Vydání 2/2010

Žalobkyně podala dne 25. 10. 2004 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za třetí čtvrtletí 2004 a v souladu s ním jí byla vyměřena daňová povinnost ve výši 3 366 209 Kč. Poté zjistila, že nesprávně uplatnila u uskutečněných zdanitelných plnění (prodej bytů) základní sazbu namísto sazby snížené. Proto dne 15. 11. 2004 podala dodatečné daňové přiznání, ve kterém uvedla daňovou povinnost nižší o 2 682 555 Kč. Toto podání bylo posouzeno jako odvolání proti řádnému vyměření daňové povinnosti. Dne 2. 2. 2005 žalovaný toto odvolání zamítl. Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, přičemž v odůvodnění konstatoval, že správce daně vznik přeplatku nezavinil, neboť přeplatek vznikl zaviněním, resp. samotným jednáním žalobkyně (podáním daňového přiznání, ve kterém si sama chybně uvedla daň). Soud v odůvodnění dále přiznal, že v tomto konkrétním případě sice rozhodl ve prospěch žalobkyně, ale platnost jeho rozhodnutí nemůže být obecná. Dne 11. 1. 2008 bylo na základě tohoto rozsudku vydáno rozhodnutí, kterým byla stanovena žalobkyni daň ve výši, jakou požadovala v dodatečném daňovém přiznání, tj. ve výši 683 654 Kč. Dne 30. 1. 2008 byla žalobkyni vrácena částka přeplatku ve výši 2 682 555 Kč.

Dne 1. 2. 2008 žalobkyně požádala o přiznání úroku ze zaviněného přeplatku, tuto však žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 20. 8. 2008.

Žalobkyně podala proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten rozsudkem ze dne 31. 3. 2009 zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný (stěžovatel) proti posledně uvedenému rozsudku podal kasační stížnost, v níž uplatnil důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný z důvodu nesrozumitelnosti a nedostatků důvodů rozhodnutí. Současně je rozsudek nezákonný, neboť byla nesprávně posouzena otázka, která již byla řešena jiným rozhodnutím. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem městského soudu, který odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 7 Afs 140/2005-55, č. 1184/2007 Sb. NSS, podle něhož ke vzniku nároku na úrok z přeplatku postačí, pokud po vyměření daně nebo po jejím dodatečném vyměření bude toto rozhodnutí zrušeno. Podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v uvedeném rozhodnutí správce daně zaviní přeplatek vždy, kdy jeho rozhodnutím byla vyměřena daň v nesprávné vyšší částce. Tento názor byl aplikován i na projednávaný případ. Stěžovatel však trvá na tom, že v daném případě postupoval v souladu se zákonem. Podle § 49 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, pokud plátce zjistí po vyměření daně, že uskutečnil plnění nebo přijal platbu, přičemž u tohoto plnění uplatnil jinou než platnou sníženou nebo základní sazbu daně nebo osvobození od daně a zvýšil tím daňovou povinnost, nelze opravu daně a výše daně provést. Proto správce daně snížení daně neuznal. Podle názoru vysloveném ve výše citovaném rozsudku městského soudu ze dne 2. 11. 2007 zákonná úprava na daný případ nepamatuje a otázka neslučitelnosti českého práva s právem Společenství byla vyřešena ve prospěch žalobkyně s tím, že soud zdůraznil zákonnost postupu správce daně (absenci jeho zavinění). Nyní vydané rozhodnutí městského soudu, které je napadeno kasační stížností, je ve vztahu k předchozímu rozhodnutí téhož soudu v naprostém protikladu. Soud řádně nevysvětlil, z jakých důvodů rozhodl ve prospěch žalobkyně, a omezil se na pouhé konstatování, že daňová povinnost nebyla vyměřena po právu, a tudíž vznik přeplatku zavinil správce daně. Stěžovatel nijak nezpochybňuje závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně právního výkladu zavinění v případě správního orgánu (v případě správního orgánu je zavinění vykládáno jako pochybení), na kterém je odůvodnění napadeného rozsudku postaveno, ale jak již uvedl ve vyjádření k podané žalobě, v daném případě lze těžko hovořit o jakémkoli pochybení správce daně, když městský soud v rozsudku ze dne 2. 11. 2007 zcela jednoznačně konstatoval, že postup správního orgánu byl zcela v souladu se zákonem. Dle soudu si žalobkyně zavinila vznik přeplatku sama chybným podáním daňového přiznání. Za této situace není možné dle názoru stěžovatele přenášet pochybení na správce daně a vytýkat správci daně, že zavinil nesprávnou implementaci evropského práva již od počátku. Je třeba zdůraznit, že k vrácení daně z přidané hodnoty došlo jen z toho důvodu, že státu byla odvedena daň ve zjevně nesprávné výši a stát nebyl oprávněn si takovou částku v tomto konkrétním případě ponechat. Stěžovatel je toho názoru, že změna daňové povinnosti vlivem změny použité sazby daně sama o sobě nezakládá automaticky vznik nároku na úrok z přeplatku. Tím, že soud vyhověl podané žalobě a daňová povinnost byla na základě soudního rozhodnutí následně vyměřena podle dodatečného daňového přiznání s nižší daňovou sazbou, ačkoli to zákon o dani z přidané hodnoty v § 49 odst. 2 nepřipouští, došlo k akceptaci neslučitelnosti § 49 odst. 2 uvedeného zákona s právem Společenství. Tato skutečnost ale nic nemění na tom, že žalobkyni nevznikl nárok na přiznání úroku z přeplatku. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že by nesl odpovědnost za to, že evropské předpisy byly nesprávně implementovány do zákona. Nesprávnou implementaci zákonů nemůže řešit správní orgán sám, takovou výjimečnost v zákoně by měl vždy vyřešit soud, což se také v daném případě stalo. Stěžovatel namítá, že je vždy nutno posuzovat každý konkrétní případ odděleně a nelze závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v uváděném rozsudku používat obecně. V projednávaném případě se dle stěžovatele nejedná o situaci, která by byla důvodem vzniku nároku na úrok z přeplatku zaviněného správcem daně.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.