Vydání 12/2006

Stěžovatel je přesvědčen, že byl poškozen příliš úzkým výkladem pojmu "zrušení odsouzení" ve smyslu nařízení vlády č. 622/2004 Sb., v důsledku čehož mu nebyl přiznán příplatek k důchodu. Podle § 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení vlády mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených jim komunistickým režimem v oblasti sociální státní občané České republiky, kteří v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v § 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, popřípadě byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění.

Z tohoto taxativního výčtu vyplývá, že zákonodárce přesně vymezil možné způsoby zrušení dřívějšího odsouzení, při nichž je oprávněné osobě poskytován příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Podmínkou však je, aby bylo odsouzení soudem za minulého režimu zrušeno některým v § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. předpokládaným způsobem; aby tedy bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno, že minulý režim spáchal na občanovi křivdu neoprávněným odsouzením, neboť smyslem poskytnutí příspěvku k důchodu podle uvedeného nařízení vlády je symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem. Stěžovatel je přesvědčen, že pod § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. bylo možné podřadit také zrušení výroku o trestu ve věci trestného činu zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, vydané rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti. Nejvyšší správní soud je však přesvědčen, že ani v případě, kdy by byl uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen také výrok rozsudku Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 17. 12. 1970, sp. zn. 7 T 484/70, o vině, by stěžovatel nesplnil podmínku pro přiznání příplatku k důchodu podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb.

Trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, za nějž byl stěžovatel odsouzen a ohledně něhož byla ministrem spravedlnosti podána v rozsahu výroku o trestu stížnost pro porušení zákona, nebyl totiž zrušen cestou soudní rehabilitace podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo podle zákona č. 119/1990 Sb. Pouze tak však mohl být v dané věci založen nárok stěžovatele na příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, není totiž trestným činem uvedeným v § 2 zákona č. 119/1990 Sb., u něhož nařízení vlády č. 622/2004 Sb. připouští vznik nároku na příplatek k důchodu mimo jiné také zrušením odsouzení na základě obnovy řízení nebo stížnosti pro porušení zákona. I pokud by byl na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudek Vojenského obvodového soudu v Praze zrušen rovněž ve výroku o vině, nezakládalo by takové zrušení odsouzení nárok stěžovatele na poskytnutí příspěvku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném k 30. 6. 1973, je totiž uveden v § 4 zákona č. 119/1990 Sb.; nárok na příplatek k důchodu by stěžovateli vznikl pouze tehdy, pokud by odsouzení za tento trestný čin bylo zrušeno v rámci přezkumného řízení podle oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb. Tak se však v dané věci nestalo; stěžovatel, ač mu v tom nic nebránilo, návrh na zahájení přezkumného řízení ke své újmě nepodal a nyní se již nemůže cestou extrémně extenzivního výkladu dovolávat přiznání příplatku k důchodu; tento výklad odpovídá i římskoprávní zásadě "bdělým náležejí práva".

Pokud jde o výklad pojmu "zrušení odsouzení", podle názoru zdejšího soudu je nezbytné tento termín interpretovat tak, že odsuzující rozsudek je možné pokládat za zrušený, pokud je zrušen výrok o vině i výrok o trestu. Pokud je zrušen toliko výrok o trestu a výrok o vině je ponechán nedotčen, nelze dospět k závěru, že by trestný čin nebyl spáchán a že by obžalovaný nebyl odsouzen. V souzené věci byl rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen jen výrok o trestu, přičemž podle názoru stěžovatele k tomu došlo toliko administrativní chybou ve stížnosti pro porušení zákona, na jejímž základě byl zrušen výrok o trestu. S tímto tvrzením se však nelze ztotožnit, neboť Nejvyšší soud se ve svém rozsudku zabýval tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána toliko do výroku o trestu, což podle Nejvyššího soudu vyplývalo z obsahu celé stížnosti i z jejího petitu; za této situace tedy nebylo možné poukazovat toliko na administrativní pochybení. Navíc Nejvyšší soud ve svém rozsudku sice označil výši trestu odnětí svobody v případě stěžovatele za svévolný akt represe, na druhé straně však vyslovil, že není pochyb o tom, že se žalobce dopustil jednání uvedeného pod zmíněnou skutkovou podstatou.

Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že krajský soud postupoval správně, když žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl, neboť v souzené věci nebyla splněna základní podmínka pro přiznání příplatku k důchodu podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., neboť - jak již bylo výše vyloženo - stěžovatel není osobou oprávněnou pobírat příplatek k důchodu podle tohoto nařízení vlády.