Vydání 7/2008

Řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky probíhá v souladu s § 7 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "správní řád"). Na řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky se proto vztahují všechny zásady správního řízení. Ústavní soud v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03 (dostupný na www..cz), vyslovil, že zásady uznávané demokratickými právními státy platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Názor Ústavního soudu je zcela shodně aplikovatelný na řízení podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť tímto zákonem je reagováno na křivdy vzniklé z minulého nedemokratického fašistického režimu, který byl obdobně zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný jako režim komunistický. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 8. 1995, sp. zn. 6 A 710/95, konstatoval, že také v řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb. se plně uplatňují zásady správního řízení, zejména zásada materiální pravdy a zásada oficiality. Není správná představa, že tu platí procesní důsledky civilistického principu břemene tvrzení a důkazního břemene. Je povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti, zejména ty, s nimiž nárok stojí a padá. I tento názor je zcela aplikovatelný na řízení podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť i toto řízení je ovládáno všemi zásadami správního řízení.

Podle § 3 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány povinny svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, vyřídit ji včas a bez zbytečných průtahů a použít nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnému vyřízení věci. Rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 3 odst. 4 správního řádu). Podle § 32 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení. Rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 46 správního řádu).

Napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. Podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. se za účastníky národního boje za osvobození považují též občané České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. Účastník národního boje za osvobození má za podmínek zákona nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky (§ 3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.).

Účelem řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. je zjistit, zda žadatel o jednorázovou peněžní částku je či není osobou, která na ni má či nemá nárok. Povinností žadatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky je uvést dostatečně konkrétním způsobem skutečnosti, na základě kterých se domnívá, že má na nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky, aby se tyto skutečnosti mohly stát v rámci řízení předmětem dokazování. Povinností správního orgánu je pak všemi dostupnými prostředky prověřit, zda je tvrzení žadatele pravdivé, a za tím účelem opatřit potřebné podklady, aby konečné rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Ve správním řízení nelze důkazní břemeno přenášet na žadatele, neboť důkazní břemeno podle zásad správního řízení leží zcela na správním orgánu (zejm. § 32 odst. 1 správního řádu).

Žalobce již na počátku správního řízení uvedl, že je účastníkem národního boje za osvobození podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. a že se narodil v obci Ďurková na Slovensku. Na výzvu žalované žalobce dostatečně konkrétním způsobem uvedl skutečnosti, na základě kterých se domnívá, že má na nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky, když uvedl, že se před nacisty ukrývali z rasových důvodů v lesích v době od 12. 10. 1944 až 24. 1. 1945, neboť jim byly zapáleny chatrče jejich cikánské osady. Posléze byli na řadě oni, a proto se ukryli na Červené skaly. O konci války se dozvěděli od partyzánů. Poté se vrátili zpět do rozbourané osady. Žalobce v řízení před žalovanou nabídl dostatečně konkrétní verzi reality, která byla způsobilá a měla se ze strany žalované stát předmětem dokazování. Žalovaná však nedbala základních zásad správního řízení a povinnost důkazní vztáhla pouze na žalobce, čímž došlo k porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu. Není pravdivé ani tvrzení žalované, že by údaje, které žalobce žalované poskytl, byly značně neurčité, rozporné, a v důsledku toho nevěrohodné. Žalobce uvedl pouze jednu dostatečně konkrétní verzi reality za účelem prokázání okolností uvedených v § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., a proto o neurčitosti, rozpornosti a nevěrohodnosti nelze bez dalšího dokazování vůbec hovořit. Jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky ze dne 20. 9. 2004, uváděl žalobce skutečnosti za účelem prokázání toho, že byl ve smyslu § 1 odst. 1 bod 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb. československým politickým vězněm, resp. že podle § 2 odst. 1 bod 5 téhož zákona byl v době mezi 15. 3. 1939 a 4. 5. 1945 omezen na osobní svobodě vězením, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodů perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, trvalo-li omezení svobody alespoň tři měsíce, nebo sice po dobu kratší, utrpěl-li však újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřel následkem omezení svobody. Řízení před žalovanou a Ministerstvem obrany České republiky nemá totožný předmět, a proto tvrzení žalobce v těchto řízeních není možné stavět proti sobě a dovozovat z nich nevěrohodnost tvrzení žalobce a v rozporu se zásadami správního řízení se zbavovat povinnosti osvědčit pravdivost jednoznačného a konkrétního tvrzení žalobce učiněného před žalovanou. Žalované byla známa konkrétní doba, místo a okolnosti ukrývání, a proto bylo zcela na ní, aby se pokusila všemi dostupnými prostředky pravdivost tvrzení žalobce ověřit. Již v důvodové zprávě k zákonu č. 261/2001 Sb. zákonodárce uvedl, že podle dostupných údajů by odškodnění mělo dopadnout pravděpodobně na 3700 oprávněných osob. Žalovaná se nijak nezabývala tím, zda žalobce spadá do této zákonodárcem z jemu dostupných údajů vymezené skupiny, ani nijak z historických či jiných pramenů neověřovala pravdivost údajů tvrzených žalobcem. Zákonodárce přistoupil k odškodnění oprávněných osob po více jak 55 letech. Po tak dlouhé době není možné stát na striktním názoru, že tvrzení oprávněných osob musí být bezpodmínečně svědecky prokázáno. Je nutné si uvědomit především tu skutečnost, že žalobci byly v době jím tvrzeného ukrývání 4 roky, tudíž si není schopen přesně do všech podrobností vybavit okolnosti jeho ukrývání, natož svědecky prokázat pravdivost svých tvrzení, když většina svědků již zcela logicky nežije. Úmyslem zákonodárce jistě nebylo přiznat oprávněným osobám právo na odškodnění, aby jim toto pro neunesení důkazního břemene z jejich strany bez sebemenší aktivity správního orgánu nebylo vzápětí přiznáno. Úkolem žalované proto je například z historických pramenů ověřit, zda tvrzení žalobce je pravděpodobné a možné, nikoli trvat na bezpodmínečném prokázání všech okolností ukrývání. Teprve v případě, že by ze všech dostupných materiálů vyplývalo, že osada žalobce nebyla v rozhodném období vypálena, či že k vypalování osad a pronásledování Romů v dané oblasti nedocházelo, či by jinak byla vyvrácena pravdivost tvrzení žalobce, bylo by namístě zamítavé rozhodnutí.

Žalovaná neopatřila žádné podklady pro ověření alespoň minimální míry pravděpodobnosti tvrzení žalobce, když porušila § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu, a proto soud neměl podklady pro to, aby ověřil, zda je tvrzení žalobce o tom, že jsou u něho splněny podmínky pro přiznání jednorázového odškodnění, oprávněné či nikoli.

Žalovaná se v průběhu správního řízení dopustila závažného procesního pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť teprve po odstranění tohoto pochybení bude možné s konečnou platností vyslovit, zda je žalobce osobou oprávněnou ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., či nikoliv.