Vydání 2/2004

Žalovaná ve vyjádření k opravnému prostředku uvedla, že žalobkyně má zřejmě na mysli ustanovení § 346 odst. 2 zákona č. 64/1954 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), podle něhož předseda senátu může na žádost odsouzeného pro naléhavé rodinné důvody anebo na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora odměnou za dobrý pracovní výkon a vzorné chování výkon trestu přerušit nejdéle na patnáct dní, a to i opětovně; tato doba se započítává do trestu. Ze zmíněného ustanovení lze dovodit pouze tolik, že o dobu, po kterou byl občanovi výkon trestu přerušen, mu nelze dobu věznění prodloužit. Neznamená to, že by i tato doba, tj. doba, kdy občan ve skutečnosti vězněn nebyl, měla být započtena pro účely stanovení výše jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť z obsahu ustanovení § 5 odst. 2 a 4 tohoto zákona jednoznačně vyplývá, že výše peněžní částky je stanovena diferencovaně v závislosti na době věznění. Dobou věznění je přitom třeba rozumět dobu, kdy byl občan zbaven osobní svobody. V případě jiného výkladu by obdobně peněžní částka náležela občanovi i za dobu sice uloženého, avšak např. v důsledku amnestie nebo podmíněného propuštění fakticky nevykonaného trestu odnětí svobody. Takový výklad by podle názoru žalované odporoval účelu zákona i záměru zákonodárce, jímž je přiznat odškodnění právě a pouze za dobu neoprávněného věznění. Žalovaná navrhovala, aby soud napadené rozhodnutí jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil.

Žaloba (opravný prostředek) je důvodná.

Podle § 5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. činí výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění delším než jeden rok 120 000 Kč. Za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Podle odst. 4 citovaného ustanovení činí výše jednorázové peněžní částky pro politického vězně při věznění kratším než jeden rok, trvajícím však alespoň tři měsíce, 60 000 Kč. Podle § 5 odst. 7 téhož zákona činí výše jednorázové peněžní částky pro vdovu po politickém vězni jednu polovinu.

Podle sdělení Ústřední služby Sboru nápravné výchovy ČR z 12. 9. 1991 vykonal MUDr. Vratislav Šv. trest odnětí svobody od 14. 12. 1959 do 5. 12. 1960; tohoto dne mu byl trest přerušen do konce výkonu trestu, který měl skončit 14. 12. 1960. V průběhu řízení o opravném prostředku původní žalobkyně předložila usnesení Lidového soudu v Kladně ze dne 29. 11. 1960, jímž se odsouzenému povolilo přerušení výkonu trestu podle § 346 odst. 2 trestního řádu na dobu od 5. do 14. 12. 1960 včetně, a to za slušné a ukázněné chování a řádné plnění stanovených úkolů souvisejících se zařazením odsouzeného jako "táborového lékaře".

Nesporné mezi účastníky je, že manžel původní žalobkyně byl politickým vězněm ve smyslu zákona č. 261/2001 Sb., neboť byl vězněn v období mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, přičemž rozhodnutí o jeho věznění bylo zcela zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. Spornou mezi účastníky zůstává výše jednorázové částky. Žalobci mají za to, že vdově náleží částka 60 000 Kč za dobu jeho věznění v trvání celého jednoho roku (dvanácti měsíců), zatímco žalovaná je názoru, že do doby věznění nelze započíst dobu, po kterou byl jmenovanému výkon trestu přerušen, tj. dobu od 5. do 14. 12. 1960.

Soud se s názorem žalované neztotožňuje. Podle ustanovení § 346 odst. 2 zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), který byl účinný v době, kdy odsouzený trest odnětí svobody vykonával, mohl předseda senátu na žádost odsouzeného pro naléhavé rodinné důvody anebo na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora odměnou za dobrý pracovní výkon a vzorné chování výkon trestu přerušit nejdéle na patnáct dní, a to i opětovně. Tato doba se podle tehdejší úpravy započítávala do výkonu trestu. Podle současné právní úpravy dané trestním řádem a zejména zákonem o výkonu trestu odnětí svobody může být odsouzenému trest odnětí svobody přerušen, a to až na dobu třiceti dnů. Na rozdíl od předchozí úpravy rozhoduje o přerušení trestu ředitel věznice. Doba přerušení se počítá do výkonu trestu.

Z právní úpravy tak vyplývá nejen to, že dobu věznění nelze odsouzenému prodloužit o dobu, po kterou byl výkon trestu přerušen, ale i to, že tato doba je mu do výkonu trestu odnětí svobody počítána stejně, jako kdyby trest vykonal. Z této skutečnosti se musí při posuzování případných dalších s tím souvisejících nároků vycházet. Pokud tedy z usnesení Lidového soudu v Kladně ze dne 29. 11. 1960 vyplývá, že odsouzenému se povoluje přerušení výkonu trestu, pak je nutno z této skutečnosti vycházet a uvedených devět dnů do výkonu trestu započíst. Orgán rozhodující o přiznání nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. nemůže hodnotit, zda takové opatření bylo na místě za situace, kdy se jednalo o posledních devět dnů uloženého trestu odnětí svobody. Soud jen pro úplnost dodává, že pokud by k přerušení trestu odnětí svobody došlo uprostřed výkonu trestu, pak by nepochybně doba přerušení také byla do tohoto výkonu započtena.

Nutno uzavřít, že MUDr. Vratislav Šv. byl vězněn po dobu celého jednoho roku a pokud by se vydání zákona č. 261/2001 Sb. dožil, náležela by mu částka 120 000 Kč. Vdově po něm - původní žalobkyni Olze Šv. - pak náleží ve smyslu ustanovení § 5 odst. 7 věty první téhož zákona jednorázová peněžní částka ve výši poloviny, tj. ve výši 60 000 Kč. Nutno připomenout, že úmrtím oprávněné Olgy Šv. přešel tento nárok na její děti Ing. Vratislava Šv. a Olgu Š. jako dědice, a to podle § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.