Vydání 7/2007

Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že aktivity zákonodárce a moci výkonné v oblasti nápravy křivd způsobených v období let 1948 – 1989 postrádají vzájemnou provázanost a začasté i logiku; o to těžší je úloha soudu, jenž má být tím, kdo poskytne ochranu právům osob, jež byly v těchto letech postiženy, a náprava křivd, které se takovým osobám udály, byla prováděna ze strany zákonodárce a dokonce i moci výkonné bez potřebných souvislostí a ohledů na osud jednotlivých skupin postižených osob. V případě, kdy dokonce pouze a jedině moc výkonná, tedy vláda, svým nařízením formuluje okruh osob a podmínky, za nichž jim má být přiznáno určité plnění jako „zákonný nárok“, přičemž zákonným rámcem je pouze velmi obecný zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, může soud v duchu ústavních pravidel, jimiž je vázán zákonodárce, moc výkonná i soud, přijmout jen na samém okraji své pravomoci přiznané mu Ústavou (čl. 95) nepřihlédnout k aktům moci výkonné, pokud je neshledá za souladné se zákonem, tím spíše s předpisy ústavního pořádku (čl. 95 Ústavy). Soud hledá jen velmi těžce právní argumenty pro vysvětlení, že jednu a tutéž materii jednou upravuje vláda nařízením, a podruhé zas Parlament zákony, přičemž osobní rozsahy norem se v některých případech překrývají, jiné příběhy zase autoři norem nechali bez právní úpravy a nároků na nápravu křivd. Soudy pak mají být tou mocí, která veškeré tyto nedostatky zhojí a vyhoví subjektivním pocitům těch, kteří v období let 1948 – 1989 pocítili velmi krutě, jak byla prosazována doktrína komunistického režimu.

Tato úvaha o absenci systémových vazeb v zákonech a předpisech upravujících nápravy křivd platí i na posuzovanou věc, navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že nařízení vlády bylo po deseti měsících účinnosti dosti zásadním způsobem novelizováno (k 1. 11. 2005), přičemž změny do něj vnesené, jež se promítnou do nároku na příplatek k důchodu, mají podle čl. II nařízení vlády č. 405/2005 Sb. nastat na základě písemné žádosti od splátky důchodu splatné v kalendářním měsíci, v němž toto nařízení nabylo činnosti, tedy od listopadu 2005.

Stěžovatelka byla zadržena a umístěna do vazby v roce 1949 jako osoba, jež měla mít v úmyslu překročit státní hranici do Rakouska, a poté byla zařazena do tábora nucených prací; bylo jí v té době 19 let, a správní spis žalované svědčí o tom, že po celý další život nesporně trpěla v zaměstnání pro tyto události, neboť až na výjimky žádné její zaměstnání netrvalo déle než jeden rok, zejména v padesátých letech. Zařazení do tábora nucených prací se dělo v roce 1949 podle zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, rozhodnutím správního orgánu; prvním rehabilitačním předpisem, který řešil důsledky zařazení do tábora nucených prací, byl zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, jenž v § 22 písm. a) stanovil, že ze zákona jsou neplatná rozhodnutí o zařazení do tábora nucené práce vyslovená komisí zřízenou podle § 3 odst. 1 zákona č. 247/1948 Sb., ledaže by už předchozí potrestání jasně ukazovala, že šlo o osobu práce se štítící nebo nebezpečnou cizímu majetku. O tom, že rozhodnutí je neplatné, rozhodoval soud na návrh, a to i v neveřejném zasedání, pokud se návrhu vyhovělo. To se stalo i v posuzované věci, Městský soud v Brně (sp. zn. 5 Nt 15/69) dne 27. 5. 1969 vyslovil, že rozhodnutí, kterým byla stěžovatelka zařazena do tábora nucené práce, je neplatné. Náhrada škody však byla stěžovatelce přiznána jen za dobu zařazení v táboře nucené práce (v roce 1970), za dobu vazby odškodnění tehdy neobdržela s poukazem na novelizaci zákona o soudní rehabilitaci v roce 1970. Zákonem č. 70/1970 Sb. totiž bylo zrušeno ustanovení § 29, jenž stanovil, že právo žádat náhradu škody, šlo-li o věc, v níž úkony přípravného řízení konaly orgány Státní bezpečnosti, má i osoba, která v době od roku 1948 do roku 1956 byla zproštěna žaloby (trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nedostatku důkazů). Z dobových dokumentů dostupných veřejnosti, a tedy i Nejvyššímu správnímu soudu, je patrno, že novelizace zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, byla motivována výlučně procesem tzv. „normalizace“; ve stenoprotokolu projevů k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 82/1968 Sb. (tisk 47, 9. schůze dne 8. 7. 1970, www.psp.cz/eknih/1969fs/sl/stenprot/009scxhuz/s009004.htm), se lze z projevu tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu dozvědět, že § 29 tohoto zákona bylo nutno zrušit proto, že byl . Odškodnění rehabilitovaných osob tedy nebylo provedeno důsledně.

Na osoby zařazené do tábora nucené práce pak po roce 1989 pamatoval výlučně zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, jenž v § 17 normoval zrušení rozhodnutí o zařazení do tábora nucené práce, přiznal však nároky v rozsahu uvedeném v § 25 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (úprava nároků v oblasti důchodového pojištění), pouze těm, kdož byli v táboře nucené práce alespoň dvanáct měsíců (§ 29 zákona č. 87/1991 Sb.). Obdobně zákon č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některým pozůstalým po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, váže nárok na příplatek k důchodu u osob zařazených v táboře nucené práce na skutečnost, že celková doba pobytu v tomto zařízení činila alespoň 12 měsíců [§ 5 odst. 1 písm. c) bod 2 cit. zákona].

Pro stěžovatelku pak z těchto předpisů a postupů plynulo, že doba zařazení v táboře nucené práce byla hodnocena jako doba zaměstnání v souvislosti s prohlášením rozhodnutí správního orgánu za neplatné v roce 1969, a poněvadž podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, bylo prokázáno, že stěžovatelka byla perzekuována v zaměstnání, byl její starobní důchod přepočten (tato náprava křivd ovšem směřovala do oblasti pracovněprávní perzekuce, nikoli do odstranění křivd v důsledku vazby a pobytu v táboře nucené práce). Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, předpokládal ve všech způsobech rehabilitace odsouzení pro určitý trestný čin (ať již šlo o rehabilitaci anebo po přezkumném řízení) – srov. § 1 cit. zákona, jenž jako účel soudní rehabilitace vymezil . V tomto ohledu měl jedinou výjimku obsaženou v § 33, kde bylo pamatováno na případy, kdy bylo trestní stíhání pro některý z činů uvedených v § 2 a § 4 zastaveno nebo přerušeno, anebo kdy nebylo trestní stíhání zahájeno, ačkoliv došlo k nezákonnému zbavení osobní svobody nebo majetku v souvislosti s těmito trestnými činy, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Tato výjimka ovšem byla pro stěžovatelku velmi podstatnou, neboť z podkladů obsažených ve správním spise plyne, že byla účastna rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a to za dobu nezákonného zbavení osobní svobody od 4. 2. 1949 do 22. 5. 1949 (rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti čj. R0 1996/93-Sa/Ho ze dne 1. 10. 1993); podle tohoto ustanovení se zákon o soudní rehabilitaci užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů [neoprávněné opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle § 40 zákona č. 231/1948 Sb. bylo obsaženo v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb.]. Toto ustanovení dopadalo i na případy, kdy bylo trestní stíhání zastaveno z některých důvodů, jež posléze uváděl trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.) v § 172, a kdy (na rozdíl od případů uvedených v § 33 odst. 1 cit. zákona č. 119/1990 Sb.) nepřicházelo v úvahu pokračování v trestním řízení; v takových případech se nekonalo žádné soudní řízení a postižené osoby se obracely přímo se žádostmi na odškodnění podle oddílu šestého zákona č. 119/1990 Sb. na příslušné orgány. Tyto osoby, jejichž účast na rehabilitaci se odvíjí od § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., byly jako osoby, kterým má rovněž náležet příplatek k důchodu, zahrnuty do nařízení č. 622/2004 Sb. shora uvedenou novelizací účinnou od 1. 11. 2005.

Stěžovatelka podala žádost o příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální; toto nařízení nabylo účinnosti 1. 1. 2005, jeho novelizace provedená nařízením č. 405/2005 Sb. nabyla účinnosti 1. 11. 2005. Žalovaná rozhodla o nároku stěžovatelky 8. 4. 2005, soud posuzuje věc podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného správního rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V posuzované věci v zásadě není již sporu o tom, že za dobu strávenou v táboře nucené práce příplatek podle nařízení č. 622/2004 Sb. nenáleží. Podle § 1 citovaného nařízení účinného v době, kdy žalovaná rozhodla (8. 4. 2005), měl nárok na příplatek státní občan České republiky, který byl ve vymezeném období odsouzen (a vykonal trest nebo vazbu pro trestný čin) za trestný čin, za který byl rehabilitován podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo jehož odsouzení pro trestný čin podle § 2 zákona č. 119/1990 Sb., bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona anebo podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., a pobíral starobní důchod nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění. Judikaturou Nejvyššího správního soudu již bylo vyloženo (srov. rozsudek čj. 3 Ads 53/2006-33 ze dne 7. 2. 2007, www.nssoud.cz), že osoby rehabilitované podle § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, mají nárok na příplatek k důchodu podle § 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2005.

Nařízení vlády bylo vydáno na základě zmocnění obsaženého v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; podle § 4 tohoto zákona každý, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován a nepodílel se na skutečnostech uvedených v § 1 odst. 1 tohoto zákona, si zaslouží účast a morální zadostiučinění. Nejvyšší správní soud pociťuje krok vlády, jež zařadila osoby účastné rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. do okruhu těch, kdož mají nárok na příplatek k důchodu až o deset měsíců později, než se tak stalo ostatním osobám, které komunistický režim žalářoval ve věznicích [srov. § 1 odst. 1 písm. d) cit. zákona], jako výrazně nerovné zacházení s osobami tímto režimem perzekuovanými; takovýto přístup zákonodárce přistoupivší k tvorbě citovaného zákona č. 198/1993 Sb. nemohl zamýšlet. Nejvyšší správní soud nadán ústavní pravomocí nepřihlédnout k aktu moci výkonné, jenž považuje za rozporný s cíli zákona (čl. 95 Ústavy), rozhodl se pominout přechodné opatření vtělené do novelizace nařízení č. 622/2004 Sb., pokud jde o osoby účastné rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a akceptovat v posuzované věci i zpětnou účinnost normy, zajistí-li se tak vnímání spravedlnosti jako hodnoty, která pro osoby postižené komunistickým režimem nemůže být jen bezobsažným pojmem. Tento přístup Nejvyšší správní soud volí výjimečně a exemplárně právě proto, že je nadán pravomocí posoudit soulad aktu moci výkonné se zákonem, a proto, že nevidí jiné cesty, jak odstranit nerovnost mezi osobami účastnými soudní rehabilitace.

Krajský soud v Brně pochybil, pokud se vůbec úpravou obsaženou v § 33 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve svých právních úvahách nezabýval, ba dokonce vyloučil, že by stěžovatelka mohla být z titulu pobytu ve vazbě účastna nějaké formy soudní rehabilitace, přestože mu ze správního spisu muselo být zřejmé, že stěžovatelka obdržela odškodnění podle citovaného zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelce proto náleží příplatek k důchodu za období vazby vymezené rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 10. 1993, od 4. 2. 1949 do 22. 5. 1949.