Vydání 3/2016

Žalobce podal prostřednictvím elektronické podatelny žalovaného žádost o informace, o níž nebylo v zákonné lhůtě 15 dnů rozhodnuto. Z toho důvodu podal žalobce následně formou datové zprávy stížnost na postup žalovaného při vyřizování žádosti o informace.

Poté byl žalobce vyrozuměn, že po prověření elektronického systému spisové služby žalovaného a rovněž po prověření evidence žádostí o poskytnutí informace, kterou žalovaný vede, bylo zjištěno, že žádost byla zaslána z e-mailové adresy žalobce, avšak byla vyhodnocena e-mailovou bránou žalovaného jako spam. Z důvodu vyhodnocení e-mailové zprávy jako spam došlo k jejímu odložení do karantény. Dále bylo sděleno, že daná skutečnost nastala rovněž i u jeho předchozích žádostí o informace zaslaných žalovanému e-mailovou zprávou ze stejné e-mailové adresy. Důvod zařazení zpráv do spamu byl v obou případech stejný, a to že byly odeslány z IP adresy počítače, ze které byly rozesílány spamy, např. se mohlo jednat o zavirovaný počítač. Žádosti byly považovány za nedoručené, proto nebyl iniciován postup žalovaného jako povinného subjektu k vyřizování žádosti a ani jeho stížnost nebyla vyřizována v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím.

Následně se žalobce obrátil na Městský soud v Praze se žalobou na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci vydání rozhodnutí o žádosti o informace.

Městský soud tuto žalobu svým rozhodnutím ze dne 4. 9. 2015, čj. 11 A 41/2015-38, zamítl. V dané věci bylo spornou otázkou, zda žalobce svým podáním do elektronické podatelny žalovaného zahájil řízení o poskytnutí informace, a zda tedy v důsledku podání této žádosti vznikla žalovanému povinnost vyřídit žádost o informace v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím.

Soud vycházel z § 64 odst. 2 zákona o archivnictví a spisové službě, podle kterého „[d].“

Ze správního spisu dle soudu vyplynulo, že žalovaný na základě stížnosti žalobce ze dne 29. 10. 2014 provedl šetření, dle kterého e-mail zaslaný žalovanému dne 8. 10. 2014 byl e-mailovou bránou vyhodnocen jako spam (nevyžádané obchodní sdělení) a následně skartován.

Žalovaný jako určený původce na základě zmocnění uvedeného v § 66 odst. 1 zákona o archivnictví a spisové službě vydal Spisový a skartační řád, který upravuje oběh písemností v úřadu a je základním dokumentem, který definuje postupy pro práci s elektronickými písemnostmi. V článku 6 upravuje spisový řád třídění zásilek a v odstavci 3 tohoto článku pak jednoznačně uvádí zásilky, které nepodléhají evidenci podle tohoto řádu. Takovými zásilkami jsou dle písmene d) nevyžádaná obchodní sdělení.

Pokud tedy e-mailová brána žalovaného vyhodnotila sporný e-mail jako nevyžádanou obchodní zprávu, nemohla se tato zpráva stát písemností úřadu a nemohla být zaevidována, neboť dle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, „[d]“. Elektronické podání proto nebylo podatelnou zpracováno a za této situace podatelna žalovaného nemohla pro podání vygenerovat jednoznačný identifikátor.

Městský soud proto dospěl k závěru, že žádost o poskytnutí informace nebyla žalovanému řádně doručena, a proto nemohl být zahájen postup žalovaného jako povinného subjektu dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Z toho důvodu nebyla přípustná ani stížnost proti postupu žalovaného při vyřizování žádosti o informaci.

Vzhledem k tomu, že žalovaný nemohl stížnost řešit v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, postupoval správně, pokud podanou stížnost za této situace vyhodnotil jako stížnost na postup správního orgánu podle § 175 a následující správního řádu.

Vyřízení stížnosti dle § 175 správního řádu není rozhodnutím v materiálním smyslu a není proti němu přípustný opravný prostředek. Městský soud proto považoval za správný i postup žalovaného, který podání stěžovatele vyhodnotil jako opakovanou stížnost na postup žalovaného podle § 175 správního řádu. I tato opakovaná stížnost byla žalovaným vyřízena, a to dopisem ze dne 24. 11. 2014.

Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Měl za to, že dne 8. 10. 2014 doručil žalovanému do jeho elektronické podatelny žádost o poskytnutí informací, nikoli nevyžádané obchodní sdělení (spam), které nemusí být žalovaným evidováno.

Stěžovatel netvrdil, že by měl žalovaný se skutečným spamem nakládat jinak. Označení jeho žádosti, která obsahovala veškeré zákonem stanovené náležitosti, za nevyžádané obchodní sdělení pouze proto, že e-mailová brána žalovaného je nevhodně nastavena tak, že zcela blokuje veškerá podání z určitých síťových rozhraní, považuje za nepřijatelné. Zdůraznil, že zákonná povinnost činit podání ze síťového rozhraní o určitých parametrech neexistuje.

Nastavení e-mailové brány je v gesci příslušného úřadu a ten je odpovědný za to, aby brána umožnila přijetí elektronických zpráv. Nastavení „“ lze libovolně měnit, a tím lze velmi lehce ovlivnit, jaké zprávy budou vyhodnoceny jako nevyžádaná obchodní sdělení.

Stěžovatel odkázal na jiný rozsudek městského soudu (ze dne 30. 10. 2012, čj. 9 A 74/2011-39), ve kterém je konstatováno, že skutečnost, že poskytovaná informace byla doručena žadateli do složky nevyžádaných e-mailů, tzv. spamu, není pochybením poskytovatele informací, který nemůže ovlivnit technické parametry příjímání e-mailové korespondence technickým zařízením žadatele. K této námitce se městský soud žádným způsobem nevyjádřil. V této souvislosti je zcela nerozhodné, že v projednávané věci jde o doručování opačným směrem, tedy od žadatele k úřadu.

Dle § 64 zákona o archivnictví a spisové službě je povinností příjemce, aby zajistil řádné příjímání zpráv. Postup, kdy příjemce zablokuje určité IP adresy a veškerá podání z nich poté vyhodnotí jako spam, aniž by jakýmkoliv způsobem jejich obsah prozkoumal, je nezákonný a neudržitelný.

Obecně je zpráva považována za doručenou, pokud se dostane do dispozice příjemce. Odesláním zprávy na adresu elektronické podatelny povinného subjektu se stěžovatelova žádost dostala do dispozice žalovaného, což žalovaný také potvrdil (srov. vyrozumění ze dne 24. 11. 2014). Skutečnost, že žalovaný obsah zprávy neověřil a neopatřil ji jednoznačným identifikátorem, nemá na práva, daná stěžovateli zákonem o svobodném přístupu k informacím, žádný vliv.

Tomuto závěru odpovídá i Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 14. 8. 2015, čj. 5 As 40/2015-38, soud řešil existenci spamových filtrů na straně žalobce. K námitce, že pouze z důvodu zapnutého filtru nedošlo k doručení zprávy, kdy žalobce sám výslovně uvedl, že pokud by přistoupil k jinému nastavení filtru, zpráva by mu byla doručena, soud mj. konstatoval, že komunikace prostřednictvím elektronických adres s sebou nese riziko obtěžujících zpráv, resp. přehlédnutí úřední zásilky ve změti spamů či zachycení úřední zásilky spamovým filtrem, které však na sebe žalobce dobrovolně bere tím, že správní orgán požádá o tento způsob doručování. Nemožnost seznámit se s elektronickou zprávou si zapnutím spamového filtru, jak tvrdil, zjevně způsobil sám. Musí si být vědom toho, že pokud sám omezuje možnosti doručení zprávy, vystavuje se nebezpečí, že mu zpráva nebude moci být preferovaným způsobem doručena.

Městský soud v rozporu se shora uvedenými závěry odpovědnost žalovaného a veškeré negativní důsledky nesprávného fungování jím nastaveného spamového filtru přenesl na stěžovatele.

Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.