Vydání 2/2004

Zákon č. 261/2001 Sb. pro přiznání nároku v této kategorii (politický vězeň) stanoví tři podmínky: jednak věznění v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jednak - byť částečné - zrušení rozhodnutí o věznění, které je doplněno třetí podmínkou, že se tak muselo stát buď podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Je tedy zapotřebí zjišťovat, zda jsou kumulativně splněny všechny tři tyto podmínky.

Z důvodové zprávy, která byla předložena Parlamentu při schvalování tohoto zákona, vyplývá, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, odstranil křivdy způsobené nezákonným odsouzením a poskytl morální zadostiučinění a přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody. Další křivdy byly napraveny zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v zemědělství zákonem č. 229/1991 Sb. (tzv. zákon o půdě). K nápravě křivd způsobených nacistickou perzekucí byl přijat zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Dne 22. 2. 2000 byl přijat zákon č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům čs. zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Tyto zákony splnily svůj účel, ale nepostihnuly všechny následky a důsledky perzekuce, zejména v případě účastníků národního boje za osvobození na domácí půdě. Předkladatelé dalšího zákona (přijatého jako č. 261/2001 Sb.) chtěli touto cestou narovnat vztah mezi jednotlivými skupinami účastníků boje za osvobození.

Soud při výkladu jednotlivých ustanovení zákonů, jimiž docházelo k nápravě křivd způsobených nacistickou perzekucí, má na mysli skutečnost, že jde o aplikaci zákonů, jimiž se Česká republika snaží o odčinění příkoří a ocenění odvahy a statečnosti těch, kteří bojovali proti nacismu nebo jím byli poškozeni, a také skutečnost, že uplatnění nároku je časově omezeno. Stejně smýšlí, i pokud jde o občany vymezené v § 2 zákona, totiž politické vězně z období mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990. Zařazení do TNP nepochybně omezilo osobní svobodu a nelze v konkrétním případě vyloučit jeho ztotožnění s pojmem věznění. Na paměti je třeba mít i rozpor s ideou Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním OSN dne 10. 12. 1948. Pro posouzení daného případu však definitivní vyřešení této otázky není rozhodující: není totiž splněna v pořadí třetí podmínka, neboť zrušení rozhodnutí o věznění soudem nebylo provedeno ani podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. Zákon č. 119/1990 Sb. se vztahoval na pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1945 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945 podle některých paragrafů zákona o zločinech a přečinech z roku 1878, jakož i z roku 1914. Odsuzující rozsudek podle některého z těchto zákonů předložen nebyl a žalobce ani jeho existenci netvrdí. Stejně je tomu, i pokud jde o zákon č. 198/1993 Sb. (neboť zde se jedná o zrušení či zmírnění trestu uloženého za trestný čin, na který se nevztahovala rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky).

V daném případě se nelze z předložených dokladů ani z žalobcových tvrzení dobrat k závěru, že by zařazení do tábora nucené práce představovalo trest uložený za trestný čin, na který se nevztahovala rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., a proto by měla být věc posuzována dle zákona č. 198/1993 Sb. Konkrétní trestný čin, pro který byl žalobce odsouzen, přitom nepodléhal rehabilitaci přímo ze zákona, nýbrž trest mohl být zrušen v rámci rozhodnutí v přezkumném řízení. Není tedy prostor pro takový výklad, který by umožnil tuto situaci subsumovat pod ustavení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., jelikož žalobce existenci rehabilitačního rozhodnutí netvrdil ani takové rozhodnutí nepředložil. Přiznání nároků v sociálním zabezpečení ani poskytnutí odškodnění podle jiných zákonů nelze s nárokem podle tohoto zákona jakkoli zaměňovat, neboť zákon stanoví své podmínky zcela autonomně. Okolnost, že žalobce měl být sedm dní vězněn ve vyšetřovací vazbě, nemá bez dalšího na úvahu o přiznání jednorázové peněžní částky žádný vliv, neboť délka tohoto věznění nečinila tři měsíce.

Problematika osob, které byly zařazeny do tábora nucené práce podle zákona č. 247/1948 Sb., je řešena v § 17 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to tak, že rozhodnutí o zařazení do táborů nucených prací se zrušují. Přitom příslušný ústřední orgán státní správy republiky byl povinen poskytnout peněžní náhradu za dobu strávenou v táboře nucených prací za podmínek stanovených v § 23 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Podle § 29 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. se občanům, kteří byli zařazeni do tábora nucených prací nebo do pracovního útvaru rozhodnutím zrušeným podle § 17 zákona, jakož i řeholníkům a kněžím internovaným v centralizačních klášterech s režimem obdobným táboru nucených prací (§ 18 odst. 2 zákona), přiznávají nároky uvedené v § 25 zákona č. 119/1990 Sb. [podle § 29 třetího odstavce písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. mohlo být tohoto zákona použito jen v případě občanů, kteří byli zařazeni v táboře nucených prací alespoň dvanáct měsíců].

Lze uzavřít, že zákon se na případ žalobce nevztahuje. Pokud žalovaná žalobcově žádosti o přiznání nároku nevyhověla, učinila tak v souladu se zákonem, byť v jejím odůvodnění chybí poukaz na skutečnost, že žalobce byl do tábora nucené práce zařazen na základě rozhodnutí orgánu moci výkonné. Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl pro nedůvodnost (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).