Vydání 4/2012

Osoba se podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi „“. Taková osoba má podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na příspěvek na živobytí, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. „ [mimo jiné] “, jak vyplývá z § 2 odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Osobě uvedené v tomto ustanovení, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi, však podle § 21 a násl. zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze přiznat příspěvek na živobytí. Tato osoba má totiž podle § 36 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok pouze na jednu dávku pomoci v hmotné nouzi, a to na mimořádnou okamžitou pomoc, jejíž poskytnutí je navíc možné podmínit sestavením a plněním programu individuálního motivačního postupu ve smyslu § 20 téhož zákona.

V posuzované věci tedy při rozhodování o odnětí příspěvku na živobytí stěžovatelce byla aplikace § 2 odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi zcela vyloučena. Proto městskému soudu ani orgánům pomoci v hmotné nouzi nelze vytýkat, že se tímto ustanovením v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně či vůbec nezabývaly. Na základě této skutečnosti Nejvyšší správní soud nepřiznal uvedené stížnostní námitce důvodnost.

Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda se v dané věci změnily skutečnosti rozhodné pro nárok na příspěvek na živobytí tak, že tento nárok zanikl, a podle § 44 odst. 1 a odst. 7 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi tak byly splněny podmínky pro odnětí dávky pomoci v hmotné nouzi stěžovatelce ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byla vyplacena.

„ [pomoci v hmotné nouzi] “, jak vyplývá z § 44 odst. 4 věty první zákona o pomoci v hmotné nouzi.

Podle § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona „

“.

Podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi „[p]“.

Podle § 9 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi se za „

“.

V posuzovaném případě se v průběhu pobírání příspěvku na živobytí změnila výše příjmů stěžovatelky a nárok na tuto dávku se podle § 44 odst. 4 věty první zákona o pomoci v hmotné nouzi posuzoval na základě jejího nového měsíčního průměrného příjmu za období od května do července 2008.

V květnu 2008 obdržela stěžovatelka výživné od svého syna ve výši 1 300 Kč, které je započitatelným příjmem podle § 7 odst. 2 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu. Toto výživné je proto ostatním započitatelným příjmem podle zákona o životním a existenčním minimu, který se podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi pro účely příspěvku na živobytí zohledňuje ze 100 %. Tento příjem ve výši 1 300 Kč je ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi dále nutné snížit o odůvodněné náklady na bydlení, nejvýše však do výše 35 % příjmu stěžovatelky, neboť ta byla v květnu 2008 ubytována v noclehárně pro osoby bez přístřeší na lodi Hermes, která se nachází v hlavním městě Praze. Není přitom podstatné, zda podle aplikačního programu automatizovaného zpracování údajů, který jsou podle § 52 odst. 3 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi povinny používat orgány pomoci v hmotné nouzi při řízení o dávkách, při jejich výplatě a kontrole, se u osob bez přístřeší příjem snižuje o odůvodněné náklady na bydlení toliko do výše 30 % jejich příjmu. Takový postup totiž u osob bez přístřeší, kterým odůvodněné náklady na bydlení vznikají v hlavním městě Praze, nelze ze zákona o pomoci v hmotné nouzi nikterak dovodit, takže je třeba se řídit jednoznačnou dikcí jeho § 9 odst. 2, která umožňuje u těchto osob zohlednit jejich odůvodněné náklady na bydlení až do výše 35 % jejich příjmu. Stěžovatelka v květnu 2008 uhradila za noclehy na lodi Hermes částku 580 Kč, která tuto výši přesahuje, takže podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi lze od jejího příjmu v částce 1 300 Kč dosaženého v tomto měsíci odečíst odůvodněné náklady na bydlení pouze ve výši 455 Kč. Měsíční příjem stěžovatelky za květen 2008 tedy nečiní 910 Kč, jak se chybně uvádí v rozhodnutích orgánů pomoci v hmotné nouzi, nýbrž 845 Kč, což správně dovodil městský soud v napadeném rozsudku.

V červnu 2008 obdržela stěžovatelka odměny z dohod o provedení práce uzavřených se společnostmi Eficia Praha, spol. s r. o., EUROPE CALLING, a.s., a TOTO CZ, a.s., které po odpočtu daně z příjmů dosáhly celkové výše 5 910 Kč. Uvedené odměny je zapotřebí považovat za příjmy ze závislé činnosti ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Toto ustanovení v poznámce pod čarou totiž odkazuje na § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, který za příjmy ze závislé činnosti považuje též příjmy ze současného nebo dřívějšího pracovněprávního poměru, v nichž poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce. Povinnost dbát příkazů zaměstnavatele má přitom podle § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnanec od vzniku pracovního poměru a toto ustanovení se vztahuje i na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, jež taktéž náležejí mezi základní pracovněprávní vztahy, jak vyplývá z § 3 věty druhé a § 77 odst. 1 téhož právního předpisu. Navíc z odměn z dohod o provedení práce, které stěžovatelka obdržela v červnu 2008, byly odvedeny daně z příjmů, takže o nutnosti podřazení těchto příjmů pod § 9 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nemůže být žádných pochybností. Podle něho se však příjmy ze závislé činnosti zohledňují ze 70 %, a nikoliv z celé výše, z čehož nesprávně vycházel městský soud. Proto příjem stěžovatelky za červen 2008 činí podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi 70 % z 5 910 Kč, tedy částku 4 137 Kč. Takto zjištěný příjem je ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi dále nutné snížit o odůvodněné náklady na bydlení, nejvýše však do výše 35 % příjmu stěžovatelky, neboť ta byla i v červnu 2008 ubytována v noclehárně pro osoby bez přístřeší na lodi Hermes. Takové výše však odůvodněné náklady na bydlení nedosahovaly, neboť stěžovatelka v červnu 2008 uhradila noclehy v částce 600 Kč. Nelze přitom souhlasit se závěrem orgánů pomoci v hmotné nouzi, že za příjem pro určení přiměřených nákladů na bydlení nelze podle § 9 odst. 3 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi považovat celkovou odměnu získanou stěžovatelkou z dohod o provedení práce, a že tak podle odstavce druhého stejného ustanovení nelze pro účely příspěvku na živobytí tyto odměny snížit o přiměřené náklady na bydlení, neboť se jedná o další opakující se nebo pravidelné příjmy ve smyslu § 7 odst. 2 písm. j) zákona o životním a existenčním minimu. Na základě shora uvedených skutečností totiž celková odměna získaná z dohod o provedení práce představuje příjem ze závislé činnosti uvedený v zákoně o daních z příjmů, který je zakotven v § 7 odst. 1 písm. a) zákona o životním a existenčním minimu, a který se tak považuje za příjem pro určení přiměřených nákladů na bydlení ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Navíc dalšími opakujícími se nebo pravidelnými příjmy podle § 7 odst. 2 písm. j) zákona o životním a existenčním minimu jsou z povahy věci pouze takové příjmy, které nelze podřadit pod jiný započitatelný příjem obsažený v § 7 téhož zákona. Podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi lze tedy od 70 % příjmu ze závislé činnosti dosaženého stěžovatelkou v červnu 2008, tedy od částky 4 137 Kč odečíst odůvodněné náklady na bydlení ve výši 600 Kč. Měsíční příjem stěžovatelky za červen 2008 tedy nečiní 5 910 Kč ani 5 310 Kč, jak se chybně uvádí v prvním případě v rozhodnutích orgánů pomoci v hmotné nouzi a v případě druhém v napadeném rozsudku městského soudu, nýbrž pouze 3 537 Kč.

V červenci 2008 obdržela stěžovatelka odměny z dohod o provedení práce uzavřených se společnostmi TOTO CZ a EUROPE CALLING, které po odpočtu daně z příjmů dosáhly celkové výše 3 008 Kč. Uvedené odměny je zapotřebí podle shora uvedené úvahy podřadit pod příjmy podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle něho se však příjmy ze závislé činnosti zohledňují ze 70 %, a nikoliv z celé výše, z čehož i ve vztahu k červenci 2008 nesprávně vycházel městský soud. Proto příjem stěžovatelky za červenec 2008 činí podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi po zaokrouhlení 70 % z 3 008 Kč, tedy částku 2 106 Kč. Takto zjištěný příjem je ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi dále nutné snížit o odůvodněné náklady na bydlení, nejvýše však do výše 35 % příjmu stěžovatelky, neboť ta byla i v červenci 2008 ubytována v hlavním městě Praze, a to nejprve v noclehárně pro osoby bez přístřeší na lodi Hermes a poté v noclehárně Armády spásy. Takové výše však odůvodněné náklady na bydlení nedosahovaly, neboť stěžovatelka v červenci 2008 uhradila noclehy na lodi Hermes ve výši 340 Kč a noclehy v zařízení Armády spásy ve výši 100 Kč. Na základě shora uvedených skutečností nelze souhlasit se závěrem orgánů pomoci v hmotné nouzi, které i ve vztahu k červenci 2008 dovodily, že za příjem pro určení přiměřených nákladů na bydlení nelze podle § 9 odst. 3 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi považovat celkovou odměnu získanou stěžovatelkou z dohod o provedení práce, a že tak podle odstavce druhého stejného ustanovení nelze pro účely příspěvku na živobytí tyto odměny snížit o přiměřené náklady na bydlení, neboť se jedná o opakující se nebo pravidelné příjmy ve smyslu § 7 odst. 2 písm. j) zákona o životním a existenčním minimu. Naopak podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi je nutné od 70 % příjmu ze závislé činnosti dosaženého stěžovatelkou v červenci 2008, tedy od částky 2 106 Kč odečíst odůvodněné náklady na bydlení ve výši 440 Kč, které nedosahují výše 35 % příjmu stěžovatelky. Měsíční příjem stěžovatelky za červenec 2008 tak nečiní 3 008 Kč ani 2 568 Kč, jak se chybně uvádí v prvním případě v rozhodnutích orgánů pomoci v hmotné nouzi a v případě druhém v napadeném rozsudku, nýbrž pouze 1 666 Kč.

Lze tedy shrnout, že měsíční příjem stěžovatelky činil za květen 2008 částku 845 Kč, za červen 2008 částku 3 537 Kč a za červenec 2008 částku 1 666 Kč. V rozhodném období od května do července 2008 tedy stěžovatelka obdržela příjem v celkové výši 6 048 Kč, a nikoliv 9 828 Kč či 8 723 Kč, jak se nesprávně uvádí v prvním případě v rozhodnutích orgánů pomoci v hmotné nouzi a případě druhém v napadeném rozsudku. Průměrný měsíční příjem stěžovatelky za rozhodné období stanovený podle § 44 odst. 4 věty první zákona o pomoci v hmotné nouzi tedy dosahuje výše 2 016 Kč, a nikoliv výše 3 276 Kč či 2 908 Kč, jak se nesprávně uvádí v prvním případě v rozhodnutích orgánů pomoci v hmotné nouzi a případě druhém v rozsudku městského soudu.

Takto zjištěný průměrný měsíční příjem stěžovatelky za rozhodné období ve výši 2 016 Kč je dále zapotřebí porovnat s částkou jejího živobytí, neboť podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na příspěvek na živobytí pouze osoba v hmotné nouzi uvedená v § 2 odst. 2 písm. a) téhož zákona, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob, jak již bylo zmíněno. V posuzovaném případě činí podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi částka živobytí částku existenčního minima, popřípadě zvýšenou o částky uvedené v § 25 až § 30, neboť stěžovatelka není uvedena v písmenu a) nebo b) a ani nebyla zaměstnána nebo jinak výdělečně činná nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců. Částka existenčního minima osoby činí měsíčně 2 020 Kč, což vyplývá z § 5 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu. Tuto částku lze však podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi zvýšit o částky uvedené v § 25 až § 30. Částku existenčního minima však lze zvýšit o částky uvedené v různých ustanoveních § 25 až § 30 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a nikoliv pouze o nejvyšší částku uvedenou v jednom z nich, jak se nesprávně uvádí v napadeném rozsudku. Takové omezení totiž není v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi uvedeno. Naopak podle něho lze existenční minimum zvýšit o částky uvedené v § 25 až § 30, a nikoliv jen o jednu z těchto částek.

Ke zvýšení existenčního minima o částky uvedené v různých ustanoveních § 25 až § 30 zákona o pomoci v hmotné nouzi přitom přistoupily orgány pomoci v hmotné nouzi i v nyní projednávané věci, jak vyplývá z kalkulačního listu, který je obsažen ve správním spise. Podle něho došlo ke zvýšení existenčního minima z důvodu možnosti využití majetku o částku 331,80 Kč, která odpovídá 30 % částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem (§ 26 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Dále podle kalkulačního listu orgán pomoci v hmotné nouzi z důvodu možnosti uplatnění nároků a pohledávek zvýšil existenční minimum o částku 221,20 Kč, která odpovídá 20 % částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem (§ 27 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Z kalkulačního listu konečně vyplývá, že orgán pomoci v hmotné nouzi z důvodu snahy o zvýšení příjmu vlastní prací zvýšil existenční minimum o částku 553 Kč, která odpovídá polovině částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem (§ 25 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Orgán pomoci v hmotné nouzi tedy zvýšil existenční minimum celkem o částku 1 106 Kč. Částka existenčního minima zvýšená o částky uvedené v § 25 až § 27 zákona o pomoci v hmotné nouzi, na základě níž byla v dané věci podle § 24 odst. 1 písm. c) téhož zákona stanovena částka živobytí stěžovatelky, proto činí 3 126 Kč. Tato částka odpovídá částce životního minima jednotlivce, jak vyplývá z § 2 zákona o životním a existenčním minimu. Nicméně na základě této skutečnosti nelze městskému soudu přisvědčit, že orgány pomoci v hmotné nouzi nesprávně stanovily částku živobytí stěžovatelky na základě jejího životního minima. Z kalkulačního listu i z rozhodnutí orgánů pomoci v hmotné nouzi je totiž zcela zřejmé, že při výpočtu částky živobytí byly v souladu s § 24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi sečteny částka existenčního minima stěžovatelky a částky uvedené v § 25 až § 27 téhož zákona. Jelikož zvýšení existenčního minima o částky uvedené v § 25 až § 27 zákona o pomoci v hmotné nouzi nebylo v napadeném rozsudku nikterak zpochybněno, měl i městský soud vycházet z toho, že částka živobytí stěžovatelky činila v rozhodném období 3 126 Kč.

Takto stanovená částka živobytí ve výši 3 126 Kč však převyšuje průměrný měsíční příjem stěžovatelky za rozhodné období, neboť ten činí podle shora uvedeného výpočtu 2 016 Kč, jak již bylo zmíněno. Příjem stěžovatelky tedy v rozhodném období od května do července 2008 nedosahoval částky jejího živobytí, v důsledku čehož podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi i nadále trval její nárok na příspěvek na živobytí, a nebyly tak splněny podmínky pro odnětí této dávky pomoci v hmotné nouzi uvedené v § 44 téhož zákona.

Lze tedy shrnout, že orgány pomoci v hmotné nouzi pochybily, když stěžovatelce ode dne 1. 8. 2008 odňaly příspěvek na živobytí. Městský soud tedy posoudil tuto právní otázku nesprávně, v důsledku čehož je naplněn důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Stěžovatelka sice v příslušné kasační námitce namítla jen nemožnost zhojení nesprávnosti postupu orgánů pomoci v hmotné nouzi, nicméně v této souvislosti poukázala i na pochybení při posuzování výše jejího příjmu za rozhodné období. K tomuto stížnostnímu tvrzení tedy mohl Nejvyšší správní soud učinit zjištění o nesprávnosti stanovení výše příjmu stěžovatelky za rozhodné období i částky jejího živobytí ve správním i v žalobním řízení a dále mohl učinit také z tohoto pochybení vyplývající zjištění o nesprávnosti závěru o zániku nároku stěžovatelky na příspěvek na živobytí, který byl v těchto předcházejících řízeních taktéž vysloven.