Vydání 8/2005

Pokud stěžovatel uplatňuje důvody mířící , pak jde o důvody, které se s napadeným rozhodnutím krajského soudu míjejí, neboť soud neposuzoval napadené správní rozhodnutí věcně; v tomto ohledu jde tedy o důvody nepřípustné (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud se proto musí vyrovnat ve své úvaze se dvěma námitkami mířícími na nezákonnost napadeného usnesení [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Poněvadž šlo o usnesení, kterým bylo podání odmítnuto, je nutno posoudit, zda soud užil pro tento svůj postup správnou právní normu a zda posoudil správně naplnění podmínek, za nichž může být ochrana práv odmítnuta. Stěžovatel usnesení napadá ze dvou hledisek: jednak pro absenci poučení o možnosti žádat ustanovení zástupce soudem, jednak pro formu výzvy k odstranění vad podání.

Poučovací povinnost soudu ve správním soudnictví (§ 36 odst. 1 s. ř. s.) vychází z požadavku, aby tato povinnost nastoupila v konkrétní procesní situaci; to je vyjádřeno podmínkou „aby v řízení neutrpěli újmu“. Poučovací povinnost o procesních právech tedy nespočívá v paušálním poučování jakéhokoliv pisatele podání o souhrnu všech jeho případných procesních práv za situace, kdy často není jasné, zda se pisatel vůbec chce obrátit na soud. Žalobu ve správním soudnictví lze totiž podat i u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). I v projednávané věci se stěžovatel obrátil na žalovanou s přípisem nazvaným „odvolání“, jímž se v žádném případě neobracel na soud. Potřeba konkrétního poučení o procesním právu proto musí vyjít najevo, a to jakkoliv. Jestliže pisatel ve svém podání krajskému soudu ze dne 29.12.2003 uváděl, že se obrátil na Českou advokátní komoru se žádostí o určení zástupce, bylo zřejmé, že cítí potřebu být zastoupen a činí kroky k tomu, aby se tak stalo. Žádné další skutečnosti, z nichž by mohla být patrná hrozící újma, v podání soudu neuvedl. Až v kasační stížnosti uvedl, že to bylo z důvodu nedostatku právního vzdělání. Nedostatek právního vzdělání obecně ovšem není důvodem pro ustanovení zástupce účastníku řízení; k tomu je třeba splnění dvou podmínek: nedostatečnost finančních prostředků a potřeba ochrany práv. Obě podmínky se váží subjektivně k účastníkovi a jsou v řízení před soudem zkoumány. Motivy, proč účastník preferuje v řízení zastoupení, případně zastoupení advokátem, mohou být různé, a je nepochybně na každém, kdo se obrací na soud, aby zvolil vlastní procesní postup v řízení včetně odpovědnosti za to, zda v řízení vystupuje sám, nebo za pomoci zástupce, event. odpovědnosti za jeho volbu.

V občanském řízení soudním platí poněkud odlišná úprava § 30 odst. 1 o. s. ř., který předvídá od 1.1.2001 povinnost soudu udělit poučení o možnosti ustanovit zástupce pro řízení soudem, ovšem za podmínky, že jde o účastníka, jenž splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků – tedy rovněž se nejedná o paušální povinnost poučovat každého pisatele podání, že mu soud může ustanovit zástupce , ale jen toho, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tato skutečnost se obvykle zjistí za situace, kdy účastník takové osvobození žádá. Navíc z podání, které stěžovatel adresoval žalované a které nazval „odvolání“, je zcela zřetelná schopnost stěžovatele formulovat své výhrady vůči správnímu aktu. Z tohoto podání však nebylo vůbec patrno, o jaké rozhodnutí se jedná, nebylo k návrhu připojeno, nebylo zřejmé, kdy bylo doručeno apod., takže soud byl povinen stěžovatele vyzvat k odstranění vad tohoto podání, aby vůbec zjistil, zda se stěžovatel chce soudit. Zákonný pokyn ustanovení § 36 odst. 1 s. ř. s., jenž soud vede k udělení poučení v rozsahu, který zajistí, aby v řízení účastník neutrpěl újmu, podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu vyžaduje vždy konkrétní úvahu soudu o konkrétní procesní situaci. Roli zde hraje i to, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není povinnost být zastoupen advokátem, například na rozdíl od řízení o kasační stížnosti. Pokud by totiž nedostatek zastoupení mohl vést k odmítnutí návrhu za této situace, je zcela na místě ve výzvě soudu k odstranění takového nedostatku udělit i poučení o možnosti ustanovit zástupce soudem. O tuto situaci se však v projednávané věci nejedná.

Nejvyšší správní soud proto k prvé námitce uzavírá, že v projednávané věci nebyl soud povinen udělovat poučení o možnosti ustanovit soudem zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť žádné okolnosti nenasvědčovaly, že by bez tohoto ustanovení účastník mohl v řízení utrpět újmu.

Druhá námitka směřuje do nedostatku formálních náležitostí výzvy krajského soudu ze dne 27.11.2003. Zde je nepochybné, že stěžovatel správně poukazuje na nedostatek formy této výzvy, jak je požadována v § 37 odst. 5 s. ř. s. (usnesení). Nejvyšší správní soud se tedy musel zaobírat důsledky tohoto formálního nedostatku pro konečné rozhodnutí soudu, jímž bylo podání stěžovatele odmítnuto. Výzva k odstranění nedostatku vad podání je nepochybně rozhodnutím procesním; jeho smyslem je uvést řízení do stavu, v němž by bylo možno kvalifikovaným způsobem pokračovat. Proto je z hlediska účastníka rozhodující obsah této výzvy. Z hlediska formálního totiž i v případě, že je výzva vydána ve formě usnesení, proti ní není přípustný opravný prostředek. Výzva byla z hlediska požadavků kladených na její obsah zcela zřetelná, uváděla jasný výčet náležitostí, které měl stěžovatel doplnit, byla stanovena lhůta k tomuto doplnění a současně byl stěžovatel poučen o následcích, které jsou spojeny s nevyhověním takové výzvě. Výzva je i ve formě usnesení vydávána předsedou senátu; ve věcech důchodového pojištění rozhoduje samosoudce, takže ani z tohoto hlediska nebyla výzva koncipována chybně. Z hlediska obsahu tedy výzva odpovídala požadavkům § 37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud dává za pravdu stěžovateli, že výzva měla mít formu usnesení; pokud však zkoumá důsledky tohoto pochybení pro stěžovatelovo postavení v tomto řízení, neshledává přímou souvislost této vady s rozhodnutím soudu o odmítnutí podání. Mezi doručením výzvy (k čemuž došlo v důsledku ) dne 4.12.2003 a rozhodnutím soudu 5.2.2004 uběhly dva měsíce, po které bylo v možnostech stěžovatele vady podání odstranit. Přestože se tedy soud dopustil pochybení ve formální podobě výzvy podle § 35 odst. 7 s. ř. s., nemělo to vliv na stěžovatelova práva v tomto řízení, neboť z hlediska obsahového měla výzva veškeré potřebné náležitosti.

Nad rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává, že nepřehlédl nedostatky v postupu žalované, která na podání stěžovatele nazvané „odvolání“ vůbec nereagovala a postoupila je soudu, aniž stěžovatele informovala o možnostech, za jakých lze přiznat a vyplatit dávku zpětně, a aniž blíže rozvedla postup výpočtu. V tomto ohledu jde minimálně o nenaplnění principů dobré správy, která by nositeli pojištění z oboru sociálních práv měla být vlastní. Stranou této poznámky Nejvyšší správní soud ponechává další procesní možnosti vyplývající ze správního řádu, který i pro toto řízení subsidiárně platí a který předvídá, jak nakládat s pravomocným rozhodnutím, proti němuž je podáno odvolání, které speciální předpis nepřipouští. Ve správním spisu, který byl soudu předložen k projednání kasační stížnosti, není obsažen ani originál, ani stejnopis správního rozhodnutí, proti němuž stěžovatel brojí, takže ani nelze posoudit, zda rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno z hlediska výpočtu dávky, a zda tedy stěžovateli spíše nešlo o bližší zdůvodnění postupu žalované; toto rozhodnutí však na druhou stranu stěžovatel v řízení soudním nikdy nespecifikoval.