Vydání 6/2010

Hauptzollamt Weiden (hlavní celní úřad Weiden, Německo) vydal dne 2. 7. 1999 rozhodnutí „Steuerbescheid“ (dále též „exekuční titul“), adresované příjemci „Milan Kyrian, Studnicni 836, 39811 Protivin/Tschechien“, kterým jmenovanému uložil zaplatit spotřební daň z lihu ve výši 218 520 DM. Exekuční titul byl doručen prostřednictvím Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel (dále též „dožádaný orgán“) 6. 8. 1999. Dne 28. 9. 2004 požádal Hauptzollamt Regensburg (dále též „dožadující orgán“) podle čl. 6 směrnice 76/308/EHS dožádaný orgán o vymáhání daňového nedoplatku podle exekučního titulu. V žádosti o vymáhání (formulář stanovený přílohou III směrnice Komise 2002/94/ES, kterou se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením směrnice 76/308/EHS) je jako dlužník označen žalobce, a to jménem, příjmením, bydlištěm a datem narození a daňový nedoplatek je vyčíslen (včetně penále) na částku 3 258 625,30 Kč.

Dožádaný orgán vymáhání nedoplatku delegoval přípisem ze dne 6. 12. 2004 na žalovaného. Ten vydal dne 10. 12. 2004 (ve vztahu ke spotřební dani) a dne 30. 12. 2004 (ve vztahu k penále) výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v dodatečné lhůtě dle § 73 odst. 1 daňového řádu.

Proti uvedeným výzvám podal žalobce odvolání, která Celní ředitelství České Budějovice zamítlo rozhodnutími ze dne 4. 3. 2005 a ze dne 6. 4. 2005.

Tato rozhodnutí žalobce napadl žalobami, které krajský soud odmítl usneseními ze dne 5. 10. 2005 s tím, že výzva k úhradě nedoplatku v náhradní lhůtě dle § 73 odst. 1 daňového řádu má povahu pouhého procesního úkonu, a není tak rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Kasační stížnosti podané proti těmto rozhodnutím krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 28. 6. 2006, čj. 1 Afs 149/2005-71 a čj. 1 Afs 150/2005-68. Ústavní stížnosti podané žalobcem proti uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 765/06.

Žalovaný vydal dne 6. 3. 2006 exekuční příkaz, kterým nařídil provedení daňového nedoplatku srážkami ze mzdy žalobce. Proti exekučnímu příkazu podal žalobce námitky, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 31. 10. 2006.

Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal správní žalobu, ve které zejména namítal, že identifikace příjemce v exekučním titulu (jménem, příjmením a adresou) je nedostatečná, neboť tyto údaje jsou shodné pro 3 osoby (mimo žalobce ještě pro jeho otce Milana Kyriana a dále syna žalobce Milana Kyriana). Z tohoto důvodu exekuční titul není vykonatelný a žalovaný není oprávněn z více osob, které splňují charakteristiky uvedené v exekučním titulu, vybrat právě žalobce a vést exekuci právě vůči němu. Ze shodných důvodů exekuční titul nemůže být považován ani za řádně doručený žalobci, jestliže z dokladu o doručení předloženého dožadujícím orgánem toliko vyplývá, že exekuční titul byl předán příjemci „Milan Kyrian, Studniční 836, 398 11 Protivín“, což podle žalobce nemůže být důkazem řádného doručení exekučního titulu do vlastních rukou právě žalobce. Žalobce dále namítal, že dokumentům, které mu byly zasílány německými celními orgány v německém jazyce nerozuměl, a nemohl podniknout příslušné právní kroky k ochraně svých práv. Domnívá se, že není jeho povinností zajišťovat si na vlastní náklady překlad písemností německých celních orgánů.

Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 3. 2007. Krajský soud zejména poukázal na to, že dle § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. se doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě dožadujícího orgánu, pokládá bez dalšího za exekuční titul pro vymáhání pohledávky v České republice. Proto dožádaný orgán ani správní soud nejsou oprávněny zabývat se námitkami žalobce směřujícími proti exekučnímu titulu. Zejména pak krajský soud za nedůvodnou označil námitku, že žalovaný svévolně vybral žalobce z více osob odpovídajících označení dlužníka v exekučním titulu a právě proti žalobci vede exekuci. V žádosti o vymáhání byl žalobce označen nejen jménem, příjmením a bydlištěm, nýbrž i datem narození, což jednoznačně jako dlužníka identifikuje právě žalobce. Dle soudu totéž platí pro námitku žalobce, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen. Podle žádosti o vymáhání a podle k ní připojeného dokladu o doručení byl exekuční titul doručen a je pravomocný. Soud dále uvedl, že řízení před německými celními orgány je vedeno v jazyce německém a tímto nemohla být porušena práva žalobce. Žalobci nic nebránilo v tom, aby si ve vlastním zájmu nechal exekuční titul přeložit včetně v něm uvedeného poučení o možnosti podat proti němu opravný prostředek.

Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž předně namítl, že krajský soud se řádně nevypořádal s jeho námitkami, které směřovaly již proti samotnému přijetí žádosti Spolkové republiky Německo o vymáhání exekučního titulu. Ze strany žalovaného byly do soudního spisu dodány pouze listiny v německém jazyce, které nebyly ani pro potřeby soudního řízení přeloženy; navíc nebyly podepsány. Žalovaný po několika letech soudních sporů se stěžovatelem dodal do spisu žádost o vymáhání předmětného daňového výměru, jejíž přílohou je i listina, na níž je uvedeno datum narození stěžovatele. Soud hodnotil tyto listiny, aniž by mohl být konstatován jejich obsah v českém jazyce a aniž by přihlédl ke skutečnosti, že tyto listiny nejsou nikým podepsány. Navíc z obsahu soudního spisu je zřejmé, že i sám žalovaný žádal dopisem ze dne 4. 1. 2005 svůj nadřízený orgán, tj. Celní ředitelství České Budějovice, o překlad předmětné žádosti, ale nebylo mu vyhověno. Přesto soud takovéto listiny shledal dostatečným podkladem pro zahájení vůči stěžovateli. Tím je však dle stěžovatele výrazně narušena rovnoprávnost účastníků řízení, neboť jedné straně je umožněno podepisovat pouze průvodní dopisy, nikoliv samotné právní úkony, zatímco druhá strana nemá ani v rámci soudního řízení k dispozici překlad zahraničních listin do českého jazyka. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud se vůbec nezabýval jeho žalobní námitkou, že podpis na doručence exekučního titulu není jeho, což je patrné již pouhým laickým posouzením. Řádné doručení exekučního titulu je přitom podmínkou jeho vymahatelnosti. Stěžovatel uvedl, že na stejné adrese v době doručení bydlely tři osoby stejného jména a příjmení. Doručenka o převzetí obálky, na níž nebyl dostatečně označen adresát, nemůže být podkladem pro vyznačení doložky právní moci. Skutečnost, že doložku právní moci vyznačily německé státní orgány při neznalosti skutečnosti, že existuje více Milanů Kyrianů, jim nelze vyčítat. Ale že český soud při znalosti existence více osob shodného jména neužije žádné důkazní prostředky, aby zjistil, komu bylo doručeno, lze tomuto soudu vyčítat jako vadu řízení. Soud se dle stěžovatele měl vypořádat s námitkou, že podpis na doručence není jeho podpisem, což neučinil. Další námitkou stěžovatele je nevykonatelnost zahraničního daňového výměru v České republice. Za nepřijatelný považuje názor žalovaného a krajského soudu, že dle § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. je exekuční titul v České republice bez dalšího vykonatelný. Stěžovatel uvedené ustanovení chápe tak, že se tímto na zahraniční exekuční titul hledí, jako by to byl český exekuční titul. A tedy pokud je zahajována nebo soudem přezkoumávána takového titulu, pak má soud i žalovaný možnost dospět k závěru, že tento exekuční titul je nevykonatelný pro nějakou vadu. Stěžovatel zdůraznil, že nepožaduje zkoumání oprávněnosti vydání zahraničního daňového výměru. Pouze chce, aby se soud zabýval otázkou, zda lze exekuční titul vykonat, tedy zda je určité, kdo je povinným, a to přímo z exekučního titulu (nikoli z listin, které nejsou jeho součástí). Stěžovatel v této souvislosti poukázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, čj. 7 Afs 171/2006-87, v němž zdejší soud dovodil, že pro výkon daňové se přiměřeně použije o. s. ř., a odmítl úvahy o zásadní odlišnosti civilní a daňové . Podle stěžovatele přitom existuje velké množství judikátů týkajících se civilní , které stanoví, že nelze považovat za vykonatelný titul, u nějž nelze určit povinného nebo nebylo-li povinnému řádně doručeno. Stěžovatel rovněž namítl, že je porušením základních principů právního státu, pokud soud nebo správní orgán dovozují povinného nikoli pouze z údajů uvedených v exekučním titulu, ale podle profese možných povinných osob (s argumentací, že stěžovatel dělal v mezinárodní silniční dopravě řidiče, a tak je zřejmé, že jde o něj). Stěžovatel konečně také namítl, že v jeho případě dochází k nedovolené retroaktivní aplikaci zákona č. 191/2004 Sb. K tomu uvedl, že byť jsou nalézací a exekuční řízení dvěmi samostatnými řízeními, je nutné v zájmu spravedlnosti a zachování právní jistoty vykládat procesní předpisy tak, aby nedošlo k narušení právní jistoty, kterou měl účastník v nalézacím řízení. Pokud se změní procesní předpisy tak, že učiní vykonatelným zahraniční výměr ve svém státě, pak je to zásah do původního rozhodnutí a jedná se o nedovolenou retroaktivitu. Česká republika vstoupila do Evropské unie až jako přidružený stát a převzala evropské směrnice do svého právního řádu. Pokud však zákonodárce neřešil při převzetí nějaké směrnice otázku, zda tato směrnice bude platit i pro rozhodnutí vydaná před vstupem České republiky do Evropské unie, pak je dle stěžovatele nutné zvážit, zda by ji neměl jako předběžnou otázku posoudit Soudní dvůr Evropských společenství (poznámka Nejvyššího správního soudu - od 1. 12. 2009 Soudní dvůr Evropské unie, v rozsudku dále jen „Soudní dvůr“).

Žalovaný považoval za nedůvodnou mimo jiné námitku, podle níž je zahraniční titul nevykonatelný s ohledem na nedostatečnou identifikaci povinného, stejně jako námitku řádného doručení stěžovateli. Žalovaný je přesvědčen, že ze žádosti německých celních orgánů lze řádně identifikovat stěžovatele jako dlužníka vymáhané pohledávky. V případě, že by žádost neobsahovala údaj o datu narození, požádal by žalovaný o její doplnění příslušné německé orgány. Žalovaný setrval na svém názoru, že jemu ani českým správním soudům nepřísluší přezkoumávat podmínky vydání a náležitosti exekučního titulu, který se řídí vnitrostátními předpisy dožadujícího orgánu, a to právě s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. K námitce řádného doručení žalovaný uvedl, že doručení provádělo Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel v roce 1999. Námitka, že podpis na doručence není stěžovatelův, je pouze ničím nepodložené tvrzení a stěžovatel ani v řízení před žalovaným, ani v řízení před soudem nepředložil či nenavrhl provedení důkazu, který by jej prokázal. K námitce nedovolené retroaktivity zákona č. 191/2004 Sb. odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006, čj. 1 Afs 149/2005-71.

Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný stále předkládá nové důkazy, které údajně byly v jeho správním spise od začátku. Žalovaný po dvou letech, kdy stěžovatel namítal, že žalovaný neměl právo si určit rodné číslo povinné osoby do své vlastní výzvy k zaplacení splatného nedoplatku, doložil do spisu listinu, jež měla být údajně přílohou žádosti o vymáhání daňové pohledávky za stěžovatelem a v níž je uvedeno datum narození stěžovatele. Stěžovateli též není zřejmé, proč si žalovaný na tuto listinu vzpomněl až po dvou letech. Tuto novou listinu nelze považovat za dostatečný podklad pro identifikaci povinné osoby v exekučním titulu, jenž toto datum neobsahuje. Stěžovatel dále namítl, že žalovaný zmínil existenci podepsané žádosti o vymáhání předmětného zahraničního výměru, která se má nacházet v jeho správním spisu, až ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 10. 5. 2007. Je podle něj pozoruhodné, že žalovaný nepředal krajskému soudu svůj spis úplný, aby mohl tento soud řádně přezkoumat žalobu stěžovatele. K argumentaci žalovaného, podle níž si mohl sám ze správního spisu učinit překlad do českého jazyka, dále stěžovatel uvedl, že žalovaný zaměňuje jeho práva za povinnosti. Úředním jazykem v České republice je český jazyk a pokud se vede v České republice soudní řízení, pak musí žalovaný předkládat listiny v překladu do českého jazyka, který by měl být navíc úředně ověřen. K odkazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006, čj. 1 Afs 149/2005- -71, stěžovatel uvedl, že namítanou problematiku retroaktivity uvedený rozsudek nevypořádal dostatečně, neboť kasační stížnost byla v daném případě zamítnuta z jiných důvodů. Stěžovatel navíc podal proti citovanému rozhodnutí ústavní stížnost.

Žalovaný reagoval na repliku přípisem, v němž uvedl, že předkládá pouze ty důkazy, které byly ve spisu skutečně obsaženy, nikoliv „údajně obsaženy“, jak tvrdí stěžovatel. Odmítl námitku, že „stále předkládá nové důkazy“, neboť „nové důkazy“ předkládal vždy jen v reakci na argumentaci stěžovatele. Opětovně také odkázal na § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb., z nějž plyne, že nemá žádnou možnost zpochybnit doklad, který je exekučním titulem, a proto i případný přesný úřední překlad německé žádosti o vymáhání do českého jazyka je zjevně nadbytečný. Námitka retroaktivity zákona č. 191/2004 Sb. byla vyřešena usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 765/06.

Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžném projednání věci k závěru, že námitky stěžovatele vyvolávají potřebu vyjasnit otázku rozsahu přezkumné pravomoci českých správních soudů ve vztahu k předmětnému exekučnímu titulu, respektive k jeho vykonatelnosti. Možné výkladové alternativy relevantních právních předpisů Evropských společenství přitom dle názoru zdejšího soudu postrádaly jasnost a nepochybnost nezbytnou pro to, aby odpadla jeho povinnost jako soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, obrátit se s otázkou výkladu práva Společenství na Soudní dvůr, stanovená v čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství. Nejvyšší správní soud proto usnesením předsedkyně rozhodujícího senátu ze dne 5. 5. 2008, čj. 5 Afs 48/2007-107, přerušil řízení o kasační stížnosti a předložil Soudnímu dvoru předběžné otázky, jejichž zodpovězení považoval za nezbytné pro posouzení věci.

Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1. Je třeba čl. 12 odst. 3 směrnice Rady ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (76/308/EHS), vykládat tak, že jsou-li u soudu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, je tento soud oprávněn v souladu s právními předpisy tohoto členského státu zkoumat to, zda doklad o vymahatelnosti (exekuční titul) je vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi?

2. Vyplývá z obecných právních zásad práva Společenství, zejména zásad spravedlivého procesu, řádné správy a právního státu, že doručení dokladu o vymahatelnosti (exekučního titulu) dlužníkovi v jazyce jiném než jemu srozumitelném, který zároveň není úředním jazykem státu, ve kterém je dlužníkovi doručováno, způsobuje vadu, která umožňuje odepřít vymáhání na základě takového dokladu o vymahatelnosti (exekučního titulu)?“

V odůvodnění předkládacího usnesení Nejvyšší správní soud uvedl, že z předpisů práva Společenství, zejména z čl. 12 směrnice 76/308/EHS, vyplývá rozdělení přezkumných pravomocí tak, že zatímco v pravomoci orgánů dožadujícího státu je posoudit námitky týkající se existence pohledávky a zákonnosti exekučního titulu, přezkum úkonů v rámci vymáhání exekučního titulu je v pravomoci orgánů státu dožádaného. Nejvyšší správní soud tedy uznal, že není možné, aby v rámci přezkumu úkonů prováděných v rámci české soudy zkoumaly věcnou správnost německého exekučního titulu. Za ne zcela jasné ovšem považoval, zda exekuční titul vydaný německými celními orgány je třeba posuzovat při přezkumu úkonů učiněných dožádaným orgánem při vymáhání pohledávky podle obdobných kritérií jako tuzemský exekuční titul, nebo zda je i takové omezené posouzení exekučního titulu z pravomoci českých správních orgánů a správních soudů vyjmuto. Jak totiž vyplývá například z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS, při přezkumu exekučních úkonů činěných českými správními orgány na základě českého exekučního titulu by muselo být přihlédnuto k vadám exekučního titulu, které stěžovatel namítá, tedy k nesprávnému doručení exekučního titulu (resp. k neúčinnosti exekučního titulu vůči stěžovateli) a k nedostatku jeho vykonatelnosti (resp. k nedostatečnému označení příjemce exekučního titulu). Nedostatečné označení příjemce v exekučním titulu by pak nebylo možné napravit následnými zjištěními ohledně identity příjemce (například v žádosti o vymáhání). Exekuční úkony učiněné na základě takového vadného exekučního titulu by musely být shledány nezákonnými a musely by být zrušeny. Otázkou výkladu směrnice tedy je, zda české správní soudy jsou oprávněny takové námitky vad německého exekučního titulu posoudit, nebo zda jsou vázány sdělením dožadujícího orgánu v žádosti o vymáhání, ve které dožadující orgán v souladu se vzorem uvedeným v příloze III. směrnice 2002/94/ES potvrzuje, že přiložený exekuční titul je vykonatelný a dlužníkovi byl doručen a identifikuje dlužníka dodatečnými údaji nad rámec exekučního titulu.

Pokud by pak bylo rozhodné, zda exekuční titul byl dlužníkovi doručen, bylo by dle Nejvyššího správního soudu potřeba vyřešit další otázku, a to zda je možné pokládat za řádné doručení exekučního titulu, pokud bylo stěžovateli - českému občanovi - doručeno na českém území rozhodnutí v německém jazyce, kterému nerozuměl.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal na judikaturu, v níž Soudní dvůr výslovně uznal obecnou právní zásadu Společenství, podle které má každý právo na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud dále vyslovil názor, že z práva na spravedlivý proces a v něm zahrnutého práva na obhajobu lze dovodit to, že české soudy by v předmětném řízení měly přihlédnout k námitce žalobce týkající se nedostatečného označení příjemce (dlužníka) v samotném exekučním titulu. Pokud by totiž byl akceptován názor žalovaného, že české orgány jsou zcela vázány označením dlužníka, a to až v žádosti o vymáhání, stěžovatel by mohl být zcela připraven o možnost bránit svá práva. Podle Nejvyššího správního soudu je cílem směrnice zajištění vymáhání pohledávek v tuzemsku na základě exekučního titulu vydaného v jiném členském státě za stejných podmínek, jaké platí pro vymáhání pohledávek na základě tuzemských exekučních titulů. Nebylo však cílem směrnice, aby se zahraničními exekučními tituly bylo zacházeno privilegovaně a na jejich základě byla prováděna navzdory vadám, které by u tuzemských exekučních titulů vedly k jejich nevykonatelnosti.

Soudní dvůr rozhodl o předložených otázkách rozsudkem ze dne 14. 1. 2010, Kyrian (C-233/08) tak, že:

„1. Článek 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. června 2001, musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, nemají v zásadě pravomoc k ověření vykonatelnosti dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Naproti tomu v případě, že je k soudu uvedeného členského státu podána žaloba směřující proti platnosti a řádné povaze takových opatření k vymáhání pohledávky, jako je doručení exekučního titulu, je uvedený soud oprávněn ověřit, zda tato opatření byla řádně provedena v souladu s právními a správními předpisy uvedeného členského státu.

2. K tomu, aby v rámci vzájemné spolupráce zavedené na základě směrnice 76/308/EHS, ve znění směrnice 2001/44/ES, mohl příjemce dokladu o vymahatelnosti pohledávky uplatnit svá práva, musí mu být tento doklad doručen v úředním jazyce členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán. K zajištění dodržení tohoto práva přísluší vnitrostátnímu soudu, aby použil své vnitrostátní právo a dbal přitom na zajištění plné účinnosti práva Společenství.“

První z otázek předložených Nejvyšším správním soudem rozdělil Soudní dvůr na dvě podotázky, a to zda čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, mají pravomoc jednak k ověření vykonatelnosti dokladu o vymahatelnosti pohledávky, a jednak k přezkumu, zda byl uvedený doklad dlužníkovi řádně doručen.

K pravomoci soudů členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, ověřit vykonatelnost dokladu o vymahatelnosti pohledávky, uvedl Soudní dvůr následující. Článek 12 směrnice 76/308/EHS rozděluje přezkumnou pravomoc ve vztahu k aktům napadajícím pohledávku, doklad o vymahatelnosti nebo opatření k vymáhání pohledávky, mezi orgány členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, a orgány členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán. Podle odstavce 1 uvedeného článku, napadne-li dotyčná osoba pohledávku nebo doklad o vymahatelnosti pohledávky vydaný v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, podá žalobu k příslušnému orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, v souladu s právními předpisy platnými v tomto státě. Naproti tomu podle čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308/EHS, jsou-li napadena opatření k vymáhání pohledávky přijatá v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, bude žaloba podána k příslušnému orgánu tohoto členského státu v souladu s jeho právními předpisy. Toto rozdělení pravomocí je logickým následkem skutečnosti, že pohledávka a exekuční titul jsou vyhotoveny podle práva platného v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, zatímco v případě opatření k vymáhání pohledávky v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, používá dožádaný orgán na základě článků 5 a 6 směrnice 76/308/EHS ustanovení vnitrostátního práva posledně uvedeného státu upravující obdobné akty, přičemž tento orgán je nejlépe schopen posoudit legalitu aktu podle svého vnitrostátního práva.

Uvedené rozdělení pravomocí podle Soudního dvora „v zásadě neumožňuje dožádanému orgánu zpochybnit platnost a vykonatelnost aktu nebo rozhodnutí, jehož doručení požaduje dožadující orgán“ (bod 41 rozsudku). Ovšem s jistou výhradou: „[N]elze vyloučit, že orgány členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, budou výjimečně oprávněny ověřit, zda výkon uvedeného titulu nemůže zejména narušit veřejný pořádek posledně uvedeného členského státu, a případně zcela nebo zčásti odmítnout poskytnutí spolupráce nebo podmínit poskytnutí spolupráce dodržením určitých podmínek“ (bod 42).

Za účelem zodpovězení druhé části první otázky, tedy zda mají soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, pravomoc ověřit, zda byl exekuční titul dlužníkovi řádně doručen, Soudní dvůr vyložil pojem „opatření k vymáhání pohledávky“ použitý v čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308/EHS. Dospěl přitom k závěru, že doručení je možno považovat za opatření k vymáhání pohledávky ve smyslu uvedeného ustanovení, a proto musí být „každá žaloba směřující proti doručení podána k příslušnému orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán“ (bod 47).

Ve vztahu k druhé z otázek předložených Nejvyšším správním soudem Soudní dvůr nejprve odmítl argumentaci české vlády a generálního advokáta, podle nichž je tato otázka pouze hypotetická. Jelikož předchozí otázku Soudní dvůr zodpověděl tak, že Nejvyšší správní soud má pravomoc k ověření řádnosti doručení, pak musel dospět k závěru, že má zdejší soud také „pravomoc ke konstatování případného pochybení při doručování podle právních a správních předpisů platných v členském státě, ve kterém má své sídlo. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zřetelně ve svém předkládacím rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých důvodů je jeho druhá otázka a odpověď na ni nezbytná k vyřešení projednávaného sporu, je tedy uvedená otázka přípustná na rozdíl od toho, co zdůrazňuje česká vláda“ (bod 52).

Následně Soudní dvůr uvedl, že směrnice 76/308/EHS nestanoví pravidla, podle kterých by doručení dokladu o vymahatelnosti pohledávky nebylo řádné, pokud by bylo provedeno v jazyce, kterému příjemce nerozumí, nebo v jazyce, který není úředním jazykem nebo některým z úředních jazyků členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán.

Z cíle směrnice 76/308/EHS přitom podle Soudního dvora na jednu stranu „vyplývá, že tato směrnice zejména směřuje k zaručení účinného doručování všech aktů a rozhodnutí, včetně soudních, vztahujících se k pohledávce nebo jejímu vymáhání, vydaných v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán.“ Na druhou stranu, tato směrnice „nemůže dosáhnout tohoto cíle, aniž by respektovala oprávněné zájmy osob, kterým je doručováno (viz obdobně rozsudek ze dne 9. února 2006, Plumex, C 473/04, Sb. rozh. s. I 1417, bod 21)“ (bod 57 rozsudku).

V této souvislosti Soudní dvůr dále zdůraznil, že „funkcí včasného doručení je umožnit příjemci seznámit se s předmětem a důvodem doručovaného aktu a uplatnit svá práva (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 8. května 2008, Weiss und Partner, C 14/07, Sb. rozh. s. I 3367, bod 73)“ (bod 58 rozsudku), a že „v rámci vzájemné spolupráce podle směrnice 76/308 tedy musí být osoba, které je exekuční titul určen, schopna spolehlivě identifikovat přinejmenším předmět a důvod žádosti“ (bod 59). V řízení, které je nyní předmětem přezkumu před Nejvyšším správním soudem, se dle Soudního dvora o takový případ jedná tehdy, „jestliže je doručováno v úředním jazyce členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán. Podle čl. 5 odst. 1 směrnice 76/308 totiž dožádaný orgán příjemci doručuje v souladu s právními předpisy platnými pro doručování obdobných aktů v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, což předpokládá zejména doručování v úředním jazyce tohoto členského státu“ (bod 60).

Ze skutečnosti, že směrnice 76/308/EHS nestanoví důsledky vyplývající z doručování v jazyce, který není úředním jazykem členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, tak Soudní dvůr dovodil, že „přísluší vnitrostátnímu soudu, aby použil své vnitrostátní právo a přitom dbal na zajištění plné účinnosti práva Společenství, což jej může vést k výkladu vnitrostátní normy, která byla stanovena výlučně s ohledem na čistě vnitrostátní situaci, tak, aby tuto normu použil na dotčenou přeshraniční situaci (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, Leffler, C-443/03, Sb. rozh. s. I 9611, bod 51)*). Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, neexistují-li výslovná ustanovení práva Společenství, přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z přímého účinku práva Společenství (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz et Rewe-Zentral, 33/76, Recueil. s. 1989, bod 5, a Leffler, uvedený výše, bod 49). Soudní dvůr rovněž upřesnil, že tyto podmínky nemohou být méně příznivé než ty, které se týkají práv vyplývajících z vnitrostátního právního řádu (zásada rovnocennosti), a že v praxi nemohou znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity) (viz rozsudky Rewe, uvedený výše, bod 5; ze dne 10. července 1997, Palmisani, C-261/95, Recueil, s. I 4025, bod 27; ze dne 15. září 1998, Edis, C-231/96, Recueil, s. I 4951, bod 34, a Leffler, uvedený výše, bod 50)“ (body 61-62 rozsudku).

Nejvyšší správní soud výrokem č. I. rozhodl, že v řízení se pokračuje, a výrokem č. II napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.