Vydání 12/2005

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje mj. na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., přičemž pro tyto osoby zavádí uvedený zákon pojem „politický vězeň“.

Podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení § 27 se užije obdobně. Podle § 6 odst. 1 téhož zákona lze návrh na zahájení přezkumného řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle § 36 nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990. (...)

V projednávané věci není mezi účastníky sporný skutkový stav a rozhodnutí závisí jen na posouzení právní otázky, neboť stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Posuzována tak byla otázka, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově), může mít účinky splnění podmínky stanovené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce tvrdí, že shora uvedenou otázku je třeba odpovědět kladně, přičemž důvodem má být mj. zachování principu rovnosti, žalovaná tvrdí opak, když poukazuje na účelovost takového postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb., který je koncipován na principu časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění.

Nejvyšší správní soud se k uvedené právní otázce přímo nebo nepřímo vyjádřil v několika svých dřívějších rozhodnutích. Obdobný právní názor na účinky usnesení o účasti na soudní rehabilitaci dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., jako zaujal v projednávané věci Městský soud v Praze, byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 534/2002–34 ze dne 9. 7. 2003 (nepublikováno), který dospěl k závěru, že rozhodl-li soud, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ustanovení § 1 cit. zákona, musí správní soud k tomuto rozhodnutí přihlédnout při rozhodování o jeho nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Naopak opačný právní názor, byť při poněkud odlišné skutkové situaci, lze dovodit z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 A 508/2002–23 ze dne 26. 8. 2003 (nepublikováno), podle něhož zrušením rozhodnutí o věznění není ani účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.; na základě tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí o věznění. V rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 544/2002–25 ze dne 9. 10. 2003 (nepublikováno) byl pak vyjádřen právní názor, že Ačkoli se soud v posléze jmenované věci z procesních důvodů nezabýval prokázanou existencí usnesení o účasti na soudní rehabilitaci žalobce podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., lze z výše uvedeného dovodit, že zde byl v principu vysloven právní názor odlišný od prve uvedeného.

Nejvyšší správní soud jednající v rozšířeném senátě po posouzení věci dospěl k závěru, že právní názor obsažený v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 A 534/2002–34 ze dne 9. 7. 2003 není správný. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. uvádí, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. V daném případě byl žalobce pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Tento trestný čin je uveden v § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., a žalobce tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem však žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě uvedené v § 6 citovaného zákona. rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku tedy bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti nemění dle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení má pouze charakter a jak již bylo uvedeno ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 A 508/2002–23 ze dne 26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Podle tohoto rozsudku „“. Na této argumentaci Nejvyšší správní soud neshledává potřebu cokoli modifikovat. Kromě základní argumentace výše uvedené nelze dále přehlédnout, že cit. usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 20/2003 ze dne 15. 10. 2003 bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb.

Stěžovatelka tedy nepochybila, jestliže v daném případě žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 5. 5. 1951 do 15. 4. 1953 zamítla s odkazem na neprokázání splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 s přihlédnutím k § 4 odst. 4 citovaného zákona, neboť rozhodnutí čj. Vt 103/51 ze dne 4. 5. 1951 vydané Nižším vojenským soudem v Plzni o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Naopak Městský soud v Praze výše označenou právní otázku posoudil nesprávně, čímž došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.