4080/2020
Pomoc v hmotné nouzi: započítání příspěvku na péči do životního a existenčního minima; důkazní břemeno
Pomoc v hmotné nouzi: započítání příspěvku na péči do životního a existenčního minima; důkazní břemeno
k § 4 a § 7 odst. 2 písm. h) a písm. m) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění zákonů č. 252/2014 Sb. a č. 377/2015 Sb.
I. Příjem plynoucí osobě nepatřící do okruhu společně posuzovaných osob podle § 4 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona upravujícího sociální služby, je započitatelným příjmem podle § 7 odst. 2 písm. h) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu [nikoliv podle § 7 odst. 2 písm. m) tohoto zákona], a nelze jej bez dalšího ztotožňovat s částkou příspěvku na péči vypláceného osobě, jíž je péče poskytována. Pro účely započtení lze od něj odečíst výdaje na dosažení, zajištění a udržení právě takových příjmů, tedy jakékoliv výdaje, jež umožňují poskytovateli péče nabýt či uchovat si postavení osoby, které je z důvodu této péče poskytován příjem.
II. Skutečnost, že je osoba evidována jako osoba poskytující osobní péči osobě pobírající příspěvek na péči, bez dalšího neznamená, že pečující osoba dosahuje z důvodu takto poskytované péče příjmu ve výši příspěvku na péči vypláceného opečovávané osobě.
III. To, že žadatel o dávku příspěvku na živobytí má vyšší příjmy, než tvrdí, je povinen prokazovat úřad práce, zatímco důkazní břemeno k otázce vynaložení výdajů a jejich souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením příjmů z důvodu poskytované péče nese žadatel o takový příspěvek.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2020, čj. 49 Ad 26/2019-18)
Prejudikatura
: č. 2156/2010 Sb. NSS.Věc
:Žalobce se žalobou odeslanou dne 8. 8. 2019 k Městskému soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 2. 9. 2019, čj. 16 Ad 20/2019-7, postoupil věc k vyřízení místně příslušnému Krajskému soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2019 (dále jen „první napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Prvním napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne 22. 3. 2019 (dále jen „první prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobci ve smyslu § 44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, od 1. 10. 2018 snížen příspěvek na živobytí z částky ve výši 3 410 Kč na částku ve výši 1 650 Kč měsíčně z důvodu, že do jeho příjmů je třeba započíst výši příspěvků na péči vyplácených jeho rodičům, o něž osobně pečuje.
Další žalobou odeslanou dne 2. 10. 2019 se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2019 (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Druhým napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí úřadu práce ze dne 10. 5. 2019 (dále jen „druhé prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobci ve smyslu § 44 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi od 1. 12. 2018 odejmut příspěvek na živobytí.
Žalobce v podaných žalobách shodně uvedl, že (obě) napadená rozhodnutí považuje za nezákonná, neboť s ohledem na ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, je úhrada sociálních služeb jen jednou ze složek příspěvku na péči. Druhou složkou je „jiná forma pomoci“, kterou může být např. i hrazení přípravy obědů jinou osobou či hrazení dopravy příjemce příspěvku jiné osobě. Ustanovení § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu pak stanoví, že příspěvek na péči se pro účely tohoto zákona nepovažuje za příjem. Zákon dle žalobce neuvádí, zda takto pojímá příspěvek na péči jen ve vztahu k příjemci nebo i ve vztahu k dalším osobám. Žalobce je tak toho názoru, že žalovaný považuje mylně příspěvek na péči za příjem žalobce pro účely možnosti poskytnutí a výše příspěvku na živobytí. S ohledem na různé možnosti výkladu § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu poukazuje žalobce na různé principy, na nichž stojí veřejné právo s tím, že zdůrazňuje pravidlo, že v případě vícero možných výkladů právní normy se použije výklad pro účastníka řízení příznivější.
Dle názoru žalobce jsou na věc aplikovatelné závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, čj. 6 Ads 166/2009-60. Žalovaný dle názoru žalobce pochybil, když žalobci snížil příspěvek na živobytí v souvislosti s čerpáním příspěvku na péči jeho rodiči. Žalovaný dle žalobce navíc popírá svůj metodický pokyn č. 1/2007, když v napadeném rozhodnutí uvádí, že z příspěvku na péči „
nelze hradit obědy, nákupy, pohonné hmoty nebo opotřebení vozidla
.“ Je-li žalobce pouhým prostředníkem mezi příjemcem dávky a osobou, jíž je pomoc hrazena, resp. hradí náklady na pomoc příjemci dávky, pak nelze žalobce považovat za příjemce této dávky. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, obsahuje maximální výši úhrad za poskytování některých sociálních služeb a maximální výši finančních částek, které je možné na zajištění jednotlivých služeb vynaložit. Pokud příjemce dávky využije tuto dávku např. na úhradu přípravy oběda, pak tím, kdo inkasuje platbu za přípravu oběda, není žalobce coby osoba blízká, která pomáhá příjemci dávky, ale ten, komu je příprava oběda hrazena.Současně žalobce poukázal na to, že argumentace žalovaného je obecná a nekonkrétní, jelikož obsahuje pouhé citace právní úpravy. V obou napadených rozhodnutích nejsou dle žalobce uvedeny konkrétní důkazy a podklady, z nichž bylo ve věci vycházeno, a rozhodnutí jsou tak dle žalobce nepřezkoumatelná. Ve druhém napadeném rozhodnutí se žalovaný dle žalobce navíc nevypořádal s odvolací námitkou, že ustanovení § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu nepovažuje příspěvek na péči za příjem.
Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobám zejména uvádí, že žalobce je od 1. 5. 2009 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Od září 2016 je osobou pečující o své rodiče, kteří nejsou společně posuzovanými osobami v hmotné nouzi. Otec žalobce byl uznán osobou závislou na pomoci jiné osoby ve stupni I, matka žalobce ve stupni II (do 19. 3. 2018 taktéž ve stupni I). Úřad práce vyhodnotil příspěvek na péči jako další opakující se nebo pravidelné příjmy žalobce dle § 7 odst. 2 písm. m) zákona o životním a existenčním minimu. Dle § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se započítávají do příjmu osob nemocenské dávky a podpora v nezaměstnanosti z 80 %, příjmy ze závislé činnosti ze 70 % a ostatní započitatelné příjmy podle zákona o životním a existenčním minimu ze 100 %. Pokud osoba vykonávající péči není v okruhu společně posuzovaných osob s příjemcem příspěvku na péči, započítává se odměna (příjem) poskytovaná z příspěvku na péči jako další opakující se nebo pravidelný příjem dle § 7 odst. 2 písm. m) zákona o životním a existenčním minimu. K první ze žalob žalovaný uvádí, že otci a matce žalobce byl v měsíci září 2018 vyplacen příspěvek na péči v celkové výši 1 760 Kč, který je započitatelný ve výši 100 %. Odůvodněné náklady na bydlení byly stanoveny do výše skutečných nákladů na bydlení, a to ve výši 2 688 Kč. Přiměřené náklady na bydlení jsou stanoveny dle § 9 odst. 3 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve výši 0 Kč. V souladu s § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi a § 2 zákona o životním a existenčním minimu činí částka živobytí 3 410 Kč. Příjem žalobce za rozhodné období činil 1 760 Kč, přiměřené náklady na bydlení 0 Kč, příjem snížený o přiměřené náklady na bydlení činí 1 760 Kč (0 Kč - 1 760 Kč). Výše příspěvku na živobytí dle § 23 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi činí, není-li dále stanoveno jinak, za kalendářní měsíc rozdíl mezi částkou živobytí osoby (§ 24 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi) a příjmem osoby (§ 9 odst. 2 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi), není-li osoba společně posuzována s jinými osobami (§ 2 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Výpočet: částka živobytí (3 410 Kč) – (příjem 1 760 Kč – odůvodněné náklady na bydlení nejvýše však do přiměřených nákladů na bydlení 0 Kč) = 1 650 Kč. Příjem snížený o přiměřené náklady na bydlení nepřevyšuje částku živobytí, a z tohoto důvodu vzniká nárok na příspěvek na živobytí ve výši 1 650 Kč. Pokud osoba vykonávající péči není v okruhu společně posuzovaných osob s příjemcem příspěvku na péči, započítává se odměna (příjem) poskytovaná z příspěvku na péči jako další opakující se nebo pravidelný příjem [§ 7 odst. 2 písm. m) zákona o životním nebo existenčním minimu], tedy pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi se započítává ze 100 %. V této situaci je žadatel povinen úřadu práce prokazatelně doložit, jakou částku od příjemce příspěvku na péči měsíčně dostává. Pokud je žadatel jedinou osobou pečující, měl by mu jako odměna náležet celý příspěvek na péči. Jestliže ale prokáže, že z této odměny příjemci příspěvku na péči nakupuje další potřebné služby, odečtou se náklady na tyto služby od výše odměny a výsledek se započítá pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi. Z kontroly provedené úřadem práce vyplynulo, že žalobce je jedinou pečující osobou. Neprokázal, že z příspěvku na péči nakupuje další potřebné sociální služby, a proto je žalovaný toho názoru, že pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi je příspěvek na péči správně započítán dle § 7 odst. 2 písm. m) zákona o životním a existenčním minimu jako opakující se nebo pravidelné příjmy. Právní úprava je dle žalovaného jednoznačná. Ohledně druhé žaloby pak žalovaný toliko konstatuje, že do rozhodného příjmu byla započítána částka odpovídající výši příspěvku na péči, žalovaný tak svůj postup při započítání příspěvku na péči rodičů do příjmu žalobce odůvodnil dostatečně.
Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami a spojené věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[22] Podle § 7 odst. 1 věty první a druhé zákona o sociálních službách se příspěvek na péči „[…]
poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby.
“ Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Podle § 19 odst. 1 tohoto zákona je příjemcem příspěvku na péči oprávněná osoba, není-li dále stanoveno jinak.[23] Podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2019 (dále jen „zákon o daních z příjmů“), se od daně osvobozuje mimo jiné „[…]
příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona upravujícího sociální služby, a to do výše poskytovaného příspěvku, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou, u níž se nevyžaduje registrace podle zákona upravujícího sociální služby.
“[24] Podle § 7 odst. 2 písm. h) zákona o životním a existenčním minimu se za započitatelné příjmy pro účely tohoto zákona považují (mimo jiné) „
příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a jsou od této daně osvobozeny, nejde-li o příjmy uvedené v písmenech a) až g) nebo v odstavci 5, s výjimkou
[…]7. příjmu plynoucího z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou patřící do okruhu společně posuzovaných osob podle § 4, (…)
a to ve výši po odpočtu výdajů vynaložených na jejich dosažení, zajištění a udržení, které se pro tento účel stanoví obdobně jako takové výdaje pro určení základu daně podle zákona o daních z příjmů 23). Poznámka pod čarou 23) odkazuje na ustanovení § 5 zákona o daních z příjmů.
“[25] Podle § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu se za příjem nepovažuje mimo jiné příspěvek na péči.
[26] Podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona za příjem, není-li dále stanoveno jinak, považuje „[…]
100 % ostatních započitatelných příjmů podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou příspěvku na živobytí.
“[27] Podle § 23 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi činí výše příspěvku na živobytí rozdíl mezi „[…]
částkou živobytí osoby (§ 24 odst. 1) a příjmem osoby (§ 9 odst. 2), není-li osoba společně posuzována s jinými osobami (§ 2 odst. 1)
.“[28] Podle § 2 odst. 1 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi se okruh „[…]
společně posuzovaných osob posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu, pokud tento zákon nestanoví jinak
.“[29] Podle § 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu jsou, není-li dále stanoveno jinak, společně posuzovanými osobami pro účely tohoto zákona „[…]
a) rodiče a nezletilé nezaopatřené děti, b) manželé nebo partneři podle zvláštního právního předpisu, c) rodiče a 1. nezletilé děti, které nejsou nezaopatřené, 2. zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písmene b) nebo d), a d) jiné osoby, které společně užívají byt, s výjimkou osob, které prokáží, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby
.“[30] Jak vyplývá ze shora uvedeného, mezi oběma účastníky je sporná otázka výpočtu výše příspěvku na živobytí dle § 23 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nikoli však z pohledu výchozí částky 3 410 Kč a dalších souvisejících skutečností (náklady na bydlení atd.), které žalovaný ve správním řízení posuzoval, resp. samotného výpočtového vzorce, ale výhradně ohledně toho, zda částka odpovídající rodičům žalobce vyplaceným příspěvkům na péči představuje příjem žalobce pro účely zákona o pomoci v hmotné nouzi, jehož výše se od výchozí částky odečítá. Jinými slovy, žalobce nesouhlasí s tím, že je za jeho příjem považována částka představující příspěvky na péči vyplacené rodičům žalobce, o něž žalobce pečuje. Nosná argumentace žalobce spočívá v jeho názoru na výklad a vzájemný vztah ustanovení § 7 odst. 2 písm. m) a § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu s odkazem na text rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, čj. 6 Ads 166/2009-60, č. 2156/2010 Sb. NSS, a metodického pokynu žalovaného z roku 2007 týkajících se uvedené problematiky.
[31] Soud pro posouzení věci uvádí, že
relevantní
právní úprava je, jak rovněž uvádí i žalovaný, dnes již zcela jednoznačná. Ustanovení § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu sice skutečně vyřazuje příspěvek na péči z okruhu započitatelných příjmů pro předmětný účel, nicméně toto ustanovení se zcela jednoznačně vztahuje na výplatu uvedené sociální dávky jejímu zákonnému příjemci (osobě závislé na péči jiné fyzické osoby). Jedná-li se však o příjem osoby poskytující osobně touto dávkou financovanou sociální péči, ten je upraven ustanovením § 7 odst. 2 písm. h) zákona o životním a existenčním minimu mezi příjmy, jež jsou naopak započitatelné pro příslušné účely. Dle něj se za započitatelné příjmy pro účely tohoto zákona považují též příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a jsou od této daně osvobozeny, s výjimkou příjmu plynoucího z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou patřící do okruhu společně posuzovaných osob podle § 4. Vzhledem k tomu, že žalobce není osobou závislou na péči jiné fyzické osoby, jíž by byly uvedené příspěvky na péči vypláceny na úhradu jí spotřebovaných sociálních služeb (nejedná se tedy o jeho příjem podle § 7 odst. 5 zákona o životním a existenčním minimu), naopak je osobou, která prostředky z těchto dávek získává od svých rodičů jako odměnu za poskytované sociální služby, a zároveň nespadá mezi některou z kategorií uvedených právě v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu (o této skutečnosti navíc ani není mezi oběma účastníky případného sporu), přičemž se současně jedná o jeho daňově osvobozený příjem z titulu péče o osobu blízké (rodiče) ve smyslu § 4 odst. 1 písm. i) zákona o daních z příjmů, je zjevné, že se za dané situace v případě žalobce použije návětí ustanovení § 7 odst. 2 písm. h) tohoto zákona [nikoliv písm. m), jak tvrdí žalovaný – to by muselo v řízení vyplynout, že částky poskytované žalobci jeho rodiči nejsou příjmy osvobozenými u něj od daně z příjmů, v daném případě například proto, že převýšily výši přiznaných příspěvků na péči, nebo pokud je žalobce nepřijal z důvodu poskytované péče rodičům, ale jako opakovaný či pravidelný příjem z důvodu jiného]. Výklad, podle nějž je podstatné, zda žalobce je osobou společně posuzovanou, rovněž podporuje i text odborného komentáře k ustanovení § 7 zákona o životním a existenčním minimu [Beck, P., Grunerová, I. a Pavelková, M. Zákon o životním a existenčním minimu. Praktický komentář.
Praha : Wolters Kluwer. Dostupné v Systému ASPI. (Právní stav komentáře ke dni 1. 2. 2018)], v němž se doslova (coby faktické shrnutí obou klíčových ustanovení) uvádí následující: „Za příjem se nepovažuje příspěvek na péči poskytovaný podle zákona o sociálních službách. Rovněž se za příjem nepovažuje odměna (příjem) plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou patřící do okruhu společně posuzovaných osob s příjemcem příspěvku na péči.
“[32] Výše popsané pak nepochybně odpovídá i žalobcem odkazované judikatuře Nejvyššího správního soudu - rozsudek čj. 6 Ads 166/2009-60. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku zabýval mimo jiné i žalobcem odkazovaným metodickým pokynem žalovaného č. 1/2007, činil tak ovšem z důvodu, že právní úprava § 7 odst. 2 písm. h) zákona o životním a existenčním minimu ve svém prvním roce účinnosti (2007) neobsahovala výjimku pro příjmy plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou patřící do okruhu společně posuzovaných osob podle § 4. Metodický pokyn žalovaného č. 1/2007 uvedený stav (výkladový problém) dle Nejvyššího správního soudu dočasně překlenul tím, že uvedl, že „
finanční částka, která je poskytnuta pečující osobě, se považuje za další příjmy pečující osoby ve smyslu § 7 odst. 2 písm. j) zákona o životním a existenčním minimu jen v případě, že pečuje o osobu, které náleží příspěvek na péči, se kterou netvoří okruh společně posuzovaných osob
“. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl doslova následující: „Z tohoto důvodu je třeba v podobných případech v období od účinnosti zákona o pomoci v hmotné nouzi a zákona o životním a existenčním minimu (1. 1. 2007), případně od účinnosti novely zákona o daních z příjmů provedené zákonem č. 29/2007 Sb. (20. 2. 2007) do nabytí účinnosti novely zákona o životním a existenčním minimu provedené zákonem č. 261/2007 Sb., která odstraňuje tyto výkladové pochybnosti (1. 1. 2008), nezahrnovat příjem pečující osoby do životního a existenčního minima podle zákona č. 110/2006 Sb., pokud pečovala o osobu, které náleží příspěvek na péči, s níž patřila do okruhu společně posuzovaných osob.
“ K tomu je navíc nezbytné doplnit, že spor se v odkazovaném případě týkal situace, kdy tehdejší žalobkyně pobírala příspěvek na péči jako zákonný zástupce svého nezletilého dítěte. Jednalo se tak o situaci z hlediska § 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu diametrálně odlišnou. [33] Bez významu nicméně není ani pozdější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2012, čj. 6 Ads 152/2011-74, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval související problematikou v rámci již novelizované právní úpravy, konkrétně pak situací odnětí příspěvku na živobytí z důvodu, že žadateli byl v měsíci červenci vyplacen doplatek na příspěvek na péči náležející jeho v červnu zesnulé matce, přičemž tehdejší žalobce navíc argumentoval tím, že v době poskytování péče musel vynaložit na péči o matku mnohem vyšší finanční prostředky, než činil jí přiznaný příspěvek na péči. V daném případě Nejvyšší správní soud vyložil ustanovení § 7 odst. 2 písm. h) zákona o životním a existenčním minimu jednoznačně tak, že „[…]
se příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, podle § 7 odst. 2 písm. h) bod 8 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, nezapočítává do životního a existenčního minima, pokud pečující osoba a osoba mající nárok na příspěvek na péči patřily do okruhu společně posuzovaných osob. Na tom nic nemění ani to, že osoba oprávněná zemřela – splatné částky příspěvku na péči, které byly vyplaceny po smrti oprávněné osoby jiné fyzické osobě (zde osobě blízké) podle § 16 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, kompenzují náklady, které již byly na uspokojování potřeb oprávněné osoby vynaloženy, a nezvyšují tak majetkové poměry osoby, na níž nárok na výplatu příspěvku podle citovaného ustanovení přešel.
“ V uvedeném případě soud tehdejšímu žalobci sice vyhověl, nicméně bylo tomu tak z důvodu, že byl, na rozdíl od nyní řešeného případu, společně posuzovanou osobou s osobou pobírající příspěvek na péči. [34] Jakkoli s tím žalobce subjektivně nemusí souhlasit, je namístě shrnout, že zákonodárce po novelizacích stanovil již od 1. 1. 2008 jednoznačná (byť ne možná přehledná) pravidla pro určení výše příspěvku na živobytí. Mezi nimi pak i pravidla pro situace, kdy někdo pečuje o zdravotně postiženou osobu a odměnou za to od ní dostává určitý příjem, zpravidla ve výši jí pobíraného příspěvku na péči. V takovém případě je přitom rozhodujícím určovatelem, zda pečující a opečovávaná osoba jsou osobami společně posuzovanými ve smyslu zákona o životním a existenčním minimu. Nejsou-li v takovém vztahu, jako je tomu v případě žalobce a jeho rodičů, započítává se takový příjem pečující osobě ze 100 %, leda by prokázala, že nedostává od příjemce příspěvku na péči celou tuto částku, jak ostatně uvedl i žalovaný v napadeném rozhodnutí, nebo pokud by prokázala částku výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení takových příjmů.
[35] Soud podotýká, že se nemohl seznámit s metodickým pokynem žalovaného č. 1/2007, neboť žalobce jej ke své škodě nepřiložil k žalobě, přičemž soudu se jej ani nepodařilo dohledat ve veřejně dostupných zdrojích (včetně webové stránky žalovaného), tudíž mu byly známy jen pasáže citované žalobcem, resp. Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 4. 2010, čj. 6 Ads 166/2009-60. K tomu je ovšem třeba ještě dodat, že metodický pokyn má pocházet již z roku 2007, a týká se tak právní úpravy, která následně prošla novelizací, jež zpřesnila dříve nejednoznačnou právní úpravu. Soud tak ani nepředpokládá, že by se jednalo o
relevantní
doklad o aktuální správní praxi žalovaného.[36] Pro věc nicméně již podle textu zákona bylo podstatné to, jak velkou částku od rodičů (a to nejen z příspěvků na péči vyplácených jeho rodičům, ale i jakékoliv jiné částky, ať už je rodiče vydávali ze svého důchodu či úspor apod.; dokonce nemusí jít ani o příjem poskytovaný rodiči samotnými) přijímal právě žalobce. Žalobce správně (byť pohříchu v samotné žalobě jen okrajově) podotýká, že do jeho příjmů bylo možné započíst jen částku, jež mu byla skutečně rodiči předávána, ne však částky, které mu předány nebyly vůbec nebo které pouze předal jiným subjektům, např. na pořízení zboží a služeb pro své rodiče. S ohledem na definici sporného příjmu v návětí ustanovení § 7 odst. 2 písm. h) zákona o životním a existenčním minimu je v případě žalobcem přijatých částek použitých na úhradu zboží a služeb od třetích osob hraničním určovatelem skutečnost, zda takové zboží či služby pořizoval jménem rodičů (jakožto adresátů vyplácených příspěvků na péči), anebo jménem svým. V prvním případě pouze takové peněžní prostředky předával jiné osobě (byl v postavení jakéhosi poštovního doručovatele, který k obsahu předávané zásilky nemá žádný vlastnický vztah ani není jejím držitelem, má jej jen v dočasné detenci), ve druhém případě ale takto přijaté části příspěvků na péči již byly z hlediska zákona o daních z příjmů (osvobozeným) příjmem žalobce a s tím spojené výdaje byly jeho vlastními výdaji na dosažení takových příjmů. Druhá varianta tak spadá do definice obsažené v návětí ustanovení § 7 odst. 2 písm. h) zákona o životním a existenčním minimu, na druhou stranu ale ani takové příjmy žalobce nejsou bez dalšího započitatelnými pro účely výpočtu výše nároku na dávku příspěvku na živobytí, neboť žalobcem přijaté částky je podle závěrečné části ustanovení § 7 odst. 2 zákona o životním a existenčním minimu současně ještě třeba snížit o výdaje jím vynaložené na dosažení, zajištění a udržení takových příjmů.
[37] Z uvedeného výkladu tedy plyne, že i jménem žalobce uhrazené výdaje, které jím byly vynaloženy s cílem a za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmů poskytovaných mu z důvodu, aby rodičům zajišťoval péči, je třeba od přijaté částky úhrady za poskytovanou péči odečíst. Zákon o životním a existenčním minimu přitom na rozdíl od toho, co uváděl žalovaný v napadeném rozhodnutí, neváže uznatelné náklady na účely, k nimž slouží příspěvek na péči. To je ostatně i logické, neboť relevantním příjmem vymezeným návětím ustanovení § 7 odst. 2 písm. h) zákona o životním a existenčním minimu (nespadajícím pod výjimku pod bodem 7 tohoto ustanovení) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. i) zákona o daních příjmů není příspěvek na péči, ale obecně částka poskytovaná „[…]
z důvodu péče o osobu blízkou, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona upravujícího sociální služby, a to do výše poskytovaného příspěvku
“. Nárok na příspěvek na péči je tak definičním znakem osoby, která výměnou za poskytovanou péči poskytuje poživateli příspěvku na živobytí příjem, nikoliv ale tohoto příjmu samého. Pro jeho osvobození totiž zákon o daních z příjmů (a odkazem na něj i zákon o životním a existenčním minimu) vyžaduje pouze jeho podmínění poskytovanou péčí osobě blízké, a to dokonce ani ne péčí osobní ze strany příjemce takových částek (příjemce z řad osob blízkých klidně může péči zajišťovat „subdodávkami“ od profesionálních pečovatelů). Uznatelné výdaje jsou přitom navázány na dosažení, zajištění a udržení právě takových příjmů, proto se může jednat klidně i o úhrady obědů, nákladů na dopravu žalobce do domácnosti rodičů, nákupu různých pomůcek, ale i celou širokou plejádu dalších nákupů či služeb, jež umožňují žalobci zůstat v postavení osoby, které se jeho rodiče (nebo kdokoli jiný) rozhodli poskytovat příjem proto, aby jim zajistil péči, popř. dosáhnout toho, aby mu rodiče (či jiný plátce) mohli za tímto účelem poskytovanou částku zvýšit. Je ovšem na žalobci, aby takové výdaje tvrdil a také doložil, a to včetně jejich vnitřního vztahu k příjmům v souvislosti s poskytovanou péčí rodičům, neboť se jedná o okolnosti z jeho sféry vlivu, o které správní orgán nemůže mít bez jeho nezbytné součinnosti žádné povědomí. Zároveň se musí jednat o výdaje jím vynaložené, nikoliv o výdaje samotných rodičů. Ze žalobcem uváděných výdajů je například za výdaj rodičů, který nemůže snižovat započitatelné příjmy žalobce, třeba považovat mimo jiné amortizaci vozidla ve vlastnictví jeho matky. Uznatelnými výdaji by oproti tomu však mohly být výdaje na pohonné hmoty v rozsahu odpovídajícím užívání tohoto vozidla za účelem poskytování péče rodičům (dojíždění zapůjčeným vozidlem za rodiči, jejich převážení k lékařům apod.), jestliže je hradil žalobce ze svých prostředků.[38] Z předchozího posouzení tedy plyne, že úkolem správních orgánů v daném případě bylo v první řadě zjistit, jaké částky rodiče žalobci v rozhodných obdobích vyplatili (a v tomto směru odlišit částky, které od nich převzal pouze proto, aby je jejich jménem vyplatil někomu jinému, a které se tak nikdy nestaly jeho majetkem). Důkazní břemeno k této otázce přitom již z povahy věci nemůže být na žalobci, neboť ten v tomto směru splnil svou povinnost osvědčit podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, když uvedl, že žádné takové příjmy nemá a také poukazoval na to, že příspěvky na péči si přebírají proti podpisu jeho rodiče, nikoliv on. Nanejvýše si lze představit, že by mohl předložit potvrzení rodičů, že mu žádné částky nevypláceli, nicméně tato otázka mohla a měla být zjišťována při provedeném šetření o způsobu využití vyplácených příspěvků na péči, resp. k předložení takového prohlášení měl být upozorněn. Nad rámec uvedeného již bylo na správních orgánech, aby v řízení postupovaly v souladu se zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy a rozhodné skutečnosti zjistily v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí způsobem, který nevyvolává pochyby o reálnosti dovozených skutečností.
[39] Pokud jde o částky, které měly být žalobci poskytovány z důvodu, že o rodiče pečuje, bylo dále třeba reflektovat žalobcova tvrzení o výdajích, které v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením těchto příjmů měl vynaložit a v případě pochyb případně prověřit (jednotlivě či namátkovou kontrolou), zda jsou doloženy a zda mají souvislost s příjmy žalobce. Pokud by žalovaný o tvrzených výdajích neměl odůvodněné pochyby nebo tyto jeho pochyby by byly důkazně rozptýleny, měl takto osvědčené či prokázané výdaje odečíst od částky zjištěných příjmů žalobce z titulu péče poskytované jeho rodičům, a to maximálně do její výše (z odkazu na zákon o daních z příjmů nelze dovodit, že by bylo možné zohlednit případné výdaje převyšující tento, popř. kterýkoliv jiný s výdaji související, příjem).
[40] K otázce, zda a jaké částky žalobce od svých rodičů obdržel jako příjem z důvodu péče, kterou jim poskytuje, však správní orgán nevedl žádné dokazování, resp. z podkladů ve spise ani náznakem nevyplývá, že by žalobce vůbec nějakou částku obdržel. Žalobce přitom od počátku konzistentně tvrdil, že vyplácené příspěvky na péči jeho rodiče spotřebují a že on jim sice osobní péči poskytuje, považuje to však za svou morální povinnost a žádnou odměnu za svou činnost nepobírá. Na vysvětlení svého závěru, že žalobce nějaké příjmy v souvislosti s poskytovanou péčí má, žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze konstatoval, že příspěvek na péči nelze užít k úhradě obědů, nákupů, pohonných hmot nebo opotřebení vozidla, naopak slouží k hrazení pomoci, kterou poskytuje osoba blízká. Takové odůvodnění však není způsobilé vysvětlit, jak žalovaný dospěl k závěru, že žalobci skutečně byly jeho rodiči vyplaceny jimi inkasované částky příspěvku na péči, a to v celé výši. Žádné odůvodnění, a to ani náznakem, k této otázce neposkytl ani úřad práce. Ani obsah správního spisu neposkytuje jediný podklad hovořící o tom, že by snad žalobce měl fakticky nějakou částku od svých rodičů obdržet (je přitom jedno, zda z jim vypláceného příspěvku na péči nebo jejich jakýchkoliv jiných prostředků). Závěr žalovaného, ale i úřadu práce je tak zcela neodůvodněný a postrádá oporu v předložených správních spisech.
[41] K naznačené úvaze žalovaného, která je první a jedinou reakcí na prvotní a hlavní námitku žalobce ve správních řízeních, je třeba konstatovat, že (aniž by byl zmíněn zákonný podklad pro toto tvrzení) žalovaný popisuje, jak by k užití inkasovaného příspěvku na péči měli přistupovat rodiče žalobce. Pro hodnocení skutečných příjmů žalobce však tato okolnost nemá žádný podstatný význam. Ani neplnění případně zákonem explicitně stanovené povinnosti příjemce příspěvku na péči užít prostředky určitým způsobem neumožňuje jako jakousi pomyslnou sankci dovozovat ničím nedoložený příjem, a to ještě k tomu u osoby odlišné od té, jež se porušení tvrzené zákonné povinnosti měla dopustit. Žalovaný přitom neoznačil žádné ustanovení právních předpisů, jež by stanovovalo vyvratitelnou či nevyvratitelnou domněnku, popř. právní fikci, podle níž osobě poskytující osobní péči příjemci příspěvku na péči má být započten příjem odpovídající výši příspěvku na péči vypláceného osobám, o něž pečuje. Taková právní domněnka či
fikce
by navíc musela být stanovena výslovně, jelikož by bylo v rozporu s ústavním principem právní jistoty, byl-li by takový umělý právní konstrukt dovozován jen výkladem „mezi řádky“ právních předpisů. Proto není akceptovatelné ani to, aby takovou domněnku případně dovozoval interní metodický pokyn žalovaného. Zároveň by pro její naplnění bylo nezbytné prokázat splnění všech podmínek hypotézy takové právní normy, aby bylo možno účinně dovozovat právní následek v podobě vyvratitelného či nevyvratitelného předpokladu vyplácení příjmu určité výše osobě poskytující péči. Ani soudu však není známo jakékoliv ustanovení právních předpisů, které by takovou domněnku stanovovalo. Je tak zřejmé, že napadená rozhodnutí jsou v otázce, zda podle práva žalobce měl v rozhodné době nějaký příjem z titulu poskytované péče, nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a z hlediska skutkového pak pro tento závěr naprosto nepodložená zjištěními obsaženými ve správních spisech. Není-li jasné, zda vůbec žalobce nějaké příjmy v této souvislosti získal, bylo již nadbytečné se zabývat tím, zda žalobce oproti těmto příjmům mohl uplatnit konkrétní jím uváděné výdaje a zda byly žalovaným relevantně zpochybněny, popř. žalobcem náležitě doloženy.[42] Byť tedy žalobce nebyl úspěšný s primární žalobní argumentací [aplikovatelnost § 7 odst. 5, popř. výjimek v § 7 odst. 2 písm. h) zákona o životním a existenčním minimu], jeho sekundární argumentaci mj. tím, že příjem rodičů není automaticky příjmem jeho samého, musí soud bezezbytku přisvědčit. S ohledem na shora uvedené argumenty soud proto postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. obě napadená rozhodnutí zrušil, a protože tytéž důvody dopadají i na obě prvostupňová rozhodnutí, postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil i je. Právní závěr soudu je pro správní orgány závazný (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení bude na správních orgánech, aby buď vysvětlily, jakým ustanovením právního předpisu je založena právní domněnka příjmu žalobce a popsaly naplnění podmínek aplikace takového ustanovení, nebo aby žalobci prokázaly, jaké částky v rozhodném období skutečně přijal z titulu péče o své rodiče – v takovém případě pak bude třeba, aby také zhodnotily, zda a v jaké výši prokázal vynaložení souvisejících výdajů na dosažení, zajištění a udržení takových příjmů, a to v souladu se shora nastíněnými principy.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.