Vydání 6/2012

(...)

(...) [16] Nejvyšší správní soud vychází z toho, že zákon o pomoci v hmotné nouzi je realizací čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, upravujícího právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění jeho základních životních podmínek. Podle zákona o pomoci v hmotné nouzi (§ 2) se osoba nachází v hmotné nouzi zejména tehdy, „ [...] “. Osoba se považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje tyto podmínky, „“ (§ 2 odst. 3). „“ (§ 2 odst. 6).

[17] Podle § 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi není v hmotné nouzi osoba, která „“, s výjimkou osob uvedených v § 11 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle § 11 odst. 3 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi „[m]“.

[18] Dočasná pracovní neschopnost představuje sociální událost, která za podmínek vymezených příslušnými předpisy zakládá nárok na plnění ze systému nemocenského pojištění a vedle toho rovněž obvykle omlouvá zaměstnance z plnění jejich povinností plynoucích z pracovněprávních vztahů. Pro účely nemocenského pojištění je uznávání dočasné pracovní neschopnosti upraveno zákonem o nemocenském pojištění (podle § 60 tohoto zákona vydává pojištěnci rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti ošetřující lékař na předepsaných tiskopisech). Předmět úpravy a rozsah sociální ochrany v posuzované věci je však jiný; v systému pomoci v hmotné nouzi má v souladu s čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nárok na pomoc nezbytnou pro zajištění základních životních podmínek každý, kdo je v hmotné nouzi. Jedná-li se v posuzovaném případě o osobu, která na základě posudku lékaře není schopna z důvodu zdravotního stavu vykonávat v podstatě žádnou práci či účastnit se studia, pak je třeba uvážit, zda je namístě výklad citovaného § 11 odst. 3 g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, tak jak to učinil krajský soud. Výklad, který provedl krajský soud, by vedl k vyloučení těch osob, které primárně spadají pod ochranu dle zákona o pomoci v hmotné nouzi (tedy osoby nepojištěné). Důvodová zpráva k zákonu o pomoci v hmotné nouzi (dostupná na www.psp.cz) uvádí, že pro vymezení kategorie osob, u nichž se nezkoumá možnost zvýšit si příjem vlastním přičiněním, je podstatné, „“. Dále důvodová zpráva zdůrazňuje, že „“. Stěžovatelka však svým rozhodnutím pobývat v terapeutické komunitě za účelem léčby závislosti na návykových látkách osvědčila snahu opustit nepříznivou sociální situaci, v níž se nacházela z důvodu svých životních návyků [srov. § 3 písm. b) zákona o sociálních službách], a absolvovat sociální začleňování [podle § 3 písm. e) zákona o sociálních službách jde o „“]. Ostatně i podle Metodického pokynu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 28. května 2009, č. 2/2009, pro účely posouzení, zda osoba je dočasně práce neschopná, „“ [písmeno f) na straně 2]. Tento přístup potvrzuje jednoznačně i nová zákonná úprava, která bodem 3 do § 3 odst. 1 písmeno a) zákona o pomoci v hmotné nouzi doplnila bod 9 zavádějící výjimku i pro osoby práce neschopné „“ (viz zákon č. 366/2011 Sb.).

[19] Ze všech těchto důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínka výroku o uznání dočasné pracovní neschopnosti je splněna i v případě, kdy ošetřující lékař potvrdí, že jeho pacient není schopen vykonávat pracovní činnost, přičemž není nutno, aby tak učinil způsobem a formou, které jsou předepsány pro účely nemocenského pojištění. (...)

[24] Nejvyšší správní soud se nad rámec svého rozhodnutí, že stěžovatelka je osobou v hmotné nouzi, zabýval zákonností dalších závěrů krajského soudu v posuzované věci a shledává jako nepřijatelné stanovisko krajského soudu, že stěžovatelce nelze poskytnout pomoc v hmotné nouzi na pobyt v terapeutické komunitě, která není registrovaným zařízením dle zákona o sociálních službách. Krajský soud uvedl, že terapeutická komunita, v níž se stěžovatelka léčí ze své závislosti, je církevní organizací, která se neřídí pravidly stanovenými pro poskytování sociálních služeb podle zákona o sociálních službách a že bylo na rozhodnutí stěžovatelky, do jakého zařízení pro odvykání závislosti na návykových látkách nastoupí; pokud by totiž nastoupila do terapeutické komunity registrované k poskytování sociálních služeb, tak by měla výhodnější podmínky. Tento závěr krajského soudu se však neopírá o obsah soudního či správního spisu – právní terapeutické komunity, v níž se stěžovatelka léčí, nebyl předmětem dokazování. Zákon o pomoci v hmotné nouzi neváže pomoc v hmotné nouzi na podmínku léčby ve státním či státem registrovaném zařízení, proto tato skutečnost by nemohla jít ke stěžovatelčině tíži. I pokud by se tedy jednalo o terapeutickou komunitu, která není poskytovatelem sociálních služeb zapsaným v registru podle § 85 a § 104 zákona o sociálních službách, nebyl by to důvod pro neposkytnutí dávky pomoci v hmotné nouzi stěžovatelce. Tím spíše by pak důvodem pro neposkytnutí dávky pomoci v hmotné nouzi nebyla skutečnost, že zvolená terapeutická komunita je církevní organizací, neboť Česká republika je demokratickým právním státem, který je ideologicky neutrální (k tomu srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, N 146/28 SbNU 295, č. 4/2003 Sb.), a proto nemůže diskriminovat jednotlivce za rozhodnutí léčit se v církevním zařízení. Pokud pak jde o měsíční platbu za pobyt v terapeutické komunitě, pak maximální výše úhrady za služby v terapeutické komunitě, poskytující sociální služby na základě zákona o sociálních službách, je stanovena ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Tato vyhláška v § 33 odst. 2 stanoví, že maximální výše úhrady za stravu činí 150 Kč denně a za ubytování rovněž 150 Kč denně (celkem tedy maximální výše úhrady za ubytování a stravování činí měsíčně 9 000 Kč). Maximální výše úhrad za provádění terapeutických činností v citované vyhlášce uvedena není. Sjednaná odměna za pobyt v terapeutické komunitě (5 000 Kč měsíčně) tedy v žádném případě nepřekračuje vyhláškou stanovené maximum (jen za pobyt a stravu je to 9 000 Kč měsíčně). Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že pro posuzování, zda je stěžovatelka osobou v hmotné nouzi, nemá žádný vliv, zda se léčí ze závislosti na návykových látkách v terapeutické komunitě registrované podle zákona o sociálních službách, či nikoli a že sjednaná výše odměny za její pobyt v terapeutické komunitě je nižší, než jsou maxima stanovená příslušnou vyhláškou.

[25] Další námitka stěžovatelky napadá závěr krajského soudu spočívající v tom, že stěžovatelka není osobou v hmotné nouzi ani ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle § 2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi: „

“

[26] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že demonstrativní výčet situací, v nichž je osoba ohrožena sociálním vyloučením, neobsahuje popis stěžovatelčiny situace, tedy situaci osoby dlouhodobě závislé na návykových látkách, která absolvuje pobyt v terapeutické komunitě za účelem, aby se zbavila své drogové závislosti. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, odbor sociální politiky v Metodickém pokynu ze dne 25. 2. 2008, č. 2/2008, připouští, že pro peněžitou pomoc osobám, umístěným do terapeutické komunity, které nemají dostatečné prostředky k úhradě za pobyt v těchto komunitách, není v současné době stanoven postup ani zákonem, ani metodikou. Metodický pokyn pro tyto situace upravuje různé možnosti, jak řešit nedostatek finančních prostředků pro úhradu platby za pobyt v terapeutické komunitě. Citovaný metodický pokyn uvádí, že jednou z možností je zařazení do okruhu osob ohrožených sociálním vyloučením (§ 2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi), protože v případě, že jí jednorázová pomoc nebude poskytnuta, nebude moci být dále v terapeutické komunitě, a proto je ohrožena sociálním vyloučením. Druhou možností je využití § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, kdy v případě, že jí nebude poskytnuta pomoc, hrozí jí vážná újma na zdraví.

[27] Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení vlády ČR ze dne 21. července 2004 č. 730, Národní akční plán sociálního začleňování na léta 2004–2006, který byl jedním z impulsů pro přijatou právní úpravu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Národní akční plán sociálního začleňování uvádí, že jednou ze skupin, jimž hrozí sociální vyloučení, jsou právě mladí drogově závislí (s. 22, dostupné na http://www.mpsv.cz/files/clanky/2831/NAPSI_tisk_cz.pdf). Obdobný závěr lze najít i v pracovním materiálu Evropské unie z roku 2003 Vztah mezi sociálním vyloučením a užíváním drog (dostupné na http://ar2003.emcdda.europa.eu/fr/page075-fr.html), kde jsou uvedeny socioekonomické faktory vázané na zneužívání drog (nízká úroveň vzdělání, nedokončené vzdělání, nezaměstnanost, zadluženost, možnost stát se osobou bez přístřeší, úmrtnost, nemocnost vázaná na drogy, omezený přístup k sociálním službám, sociální stigmatizace). Osoby závislé na drogách trpí negativním sociálním obrazem a mohou být konfrontovány s nenávistí ze strany obyvatel i úřadů. K obdobným závěrům o sociálním vyloučení mladých osob - uživatelů drog dospívá i studie OECD z roku 1998 .

[28] Z uvedených materiálů lze tedy dovodit, že jak na národní, tak i na evropské úrovni odborná a politická východiska právní úpravy poukazují na skutečnost, že mladí narkomani jsou osobami, které jsou sociálně vyloučené, a léčba, která povede k jejich sociálnímu začlenění, je navýsost žádoucí. Z tohoto důvodu v případě osoby závislé na návykových látkách, která projeví svou vůli absolvovat náročnou léčbu své závislosti a jediným důvodem pro její přerušení by byly její sociální poměry, tedy nedostatek finančních prostředků, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že takováto osoba bez pomoci v hmotné nouzi nemůže úspěšně řešit svoji situaci a je ohrožena sociálním vyloučením. Subsidiárně by pak případně bylo možno uvažovat i o aplikaci § 6 odst. 3 zákona o hmotné nouzi, podle něhož se osoba považuje za osobu v hmotné nouzi, i když nesplňuje jiné zákonné nároky „“. Nicméně případnější pro situaci stěžovatelky je spíše aplikace zákonného ustanovení o sociálním vyloučení (tedy § 2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Stěžovatelka, která se léčí ze závislosti na návykových látkách v terapeutické komunitě, je v takové životní situaci, kdy nemá žádný příjem, nemůže pracovat, je izolována v léčebné komunitě a je nucena se zadlužovat. Stěžovatelka tedy nemůže bez finanční pomoci ze strany státu úspěšně řešit svou situaci a zbavit se svého sociálního vyloučení.

[29] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že sociální vyloučení (§ 2 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi) hrozí i osobě, která je či byla závislá na návykových látkách a jejíž léčba této závislosti v terapeutické komunitě by byla ukončena pouze z důvodů nedostatku prostředků.