Vydání 5/2012

V posuzované věci se jedná o nepřiznání dávky pomoci v hmotné nouzi (mimořádné okamžité pomoci), jejíž přiznání stěžovatel požadoval z toho důvodu, že mu údajně hrozila vážná újma na zdraví. Mimořádná okamžitá pomoc, jak plyne ze samotného jazykového výkladu tohoto pojmu, je dávkou jednorázovou pro osoby ocitající se v takové mimořádné situaci, která vyžaduje okamžitou pomoc, ať už peněžitou či věcnou. Prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci tak může být poskytnuta pomoc v situacích nepříznivého a mimořádného charakteru, kdy žadatel není osoba v hmotné nouzi, ale je mu vhodné bezprostředně poskytnout pomoc, což však nevylučuje, aby tato pomoc byla poskytnuta též osobě pobírající příspěvek na živobytí a v hmotné nouzi se již nacházející. Mimořádná okamžitá pomoc může být jak dávkou, tak i dávkou nárokovou (jako je tomu právě v případě osoby, jíž hrozí vážná újma na zdraví), u které není stanovena pevná hranice příjmu; záleží tedy na správní úvaze orgánu pomoci v hmotné nouzi, zda a v jaké výši tuto dávku poskytne, přičemž tento postup může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Zdejší soud dále podotýká, že s ohledem na skutečnost, že jde o dávku poskytovanou podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, musí jít o osobu, která nemá dostatečné finanční prostředky ani takový majetek, aby mohla nepříznivou situaci řešit vlastními silami (rozsudek NSS ze dne 19. 1. 2011, čj. 3 Ads 126/2010-70).

Podmínky pro přiznání mimořádné hmotné pomoci jsou stanoveny v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. Podle § 36 odst. 1 citovaného zákona, má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc

„

“.

Podle § 2 odst. 2 uvedeného zákona se osoba nachází v hmotné nouzi, „

“.

Podle § 2 odst. 3 téhož zákona platí, že „[o]. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona se „[] [...] “.

Podle § 8 odst. 2 zákona o životním a existenčním minimu se za započitatelný příjem osoby s příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti považuje nejméně částka ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok s tím, že tato částka se zaokrouhluje na celé stokoruny dolů a vyhlašuje ji Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů. Tato částka se považuje za minimální příjem této osoby vždy od 1. července roku, v němž došlo k vyhlášení průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok, do 30. června následujícího kalendářního roku. Podle § 8 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu platí, že „[u] “.

V období od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2009 se v souladu se Sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí uveřejněným pod č. 201/2008 Sb. považovala za částku odpovídající 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za rok 2007 částka 10 800 Kč.

Důvodová zpráva k návrhu zákona o pomoci v hmotné nouzi k dávce mimořádné okamžité pomoci a podmínkám jejího poskytování uvádí, že „[u] [...] “

Jak vyplývá z jazykového, logického a systematického výkladu citovaných ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, v případě hrozící vážné újmy na zdraví orgán pomoci v hmotné nouzi neposuzuje, zda je osoba žádající o dávku v hmotné nouzi osobou v hmotné nouzi ve smyslu § 2 odst. 2 téhož zákona, neboť tuto podmínku osoba pro získání mimořádné okamžité pomoci z tohoto důvodu splňovat nemusí. Na druhé straně ovšem i zde zákon uvádí, že to, zda osobě hrozí vážná újma na zdraví, je zapotřebí posuzovat „“. Pojem „“ je pro účely rozhodování o nároku na mimořádnou okamžitou pomoc, stejně jako na ostatní dávky, třeba posuzovat na základě vymezení tohoto pojmu v § 9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve smyslu definice obsažené v § 6 až § 8 zákona o životním a existenčním minimu, a to včetně tzv. příjmu osob samostatně výdělečně činných, které sice nemají příjem ze samostatné výdělečné činnosti, ale nepřerušily výkon této činnosti ani jim tato činnost nebyla pozastavena (§ 8 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu).

Prvostupňový orgán i žalovaný tedy musely v souladu se zákonem přihlédnout k tomu, že stěžovatel byl podle výpisu ze dne 10. 3. 2009 zapsán v živnostenském rejstříku jako držitel živnostenského oprávnění na dobu neurčitou s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), přičemž tato živnost v době podání žádosti ani v době vydání rozhodnutí prvostupňového orgánu nebyla přerušena. Byly tedy naplněny podmínky aplikace § 8 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu, podle něhož byla stěžovateli místo jeho skutečného příjmu ze samostatné výdělečné činnosti započítána příjmu ve výši 10 800 Kč. Stěžovateli byla v řízení dána možnost se k tomuto podkladu pro rozhodnutí prvostupňového orgánu vyjádřit, což ale stěžovatel nevyužil a odmítl podepsat záznam o seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, že žalovaný věc posoudil správně, pokud dospěl k závěru, že z důvodu platnosti této zákonné nebylo třeba dokazovat skutečný příjem stěžovatele a provádět další dokazovaní k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům, resp. k hrozbě vzniku újmy na zdraví, kterou stěžovatel rovněž nijak nedoložil (viz k tomu obdobně rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2008, čj. 4 Ads 62/2007-51, týkající se obdobného institutu v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře). Vzhledem k tomu, že jeho příjem pro účely posouzení v systému pomoci v hmotné nouzi výrazně převyšoval existenční minimum (2 020 Kč), přičemž pouze do této výše by mu bývala mohla být mimořádná okamžitá pomoc přiznána [§ 37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi], představovalo právě příjmové kritérium překážku pro přiznání nároku na dávku. Protože podle závěru prvostupňového orgánu i žalovaného nehrozila stěžovateli s přihlédnutím k jeho příjmu a celkovým sociálním a majetkovým poměrům vážná újma na zdraví, nesplňoval podmínky pro přiznání mimořádné okamžité pomoci podle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Lze rovněž poukázat na přiléhavý názor krajského soudu, že stěžovatel věděl, že bez přerušení své živnosti nesplní podmínky pro vznik nároku na mimořádnou okamžitou pomoc, ale přesto výkon své živnosti nepřerušil. Zamítnutí žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc si tedy stěžovatel může přičítat pouze svému vlastnímu nekonání (nepřerušení živnostenského oprávnění). (...)