Vydání 6/2017

K žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) zahájil Obecní úřad Hutisko-Solanec (dále jen „obecní úřad“) řízení ve věci určení existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku v k. ú. Hutisko podle § 142 odst. 1 správního řádu.

Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2011 obecní úřad rozhodl, že na tomto pozemku v úseku od napojení na veřejně přístupnou účelovou komunikaci na severně sousedícím pozemku až po veřejně přístupnou účelovou komunikaci na jižně sousedícím pozemku existuje veřejně přístupná účelová komunikace.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce, coby vlastník předmětného pozemku, odvolání. Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2012 žalovaný toto odvolání zamítl a rozhodnutí obecního úřadu potvrdil.

Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 6. 2014, čj. 22 A 108/2012-84, zamítl. Krajský soud z § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích dovodil, že prvním definičním znakem účelové pozemní komunikace je znatelnost cesty v terénu a její užitelnost dopravními vozidly. Tento znak měl za splněný, neboť obecní úřad provedl místní šetření, při němž konstatoval, že cesta je v terénu znatelná – jedná se o polní cestu o šířce cca 2,5 metru s místy kamenitým povrchem. Navíc z výpovědi čtyř svědků vyplynulo, že cesta v daném místě existovala nejpozději v roce 1943. Tvrzení osoby zúčastněné na řízení 3), že v uvedeném místě cesta nikdy nebyla, měl krajský soud za vyvrácené ostatními důkazy, zejména výpověďmi ostatních svědků.

Druhým definičním znakem účelové pozemní komunikace, vyplývajícím z § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, byla podle krajského soudu funkce komunikace jakožto spojnice pro vlastníky sousedních nemovitostí. I tento znak komunikace splňuje, neboť zjištění obecního úřadu, že cesta spojuje nemovitosti dotčených osob s centrem obce, zůstalo nezpochybněno.

Třetím definičním znakem veřejně přístupné účelové komunikace byl podle krajského soudu souhlas jejího vlastníka, což je dovozováno judikaturou Ústavního soudu i obou nejvyšších soudů z § 19 zákona o pozemních komunikacích. Tento souhlas může být dán i konkludentně, absencí aktivního bránění užívání komunikace. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, takový souhlas v zásadě přechází i na pozdějšího vlastníka. Krajský soud vyšel z toho, že při ústním jednání před obecním úřadem osoba zúčastněná na řízení 2) shodně se svědky uvedli, že cestu užívali pokojně jako jedinou možnou příjezdovou komunikaci ke svým nemovitostem přinejmenším s vědomím právních předchůdců žalobce i žalobce samotného do roku 2007, kdy začal žalobce cestu zahrazovat. Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení 3) nesdělili, jakým způsobem měli jejich právní předchůdci projevovat nesouhlas s užíváním pozemku. Krajský soud na tomto skutkovém základě dovodil, že právní předchůdci žalobce konkludentně vyjádřili souhlas s užíváním komunikace. K otázce nezbytnosti komunikační potřeby krajský soud konstatoval, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011-99, č. 2370/2011 Sb. NSS, že při nesporném prokázání souhlasu s veřejným užíváním účelové komunikace je v řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu nadbytečné tuto otázku zkoumat. Správní orgány tak činily toliko pro přesvědčivost argumentace. Závěrem krajský soud poznamenal, že pokud došlo od skončení správního řízení ke změnám, například vybudování dalších cest, má žalobce možnost iniciovat řízení o úpravě či omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích.

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž zpochybnil, že jeho předchůdci se zpřístupněním cesty konkludentně souhlasili. Dále uvedl, že již v žalobě poukazoval na jiné možnosti přístupu k sousedním nemovitostem, které byly reálné a využitelné. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) jezdily ke svým nemovitostem jinou cestou. Podmínka nutné komunikační potřeby tak nemohla být naplněna. Krajský soud důsledně nezkoumal, zda užívání cesty nedůvodně neomezuje vlastnické právo stěžovatele.

Osoba zúčastněná na řízení 1) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že o neexistenci jiné komunikační alternativy svědčí fakt, že obec Hutisko-Solanec má vybudovat novou cestu. Stěžovatel od roku 2007 až do současnosti, navzdory správním i soudním rozhodnutím, stále napadá všechny, kteří tuto veřejně přístupnou účelovou komunikaci používají, klade na ni překážky a znemožňuje její údržbu a opravu. Tato komunikace je jedinou příjezdovou cestou k domu osoby zúčastněné na řízení 1).

Osoba zúčastněná na řízení 2) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že když se pokusila o dohodu se stěžovatelem a navrhla zřízení věcného břemene, případně uzavření nájemní smlouvy, odmítl ji stěžovatel se slovy „“. Řešení příjezdu k jejímu pozemku navrhované stěžovatelem je nevyhovující, neboť uvedené cesty vedou přes místy podmáčené louky a strmé lesní stezky. Cesta, kterou provizorně využívá, končí 150 metrů vzdušnou čarou od jejího pozemku; přístup k pozemku je tak možný pouze pěšky, strmou lesní cestou. Cestu přes dvůr stěžovatele využívá omezeně vzhledem k tomu, že ji stěžovatel ohrožoval nejen slovně, ale i vidlemi a házením smrkových kůlů pod kola vozidla. Přitom osoba zúčastněná na řízení 2) tuto komunikaci využívala bez jakýchkoli výhrad od roku 1983 do roku 2007.

Osoba zúčastněná na řízení 3) vyjádřila podiv nad tím, že její výpověď byla krajským soudem vyhodnocena jako nevěrohodná. Žalovaný se nadto nezabýval jinými komunikačními alternativami.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.