Vydání 2/2004

Zákon č. 261/2001 Sb. se podle § 2 odst. 1 vztahuje též na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "politický vězeň"). Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zákon rovněž vztahuje na vdovy a vdovce po osobách uvedených v odstavci 1, pokud jsou občany České republiky, jejichž manželství trvalo po celou dobu věznění či vzniklo během věznění a jejichž manžel kdykoliv později zemřel; stejně tak se zákon vztahuje na vdovy a vdovce, pokud jsou občany České republiky, kteří uzavřeli nové manželství. Podle § 3 odst. 1 téhož zákona jsou účastníci národního boje za osvobození, jejich vdovy nebo vdovci a děti podle § 1 odst. 2 anebo političtí vězni a jejich vdovy a vdovci podle § 2 odst. 2 oprávněnými osobami (dále jen "oprávněná osoba"), které mají nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky. Ta činí pro politického vězně při věznění delším než jeden rok částku 120 000 Kč, přičemž za každý další měsíc věznění se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč. Při věznění kratším než jeden rok, trvajícím však alespoň tři měsíce, činí částka 60 000 Kč. Výše jednorázové peněžní částky pro vdovu nebo vdovce po politickém vězni činí vždy její polovinu (§ 5 odst. 2, odst. 4 a odst. 7 zákona č. 261/2001 Sb.).

Podle § 4 odst. 4 věty prvé téhož zákona se celková doba věznění u politických vězňů sčítá.

Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že žalobce je politickým vězněm ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., neboť byl vězněn mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a rozhodnutí o jeho věznění bylo zcela zrušeno dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Protiprávní věznění trvala od 9. 3. 1950 do 10. 5. 1960 a od 20. 3. 1962 do 28. 3. 1964, celkem tedy 146 měsíců. Žalobci ve smyslu § 5 odst. 2 téhož zákona náleží za první rok věznění 120 000 Kč a za další měsíce věznění 134 000 Kč. Celková doba věznění se totiž u politických vězňů ve smyslu § 4 odst. 4 zákona sčítá. Zákon nečiní z tohoto vymezení žádné výjimky.

Ze všech výše uvedených důvodů soudu nezbylo než žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout, neboť postup správního orgánu shledal v daném případě zákonným.

Soud závěrem dodává, že nelze upřít logiku argumentu žalobce, že pokud by byl omezen na svobodě jen po dobu některého ze dvou výše časově ohraničených věznění, činilo by pro každý jednotlivý případ odškodnění za prvních dvanáct měsíců 120 000 Kč a za každý další měsíc věznění 1 000 Kč. Zákonodárce však stanovil (§ 4 odst. 4 zákona), že celková doba věznění u politických vězňů, tedy i opakované doby věznění na sebe navzájem nenavazující, se pro účely výpočtu jednorázové peněžní částky sčítá. Takto také správní orgán postupoval při výpočtu jednorázové peněžní částky. Soud tímto nezpochybňuje nespornou odvahu a statečnost žalobce, kterou jako politický vězeň prokázal, ani nesnižuje tíhu útrap, které v době mnohaletého věznění musel vytrpět. Nicméně striktní vymezení podmínek nároků zákonem, bez toho, že by bylo do zákona vloženo jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona), nedává ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci možnost se od podmínek nároku odchýlit. Soudu v žádném případě nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.