1716/2008
Pozemkové úpravy: návrh scelovacího plánu
Pozemkové úpravy: návrh scelovacího plánu
k § 14 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (v textu též „zákon o pozemkových úpravách“)*)
I. Pro určení vlastnictví k pozemkům zahrnutým do pozemkových úprav s nedokončeným scelovacím řízením není důležitá existence „potvrzeného scelovacího plánu“, nýbrž existence „návrhu scelovacího plánu“, a dále pak skutečnost, že katastr vede evidenci v souladu s tímto návrhem (§ 14 odst. 2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech).
II. „Návrhem scelovacího plánu“ je nutno rozumět takový dokument, ze kterého lze seznat zamýšlené nové uspořádání pozemkových celků v daném katastrálním území a jejich budoucí vlastníky, tedy materiál, včetně mapové části, který bude možné porovnat s mapou aktuálně vedenou v evidenci katastrálního úřadu, a posoudit jejich vzájemný soulad či nesoulad.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2008, čj. 3 As 16/2008-85)
Věc:
Františka M. proti Ministerstvu zemědělství, Pozemkový úřad v Přerově, o pozemkovou úpravu v území s nedokončeným scelovacím řízením, o kasační stížnosti žalobkyně.Rozhodnutím ze dne 9. 5. 2005 žalovaný schválil návrh komplexní pozemkové úpravy v území s nedokončeným scelovacím řízením v katastrálním území Újezdec u Přerova, zpracovaný společností AGERIS, s. r. o., ze dne 28. 8. 2003.
Dle kopie scelovacího operátu, scelovací mapy nového rozdělení, rejstříku držebností a rejstříku náhrad proběhlo ve vztahu k pozemkům nyní ve vlastnictví žalobkyně v letech 1948 – 1953 scelovací řízení, jež nebylo dokončeno a bylo přerušeno před závěrečnou fází. Nové pozemky nebyly v terénu vytyčeny a nebyl proveden zápis nového stavu v pozemkových knihách. Žalobkyně získala vlastnictví k nemovitostem v k. ú. Újezdec u Přerova a v k. ú. Přerov na základě postupní smlouvy ze dne 12. 9. 1956 od Josefa a Anny K. Jako vlastnice těchto nemovitostí byla žalobkyně zapsána na knihovních vložkách. Výsledky nedokončeného scelovacího řízení byly zapsány do evidence nemovitostí v roce 1981. Na LV pro k. ú. Újezdec u Přerova je žalobkyně zapsána jako vlastnice pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem. Kupní smlouvou ze dne 3. 3. 1988 žalobkyně prodala Československému státu, Přerovským strojírnám, n. p., Přerovu, část pozemku – louky v k. ú. Újezdec, oddělenou podle geometrického plánku střediska geodézie v Přerově ze dne 11. 2. 1988, a to díl „b“ o výměře 0,3383 ha. Dne 9. 12. 1992 podala žalobkyně žádost podle § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, event. podle § 11 odst. 2 téhož zákona u Okresního pozemkového úřadu v Přerově, na vydání pozemku díl „b“ o výměře 0,3383 ha v k. ú. Újezdec s odkazem na postupní smlouvu ze dne 12. 9. 1956 a kupní smlouvu ze dne 3. 3. 1988, který jí však rozhodnutím ze dne 3. 3. 1995 nevyhověl.
Dne 14. 7. 2003 zahájil žalovaný řízení o pozemkové úpravě v území s nedokončeným scelovacím řízením v k. ú. Újezdec. Předmětem pozemkové úpravy v katastrálním území s nedokončeným scelovacím řízením byly všechny pozemky v katastrálním území, ve kterých nebylo dokončeno scelovací řízení podle dříve platných právních předpisů [zákon č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (zcelovací zákon); vládní nařízení č. 171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků a jiných úpravách pozemkové držby], bez ohledu na dosavadní způsob jejich využití a existující vlastnické a užívací vztahy k nim (§ 14 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách). Veřejnou vyhláškou ze dne 8. 4. 2004 žalovaný oznámil změnu názvu a rozšíření této pozemkové úpravy na komplexní pozemkovou úpravu. Ve vztahu k žalobkyni zpracoval bilanci pozemků před scelením a po scelení, vypočetl výměru pro scelení a náhradu po scelení. Provedl soupis nároků žalobkyně jako vlastnice pozemků o celkové výměře 79 197 m2 a ceně 522 270 Kč. V průběhu řízení vznesla žalobkyně své připomínky. Scelovací řízení podle ní neprobíhalo v 50. letech v souladu s tehdy platnými právními normami, zápis o scelení nebyl uveden v pozemkových knihách; pozemky ze scelení proti podpisu nepřebírala. Žádala o uvedení, od kdy do kdy probíhalo scelování a jakým způsobem probíhalo umístění náhradních parcel. Namítla porušení zákona žalovaným, neboť v roce 1992 požádala o vydání pozemků a vyjádřila svůj nesouhlas s komplexní pozemkovou úpravou. Vyjádřila svůj nesouhlas s návrhem umístění nových pozemků. Namítala, že před účinností zákona o pozemkových úpravách bylo možno vydat polovinu pozemků v původních místech, místo aby byly přidělovány podle nedokončeného scelovacího řízení. Připomínky vlastníků včetně žalobkyně projednal žalovaný opakovaně se sborem zástupců a vyjádřil se k nim.
Veřejnou vyhláškou ze dne 28. 1. 2005 oznámil žalovaný vystavení návrhu komplexní pozemkové úpravy. Žalobkyně na závěrečném ústním jednání uvedla, že zápis scelení v katastru nemovitostí považuje za neplatný a požaduje původní pozemky před scelením. Po projednání se sborem zástupců konstatoval žalovaný, že jejím požadavkům nelze vyhovět. Část původních pozemků žalobkyně byla regulačním plánem pro Přerov – Újezdec vyčleněna jako plocha určená k zastavení, část je zastavěna a je mimo obvod pozemkové úpravy, část pozemku vzniklého ze scelení žalobkyně v minulosti prodala. Žalovaný dne 9. 5. 2005 vydal rozhodnutí o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy v území s nedokončeným scelovacím řízením v katastrálním území Újezdec u Přerova zpracovaném společností AGERIS, s. r. o., ze dne 28. 2. 2003.
Žalobkyně se u Krajského soudu v Ostravě domáhala zrušení tohoto rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v Ostravě žalobu dne 31. 10. 2007 zamítl. Žalovaný postupoval správně podle zákona o pozemkových úpravách, řízení bylo zahájeno poté, co zákon nabyl účinnosti. Soud neshledal důvodnými námitky žalobkyně, podle kterých náhradní pozemky v původním řízení nebyly v terénu vytyčeny, a nemohlo se tedy ani doložit jejich převzetí. Tyto námitky se podle krajského soudu vztahují k původnímu scelovacímu řízení. Z hlediska okamžiku vzniku vlastnického práva žalobkyně k náhradním pozemkům měla rozhodující význam hlavní fáze scelovacího řízení, která skončila potvrzením scelovacího plánu. Scelovací práce pokročily až do stadia schválení, resp. potvrzení scelovacího plánu, a při nedostatku zápisu vlastnického vztahu žalobkyně do pozemkové knihy bylo sice scelovací řízení nedokončené, žalobkyně však pozbyla svého vlastnického práva k původním pozemkům a nabyla vlastnictví k pozemkům náhradním. Pro řízení podle scelovacích předpisů v dané době platilo vládní nařízení č. 8/1928 Sb., o věcech náležejících do působnosti politických úřadů, a výsledkem tohoto řízení bylo rozhodnutí příslušného správního orgánu vrchnostenské povahy. Vklad vlastnického práva do pozemkové knihy měl jen evidenční charakter, protože se jednalo o přechod vlastnictví dle tehdy účinného zákona č. 946/1811 sb. z. s., obecného občanského zákoníku, ze dne 1. 6. 1811, přičemž podle § 114 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1951, v případech, ve kterých tak zákon stanoví, přechází vlastnictví přímo ze zákona anebo výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Tímto byl výslovně opuštěn intabulační princip a pro vznik vlastnického práva žalobkyně k náhradním pozemkům při scelovacím řízení nebylo zapotřebí zápisu do pozemkové knihy. Z uvedeného je podle soudu zřejmá rovněž nedůvodnost námitek, podle kterých nebylo vytvořeno mapové dílo, resp. neexistoval scelovací plán (mapa), který tvoří součást správního spisu. Katastrální úřad vedl vlastnictví k pozemkům žalobkyně v souladu s návrhem scelovacího plánu, jak vyžaduje § 14 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách, a žalobkyni vzniklo vlastnictví k pozemkům podle tohoto návrhu.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Krajský soud v Ostravě podle jejího názoru nesprávně posoudil právní postavení stěžovatelky jako vlastníka pozemků, které byly zahrnuty do následného ukončovacího scelovacího řízení probíhajícího v letech 2003 až 2005. Tuto nesprávnost namítala již v žalobě. Žalobkyně nabyla nemovitosti na základě postupní smlouvy ze dne 12. 9. 1956, tj. po zrušení zákona č. 47/1948 Sb., vládním nařízením č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, tedy v době, kdy veškeré scelovací procesy byly již zrušeny a ukončeny. V době nabytí předmětných nemovitostí platil občanský zákoník z roku 1950 a zápis do pozemkových knih měl
deklaratorní
účinek. Pokud byly pozemky ve vlastnictví stěžovatelky vedeny katastrálním úřadem jako pozemky s nedokončeným scelovacím řízením, žalovaný ve svém postupu pochybil, když je zahrnul do dokončovacího scelovacího procesu probíhajícího v letech 2003 – 2005. Tuto skutečnost nesprávně zhodnotil po skutkové i právní stránce i krajský soud, když žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka nabyla nemovitosti v dobré víře na základě tehdy platných právních předpisů. Pokud by její pozemky měly být zahrnuty do scelovacího procesu, byla by zkrácena na svých vlastnických právech, zaručených článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále napadla závěr krajského soudu o tom, že původní scelovací řízení bylo přerušeno až po fázi hlavní. Scelovací plán nebyl nikdy potvrzen a fakticky neexistuje. Podle § 61 zákona č. 47/1948 Sb. musel scelovací plán obsahovat původní zprávu, mapu nového rozdělení, rejstřík držebností, výpočet a rejstřík náhrad sestavených dle případných nových ocenění a k tomu musí obsahovat podle § 95 vládního nařízení č. 171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků a jiných úpravách pozemkové držby, také příslušné mapy a plánky. Jelikož v letech 1948 až 1953 nebylo vytvořeno žádné mapové dílo nového rozdělení v k. ú. Újezdec u Přerova, nemohl nikdy vzniknout ani scelovací plán, který by mohl být následně potvrzen. Řízení tedy muselo být přerušeno již v průběhu fáze hlavní. Uvedené má podle stěžovatelky zásadní důsledky pro posouzení platnosti scelovacího řízení. Podle nálezu Ústavního soudu č. 152/1998 Sb. je pro posouzení momentu vzniku vlastnického práva rozhodující řízení hlavní, které je ukončeno potvrzením scelovacího plánu. Po potvrzení scelovacího plánu již nebylo možné žádat v předešlý stav (§ 99 vládního nařízení č. 171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků a jiných úpravách pozemkové držby, § 63 odst. 2 zákona č. 47/1948 Sb.). Právní mocí rozhodnutí o potvrzení scelovacího plánu docházelo k pozbytí vlastnického práva k původním a k nabytí vlastnického práva k pozemkům novým. Stěžovatelka je přesvědčena, že scelovací řízení do tohoto stadia nedospělo, a proto je i nadále vlastnicí pozemků před zahájením scelování v roce 1948. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Právní závěry, k nimž dospěl při svém přezkumu krajský soud, jsou podle názoru Nejvyššího správního soudu správné a v zásadě se s nimi lze ztotožnit. Přesto je Nejvyšší správní soud toho mínění, že v některých ohledech bylo namístě nahlížet právní problematiku daného případu z poněkud odlišného úhlu, než jak učinil krajský soud; potřebnou pak Nejvyšší správní soud shledal rovněž korekci některých skutkových zjištění krajského soudu, pro která nenalezl ve správním spisu plnou oporu.
Předně je třeba vyslovit se k otázce vzniku vlastnického práva stěžovatelky – ke kterým pozemkům, podle jakých předpisů, s jakými účinky apod., tj. otázkám, ke kterým se v průběhu správního a následného soudního řízení vyjadřovali různě stěžovatelka, žalovaný i krajský soud. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že z hlediska předmětného správního řízení (tj. řízení o pozemkové úpravě v území s nedokončeným scelovacím řízením) se většina dosud učiněných úvah na toto téma ubírá nesprávným směrem. Aby vůbec bylo možné realizovat pozemkové úpravy v katastrálních územích s nedokončeným scelovacím řízením (při tak výrazných zásazích do vlastnických práv, k jakým došlo v Československu v letech 1951 až 1989, a při velmi limitované evidenci nemovitostí v této době), konstruuje totiž zákon o pozemkových úpravách pro své účely určitou fikci vzniku vlastnického práva k pozemkům vstupujícím do pozemkové úpravy, a to
„bez ohledu na dosavadní způsob jejich využití a existující vlastnické a užívací vztahy k nim“
. Z hlediska daného správního řízení je tedy naprosto nevýznamné, kdy, jak a podle jakých předpisů stěžovatelka vlastnictví k pozemkům v k. ú. Újezdec nabyla, za předpokladu, že se ukáže naplněnou hypotéza § 14 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách, tj. že:1) pozemkové úpravy se týkají katastrálního území, ve kterém nebylo dokončeno scelování a
2) katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu podle úpravy z roku 1948, resp. 1940 (zde se tedy předpokládá jednak existence návrhu scelovacího plánu, jednak skutečnost, že katastr nemovitostí vede svou evidenci v souladu s tímto návrhem).
O tom, že pozemkové úpravy se týkají katastrálního území, ve kterém nebylo dokončeno scelování, není v daném případě sporu, z čehož vyplývá rovněž nedůvodnost stěžovatelčiny námitky, že pozemky v jejím vlastnictví neměly být zahrnuty do scelovacího řízení probíhajícího v letech 2003 až 2005 (Jak správně stěžovatelka uvedla, scelování bylo přerušeno, a tudíž i započato ještě předtím, než uvedené nemovitosti nabyla do svého vlastnictví, a celá nedokončená část řízení v letech 1948 až 1953 tedy proběhla v době, kdy vlastníky byly stěžovatelčini právní předchůdci.). První podmínka pro vznik vlastnictví stěžovatelky k pozemkům v evidenci katastrálního úřadu podle § 14 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách je tedy splněna.
Poněkud složitější je to s posléze uvedenou podmínkou § 14 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách spočívající v existenci návrhu scelovacího plánu, resp. v tom, že katastr nemovitostí vede svou evidenci v souladu s tímto návrhem. Stěžovatelce je nutno přisvědčit, že existenci scelovacího plánu (natož potvrzeného) nelze v daném případě z čehokoli dovodit (a pokud tak krajský soud učinil, postrádá toto jeho zjištění ve správním spisu oporu), a je tedy nanejvýš pravděpodobné, že původní scelovací řízení bylo přerušeno ještě před koncem své hlavní fáze. Toto zjištění však podle Nejvyššího správního soudu není – z hlediska výše vyloženého § 14 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách – rozhodující. Důležitá pro určení vlastnictví k pozemkům, se kterými stěžovatelka vstupovala do pozemkové úpravy, totiž není existence „potvrzeného scelovacího plánu“, nýbrž existence „návrhu scelovacího plánu“ a dále pak skutečnost, že katastr vede evidenci v souladu s ním.
Pojem „návrh scelovacího plánu“ dřívější právní úprava nezná, a jeho obsah je proto třeba dovodit výkladem. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je návrhem scelovacího plánu nutno rozumět takový dokument, ze kterého lze seznat zamýšlené nové uspořádání pozemkových celků v daném katastrálním území a jejich budoucí vlastníky, tedy materiál, včetně mapové části, kterou bude možné porovnat s mapou aktuálně vedenou v evidenci katastrálního úřadu a posoudit jejich vzájemný soulad či nesoulad.
Za součást scelovacího plánu lze pak podle Nejvyššího správního soudu považovat tzv. „scelovací mapu“, jež tvoří součást správního spisu, datovanou rokem 1949, ze které je možné vyčíst plánované umístění nových pozemků vzniklých scelováním, jakož i jejich určení příslušným osobám do scelování vstoupivším. Porovnáním uvedené „scelovací mapy“ s obsahem LV č. 500 pro k. ú. Újezdec u Přerova, resp. s „mapou původního stavu“ z listopadu 2004, pak Nejvyšší správní soud zjistil, že pozemkové celky navržené scelovací mapou z roku 1949 pro právní předchůdce stěžovatelky odpovídají pozemkům vedeným katastrálním úřadem jako pozemky ve vlastnictví stěžovatelky, a lze tedy uzavřít, že katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům stěžovatelky „v souladu s návrhem scelovacího plánu“.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelce vzniklo vlastnictví k pozemkům, které jsou vedeny v evidenci katastru nemovitostí na LV pro k. ú. Újezdec u Přerova, v souladu s § 14 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách a s těmito pozemky stěžovatelka vstoupila do komplexní pozemkové úpravy. Konečné právní závěry krajského soudu jsou tak – přes uvedené výhrady k jejich odůvodnění – správné, a napadený rozsudek tedy netrpí vadami podle § 103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
*) 1a) S účinností od 1. 7. 2007 bylo ustanovení změněno zákonem č. 186/2006 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.