnosti a transparentnosti při obsazování pozic ve veřejné správě. Naopak situace, kdy by předmětné informace byly utajovány, by mohla přispět ke ztrátě důvěry veřejnosti ve státní orgány a zákonnost jejich rozhodování. Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné, aby správní soudy svou rozhodovací činností přispívaly k maximálnímu naplnění principu otevřenosti veřejné správy, který stojí v základu úpravy práva na informace. Jedině tak může právo na informace efektivně plnit svou výše popsanou kontrolní funkci, a tím i přispívat ke zvyšování kvality výkonu veřejné správy a k růstu její důvěryhodnosti v očích veřejnosti.

[33] Z výše uvedených důvodů soud nesouhlasil ani s námitkou, že veřejný zájem na poskytnutí údajů o dosaženém vzdělání a odborné praxi existuje pouze u těch nejvyšších funkcí v rámci veřejné správy. Zájem na transparentnosti veřejné správy a její kontrole existuje nejen u osob, které reprezentují daný úřad navenek a s nimiž si veřejnost spojuje daný úřad na základě jejich vystupování v médiích, ale i u dalších osob, které se na výkonu veřejné správy podílejí. Nadto nelze přehlédnout, že funkce, u nichž stěžovatel odmítl poskytnout sporné údaje, nebyly nevýznamné z hlediska podílu na rozhodovací činnosti. Jednalo se o bývalé předsedy a místopředsedy stěžovatele, ředitele sekcí a členy rozkladových komisí, kteří byli současně zaměstnanci stěžovatele. U těchto funkcí bezpochyby existuje legitimní zájem na veřejné diskusi o odbornosti osob, které je vykonávají.

[34] Nejvyšší správní soud souhlasil také se závěrem krajského soudu, že informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy patří do rozsahu pojmu "" obsaženého v § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů. Předmětné informace vypovídají o základních předpokladech pro výkon zastávané funkce ve veřejné správě (a to jak v obecné rovině, tak v konkrétním případě) a mají příčinnou souvislost s pracovněprávním vztahem mezi zaměstnanci a stěžovatelem. Tento závěr není v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 57/2010-79. V předmětném rozsudku Nejvyšší správní soud neprovedl uzavřený výčet okruhu informací, které spadají pod pojem "", ale vyjádřil se k § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů pouze v souvislosti s posouzením otázky, zda lze pod tento pojem podřadit informaci o výši odměny poskytnuté zaměstnanci veřejné správy.

[35] Krajský soud nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, pokud se k předmětnému rozsudku výslovně nevyjádřil. Soud je povinen posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí a vypořádat se s právními argumenty stran, není ale povinen vyjádřit se samostatně ke každému rozsudku, na který správní orgán odkázal v napadeném rozhodnutí nebo ve vyjádření k žalobě. Krajský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů podřadil informace o dosaženém vzdělání a odborné praxi zaměstnanců veřejné správy pod § 5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů.

[36] Z výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud uzavřel, že veřejný zájem na poskytnutí požadovaného typu informací o zaměstnancích veřejné správy převažuje nad zájmem na ochraně soukromí dotčených osob. Zásah do soukromí je pouze omezený a zcela přiměřený. Pokud by se v konkrétním případě ukázalo, že žádost o informace, které by bylo jinak třeba vyhovět, má za cíl poškodit dotčenou osobu, jíž se informace týká (např. ji šikanovat, vydírat, vyprovokovat vůči ní nenávist apod.), bylo by možné předmětné informace odepřít na základě principu zákazu zneužití práva (srov. citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 55/2012-62, body [91] a [120]). Existenci takových okolností však stěžovatel netvrdil.

[37] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).