Vydání 1/2006

Soud se – i se zřetelem k námitkám žalovaného ve vyjádření k žalobě – v prvé řadě zabýval otázkou, zda za situace, kdy žalobci byly poskytnuty požadované informace již na základě žádosti ze dne 7. 8. 2001 (jak tvrdí žalovaný), mohl žalobce podat obsahově shodnou žádost opětovně a zda tato opakovaná žádost měla za následek fiktivní zamítavé rozhodnutí po uplynutí lhůty k vyřízení žádosti. K této otázce je třeba v prvé řadě připomenout, že zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), je konstruován tak, že správní rozhodnutí je vydáváno pouze v případě zamítnutí žádosti, tedy není-li žádosti o poskytnutí informace vyhověno.

Pokud se týká prvé žádosti ze dne 7. 8. 2001, byla (jak vyplývá ze správního spisu) doručena žalovanému dne 10. 8. 2001. Žádost za žalobce podepsal pan Filip P. Přípisem ze dne 29. 8. 2001 byl pan Filip P. (na adresu žalobce) vyrozuměn o tom, že podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. byla lhůta pro poskytnutí informace prodloužena o deset kalendářních dní (vzhledem k rozsahu požadované informace). Dne 14. 9. 2001 byl žalobci (panu Filipu P.) doručen přípis datovaný dnem 12. srpna 2001 (zřejmě správně 12. září 2001), jehož přílohou je „Stanovisko k žádosti o informaci o. p. s. Č.“. Závěrem tohoto průvodního přípisu je uvedeno, že vzhledem k rozsahu otázek a s nimi spojených odpovědí žalovaný navrhuje případnou osobní konzultaci či schůzku k seznámení se s jednotlivými konkrétními projekty přímo na Ministerstvu průmyslu a obchodu.

Dne 26. 9. 2001 bylo žalovanému doručeno žalobcovo podání ze dne 23. 9. 2001, označené jako „rozklad proti rozhodnutí o neposkytnutí informace“. Žalobce v něm dovozuje, že stanovisko doručené dne 14. 9. 2001 nebylo odpovědí podle zákona č. 106/1999 Sb., jelikož neobsahovalo odpověď na žádnou z položených otázek; nebylo však ani zamítnutím žádosti. Proto žalobce opětovně žádá o zodpovězení otázek uvedených v žádosti ze dne 7. 8. 2001 v obsahu i formě, která bude odpovídat zákonným ustanovením.

Přípisem žalovaného ze dne 16. 10. 2001 bylo žalobci sděleno, že zřejmě došlo k nedorozumění a informace mu bude samozřejmě poskytnuta. Vzhledem k jejímu rozsahu však bude nutná osobní účast při studiu příslušných projektů. Je třeba počítat i s úhradou nákladů podle § 17 zákona č. 106/1999 Sb. (sazebník připojen).

Podle interního sdělení žalovaného ze dne 5. 11. 2001 se jednání se zástupcem o. p. s. Č. panem P. uskuteční dne 7. 11. 2001. V dalším interním sdělení žalovaného je uvedeno, že žalobci bylo předáno písemné stanovisko a rovněž bylo podáno obšírné osobní vysvětlení zástupci žalobce panu Filipu P., včetně zodpovězení jeho doplňujících otázek.

Dne 18. 12. 2001 bylo žalovanému doručeno podání žalobce ze dne 17. 12. 2001, obsahově shodné s žádostí ze dne 7. 8. 2001. Přípisem ze dne 4. 1. 2002 (adresovaným panu Filipu P. pod adresou žalobce) poukázal žalovaný na obsahovou shodu obou žádostí s tím, že ministerstvo jako povinný subjekt reagovalo na žádost ze dne 7. 8. 2001 s předchozím souhlasem žadatele (žalobce) poskytnutím dostupných materiálů za současného osobního jednání dne 7. 11. a 26. 11. 2001. Žalovaný odpověděl na žadatelovy otázky, poskytl mu informace o konkrétních smluvních principech zajišťujících realizaci projektů rozvojové pomoci a umožnil mu nahlédnout do dokladů a do komplexního materiálu hodnocení poskytované rozvojové pomoci v gesci MPO pro rok 2000 a období 1996 – 2000. Při osobním jednání dne 26. 11. 2001 došlo ke shodě v tom, že žalovaný v zásadě zodpověděl žalobcovy otázky, a žalobce (resp. pan Filip P.) přijal stanovisko, že záležitost lze považovat za uzavřenou. Proto byl žalobce v závěru tohoto přípisu ze dne 4. 1. 2002 vyzván, aby v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. upřesnil tuto opakovanou a obsahově totožnou žádost o vyjádření, v jakém rozsahu požaduje již poskytnutou informaci doplnit.

V podání ze dne 11. 1. 2002, doručeném žalovanému dne 16. 1. 2002, žalobce uvedl, že proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu podává rozklad (v zákonné lhůtě totiž nebyla poskytnuta požadovaná informace ani nebylo vydáno žádné faktické rozhodnutí).

V přípisu ze dne 31. 1. 2002, doručeném žalobci dne 5. 2. 2002, žalovaný především poukázal na to, že jde o dvě obsahově shodné žádosti a že již na žádost ze dne 7. 8. 2001 reagovalo ministerstvo poskytnutím dostupných materiálů a vysvětlení, a to při osobních jednáních s žadatelem ve dnech 7. 11. a 26. 11. 2001. Na žádost ze 17. 12. 2002 reagoval žalovaný dopisem ze dne 4. 1. 2002, kde byl zrekapitulován obsah předchozích jednání a žadatel byl vyzván k upřesnění a doplnění nové žádosti. Místo toho byl podán prostřednictvím žalobcova zástupce rozklad proti rozhodnutí ministerstva.

V přípisu ze dne 26. 2. 2002 pak žalovaný poukázal na dvě jednání s panem Filipem P., jakož i na to, že žadatel byl dopisem ze dne 4. 1. 2002 v souladu s ustanovením § 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. vyzván k upřesnění, které odpovědi požaduje doplnit, což však dosud neučinil. Dále tento přípis obsahuje uvedení informací, které žadatel obdržel při ústních jednáních.

Jak vyplývá ze soudní praxe, ale i z právní teorie (viz např. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část), u pozitivních správních aktů (rozhodnutí) je možné ve věci znovu rozhodnout, aniž by působila překážka věci rozhodnuté, obvykle jen v případě možnosti výhrady nového rozhodnutí při změně vnějších okolností (rozhodnutí s klauzulí ) explicitně vyjádřené v zákoně. Jiná situace je však u negativních správních rozhodnutí (obvykle v případech zamítnutí určité žádosti). Ve většině těchto negativních správních aktů je obsažena implicitně (je ovšem otázkou, zda jde o tuto klauzuli, nebo o nedostatek materiální právní moci pojmově vyplývající z povahy věci).

V předmětném případě bez ohledu na to, zda i v řízení zahájeném podáním žádosti ze dne 7. 8. 2001 bylo vydáno fiktivní negativní rozhodnutí o zamítnutí žádosti a následně fiktivní rozhodnutí o rozkladu či nikoli (pokud bylo žádosti vyhověno ve lhůtě), nic nebránilo žalobci, aby podal novou, byť i obsahově shodnou žádost, pokud měl za to, že jeho původní žádosti nebylo vyhověno. Překážkou nemohlo být ani to, že žalobce nevyužil práva podat proti případnému fiktivnímu rozhodnutí žalobu, neboť např. předpokládal, že i po lhůtě k vyřízení bude požadovaná informace podána (např. se zřetelem na probíhající jednání). Pokud žalovaný měl za to, že dotyčné informace již byly podány (byť i po lhůtě k vyřízení původní žádosti), měl novou obsahově shodnou žádost v zákonné lhůtě z tohoto důvodu zamítnout (s náležitým odůvodněním, že ke splnění všech – v nové žádosti uvedených – požadavků již došlo). To se však nestalo. Zákon č. 106/1999 Sb. ani neobsahuje ustanovení, že novou (shodnou) žádost je možno podat až po určité lhůtě (jak je tomu v případě některých jiných předpisů).

Jestliže byla žádost ze dne 17. 12. 2001 doručena žalovanému (povinnému subjektu) dne 18. 12. 2001, připadl poslední den lhůty k vyřízení žádosti [v trvání 23 dnů – § 14 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 20 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.] na 10. 1. 2002. Protože v této lhůtě žalovaný nereagoval na žádost ze dne 17. 12. 2001 poskytnutím informace ani nevydal odmítavé (faktické) rozhodnutí (§ 15 odst. 1 cit. zákona), má se za to, že uplynutím této lhůty (tedy dnem 11. 1. 2002) vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Na běh této lhůty nemůže mít vliv sdělení žalovaného ze dne 4. 1. 2002 dovolávající se ustanovení § 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., a to již proto, že lhůta sedmi dnů pro výzvu k upřesnění žádosti uplynula. Ostatně ani rozhodnutí o odmítnutí žádosti vydáno nebylo.

Obdobně po podání rozkladu ze dne 11. 1. 2002, doručeného dne 16. 1. 2002 (po uplynutí lhůty podle § 16 odst. 3 cit. zákona dnem 31. 1. 2002), nastala dnem 1. 2. 2002 rozhodnutí o zamítnutí rozkladu a o potvrzení správního rozhodnutí vydaného v I. stupni řízení.

Rozhodnutí, jehož vydání je nastoleno právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jednou z nezbytných náležitostí správního rozhodnutí je jeho řádné odůvodnění (§ 47 odst. 1 správního řádu). Vzhledem k tomu, že nejen rozhodnutí o rozkladu, ale navíc i rozhodnutí žalovaného o odepření informací bylo vydáno na základě , ač ve skutečnosti tato rozhodnutí vydána nebyla, logicky postrádají náležitá odůvodnění. Nejde tedy o případ, kdy by napadené rozhodnutí bylo zrušováno pro nezákonnost, nýbrž pro vady řízení, jež spočívají v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Tento základní požadavek stanovený procesními předpisy nelze pominout ani tam, kde zákon spojuje s nečinností správního orgánu fikci negativního rozhodnutí. V tomto případě nelze nejen dovodit, z jakých úvah a závěrů vycházel ministr při rozhodnutí o rozkladu, ale navíc ani to, o co opírá své rozhodnutí správní orgán v I. stupni řízení. Soud nemůže sám konstruovat důvody, které vedly příslušný správní orgán k odepření informací. Mimo jiné by tak zasahoval do zákonné pravomoci veřejné správy a jejích orgánů. To nepochybně nebylo ani úmyslem zákonodárce, seznatelným ze samotného zákona č. 106/1999 Sb. i v kontextu celého právního řádu České republiky.

Za této situace bylo zrušeno nejen napadené rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu, ale i rozhodnutí žalovaného vydané v I. stupni správního řízení, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s.).