51/2004
Političtí vězni a postavení osob zařazených do táborů nucené práce
Političtí vězni: k postavení osob zařazených do táborů nucené práce
k § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (v textu též "zákon č. 261/2001 Sb.")
Podmínkou pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. je zrušení odsuzujícího rozhodnutí buď podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Správní rozhodnutí o zařazení do tábora nucené práce však byla zrušena podle § 17 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto za dobu věznění, za niž náleží jednorázová peněžní částka podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., nelze považovat dobu strávenou v táboře nucené práce.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2003, čj. 6 A 537/2002-25)
Věc:
Žofie S. v Ch. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2002 žalovaná přiznala žalobkyni podle zákona č. 261/2001 Sb. jednorázovou peněžní částku 60 000 Kč za dobu neoprávněného věznění od 14. 1. 1949 do 26. 10. 1949; přihlédla přitom k tomu, že rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 8. 1949 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jimiž byla žalobkyně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, byly zrušeny usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 12. 1990, stejně jako všechna další rozhodnutí v téže věci na ně obsahově navazující. Žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 27. 10. 1949 do 27. 1. 1950 žalovaná zamítla. Zamítavý výrok žalovaná odůvodnila tím, že žalobkyně za dobu od 27. 10. 1949 do 27. 1. 1950 neprokázala splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. s přihlédnutím k § 4 odst. 4 zákona, protože v této době nebyla ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, ale byla v táboře nucené práce.
V opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí žalobkyně uvedla, že byla vězněna bez přerušení od 14. 1. 1949 do 27. 1. 1950, a že by jí proto peněžitá částka měla být přiznána i za dobu strávenou v táboře nucené práce.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, a proto byla podle § 132 s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se právo na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle tohoto zákona vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky tak zákon váže na současné splnění tří podmínek: občanství České republiky, dále skutečnost, že občan byl na základě rozhodnutí vězněn v době mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, a konečně též podmínka, že rozhodnutí o jeho věznění bylo zcela nebo zčásti zrušeno buď podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Z důkazů, které byly v řízení soustředěny, je zřejmé, že žalobkyně třetí podmínku nesplňuje.
Podle zákona č. 119/1990 Sb. byla jednak přímo ze zákona zrušena pravomocná soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a týkající se skutků vymezených v § 2 odst. 1; dále mohl soud v přezkumném řízení zrušit odsuzující soudní rozhodnutí v případech vypočtených v § 4; v úvahu konečně přicházelo i zrušení některých dalších soudních rozhodnutí podle § 20 až 22b zákona. Zásadně se však ze zákona rušila a zákonem bylo umožněno soudním rozhodnutím zrušit pouze odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. O zařazení do tábora nucené práce a o době trvání pobytu v něm však podle zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, rozhodovaly tříčlenné komise jmenované krajskými národními výbory; rozhodnutí těchto komisí byla správními rozhodnutími, a nemohlo tak přicházet v úvahu jejich zrušení soudy podle zákona č. 119/1990 Sb.
Rozhodnutí o zařazení do tábora nucené práce vyslovená podle zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, byla zrušena ze zákona, a to ustanovením § 17 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který současně zakotvil nárok takto postižených osob na peněžní náhradu. Zákon o mimosoudních rehabilitacích nebyl zákonodárcem zařazen do okruhu zákonů zakládajících splnění třetí podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Pokud tedy usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 12. 1990 deklaruje ze zákona nastalé zrušení i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí odsuzující žalobkyni za trestné činy, nejednalo se a ani se nemohlo jednat o zrušení rozhodnutí, na základě něhož byla žalobkyně zařazena do tábora nucené práce.
(šk)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.