1195/2007
Političtí vězni: žádost o poskytnutí jednorázové částky; soudní rehabilitace
Ej 114/2007
Političtí vězni: žádost o poskytnutí jednorázové částky; soudní rehabilitace
Správní řízení: překážka věci pravomocně rozhodnuté
k § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Byla-li žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. zamítnuta z toho důvodu, že se opírala pouze o rozhodnutí soudu o povolení obnovy řízení a zproštění žalobce z obžaloby, nebrání rozhodnutí správního orgánu o nové žádosti v téže věci opírající se o usnesení soudu, podle něhož je žalobce účasten podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, soudní rehabilitace, překážka věci pravomocně rozhodnuté.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, čj. 6 Ads 74/2005-54)
Prejudikatura:
srov. č. 723/2005 Sb. NSS.Věc:
Vít F. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku, o kasační stížnosti žalované.Žalovaná dne 5. 6. 2003 zamítla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“). V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedla, že žalobce dne 27. 12. 2002 uplatnil žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona z důvodu svého věznění v době od 22. 4. 1987 do 29. 10. 1988. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za uvedenou dobu však nevznikl z důvodu překážky . Žalovaná totiž rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002, které nabylo právní moci dne 4. 7. 2002, zamítla žádost žalobce ze dne 4. 12. 2001 o poskytnutí peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu věznění od 22. 4. 1987 do 29. 10. 1988. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá poskytnutí jednorázové peněžní částky za stejnou dobu věznění, brání rozhodnutí překážka věci rozhodnuté.
rei iudicatae
Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, v níž mimo jiné konstatoval, že svoji první žádost podal na základě rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 Nt 1009/2001 a sp. zn. 5 T 195/2001. Když žalovaná ve svém rozhodnutí ze dne 2. 5. 2002 sdělila, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., podnikl kroky k tomu, aby tyto podmínky naplnil. To se mu podařilo, neboť Okresní soud Litoměřice vydal dne 19. 9. 2002 usnesení ve věci sp. zn. Rt 2/2002, jímž rozhodl, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace. Proto žalobce podal dne 27. 12. 2002 novou žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Zdůraznil, že o první žádosti žalovaná rozhodla na podkladě rozhodnutí Okresního soudu Litoměřice ze dne 21. 11. 2001, naproti tomu druhá žádost byla založena na usnesení Okresního soudu Litoměřice ze dne 19. 9. 2002. Jestliže druhá žádost byla založena na usnesení ze dne 19. 9. 2002, nemůže jít o věc již jednou rozhodnutou.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze dne 30. 9. 2004 tak, že rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Je zcela zjevné, že skutková tvrzení žalobce a uvedený právní důvod v řízení o žádosti ze dne 4. 12. 2001 nejsou stejné a totožné jako v řízení o žádosti ze dne 27. 12. 2002, a proto nejde o stejnou věc, byť se obě řízení týkají téže osoby a téže doby věznění žalobce. Z tohoto důvodu je i mylný názor žalované, totiž že její prvé rozhodnutí ze dne 2. 5. 2002 tvoří překážku věci rozhodnuté pro vydání rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném na základě žádosti žalobce ze dne 27. 12. 2002.
Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž především uvedla, že po jejím prvním rozhodnutí o žádosti žalobce ve věci již dvakrát rozhodoval Nejvyšší správní soud, který v obou případech žalobu žalobce zamítl, jednou pak ve věci rozhodoval i Ústavní soud. Stěžovatelka má za to, že při vydání zrušeného rozhodnutí vycházela z předložených dokladů, přičemž usnesení Okresního soudu v Litoměřicích konstatující podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účast žalobce na soudní rehabilitaci na tato rozhodnutí bezprostředně navazovala. Podstatná je však skutečnost, že soudní rozhodnutí o věznění žalobce bylo zrušeno usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 Nt 1009/2001, na jehož základě podal první žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky, o které již bylo pravomocně rozhodnuto. Usnesení tohoto soudu deklarující žalobcovu účast na soudní rehabilitaci na toto rozhodnutí navazuje, a jak konstatuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2003, čj. 7 A 508/2002-26,
„zrušením rozhodnutí o věznění není ani účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.; na základě tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí o věznění“
. Stěžovatelka proto vychází z toho, že při vydání zrušeného rozhodnutí rozhodovala o stejném nároku na základě stejných důkazů jako při vydání prvého - již pravomocného – rozhodnutí, které tak tvoří překážku věci rozhodnuté.Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce mimo jiné konstatoval, že sporná otázka spočívá v tom, zda má nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., když soud vyslovil pravomocným usnesením jeho účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. V této souvislosti žalobce odkázal na řadu soudních rozhodnutí, z nichž dovodil, že tento nárok má i v případě, kdy bylo vydáno rozhodnutí na základě § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Již městský soud správně vyložil, že také v řízení před správními orgány platí obecná zásada klasického procesu ; lze ji dovodit z principu materiální právní moci. Ten v sobě zahrnuje i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých změněných nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. To platí bez ohledu na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně stanoví (jako např. pro oblast civilního procesu § 104 odst. 1 a § 159 odst. 3 o. s. ř.), nebo nikoli, přestože takový, třebas implicitní, příkaz zákonodárce lze i z ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu č. 71/1967 Sb. spolehlivě dovodit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, a řízení se týká stejných osob i v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
ne bis in idem
V daném případě sice stěžovatelka rozhodla o stejném nároku žalobce rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002, lze však souhlasit s městským soudem, že další rozhodnutí stěžovatelky ze dne 5. 6. 2003 se neopírá o stejná skutková tvrzení, ani o tentýž právní důvod. První žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky se totiž opírá o usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 Nt 1009/2001, o povolení obnovy řízení a zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 27. 5. 1987, sp. zn. 4 T 115/87, a navazující rozsudek téhož Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 T 195/2001, o zproštění žalobce z obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 267 odst. 1 trestního zákona, o níž stěžovatelka rozhodla dne 2. 5. 2002 negativně, protože ke zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích nedošlo podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jak vyžaduje zákon č. 261/2001 Sb., ale na základě mimořádného opravného prostředku (obnovy řízení); naproti tomu druhá žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky ze dne 27. 12. 2002 se opírá o usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. Rt 2/2002, podle něhož je žalobce účasten podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. soudní rehabilitace. Nejvyšší správní soud má proto ve shodě s městským soudem za to, že je zcela zjevné, že skutková tvrzení žalobce a uvedený právní důvod v řízení o žádosti ze dne 4. 12. 2001 nejsou stejné a totožné jako v řízení o žádosti ze dne 27. 12. 2002. Nejde proto o stejnou věc a názor stěžovatelky vyslovený v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 5. 6. 2003, že její prvé rozhodnutí ze dne 2. 5. 2002 tvoří překážku věci rozhodnuté pro vydání rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném na základě žádosti žalobce ze dne 27. 12. 2002, není správný.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.