Vydání 1/2004

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. je politický vězeň oprávněnou osobou mající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky.

V rehabilitačním řízení, jehož byl Oldřich Ch. účastníkem, nedošlo ke zrušení výroku o vině, ale pouze výroku o trestu. Současně byl uložen trest nový ve výši sedmi roků, z něhož byla část v trvání dvou roků a čtyř měsíců prominuta, a to v důsledku amnestie z roku 1990. Nešlo tedy o žalobou tvrzenou realizaci amnestie z roku 1953. Amnestie z roku 1953 měla tehdy vliv na skutečnou dobu výkonu trestu a jen takový vliv má i na posouzení nároku na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. Vykonal-li Oldřich Ch. fakticky trest v délce trvání šesti roků a osmi měsíců a byl-li mu nově uložen trest, musela žalovaná při posouzení nároku postupovat podle § 4 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. Podle tohoto ustanovení se při částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí počítá jen rozdíl mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými. Nově uložený trest přesahoval trest skutečně vykonaný. Užití amnestie z roku 1990 ve vztahu k nově uloženému trestu není naplněním podmínek zákona č. 261/2001 Sb.: ten předpokládá poskytnutí jednorázové peněžní částky jen ve vztahu k výkonu trestu, který byl zrušen nebo změněn podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Původní trest sice takto zrušen byl, ovšem nově uložený trest využití zákona neumožňuje a k části trestu prominuté amnestií z roku 1953 přihlédnout nelze.

Vážila-li žalovaná žádost a skutkové okolnosti ve vztahu k rehabilitačním rozhodnutím, odpovídal její závěr zákonu. Žalovaná nemohla při rozhodování brát v úvahu rozšíření žádosti a nové doklady, které jí byly předloženy prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení až dne 1. 7. 2002 a dne 22. 7. 2002, tedy po vydání napadeného rozhodnutí. Stejně tak jí ani nelze vytýkat, že existenci nových dokladů v řízení sama nezjistila, neboť rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, která Oldřich Ch. připojil ke svému dodatečnému podání adresovanému Okresní správě sociálního zabezpečení, byla vydána dne 28. 3. 2002 (tedy ve stejný den jako rozhodnutí žalované) a dne 10. 5. 2002. Žalované tedy nelze vytýkat ani nedostatečné zjištění skutečného stavu věci, jelikož nemohla mít k dispozici (a tedy ani hodnotit) doklady, které před jejím rozhodnutím neexistovaly.

Soudu byla tato další rozhodnutí (a to jednak usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2002, jímž byly rozsudek Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 1953, usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 1991 a rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 1991 zrušeny podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., jednak usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2002, jímž bylo zastaveno trestní stíhání Oldřicha Ch.) předložena dne 15. 4. 2003 Editou Ch. s tím, že by z nich soud měl v řízení vycházet. Opravný prostředek proti rozhodnutí žalované bylo možno podle § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. a podle § 250m odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, podat ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí a podle § 249 odst. 2 a § 250l odst. 2 o. s. ř. bylo možno jen v této lhůtě označit důvody nezákonnosti, pro které je rozhodnutí napadáno. Soud je tedy oprávněn hodnotit zákonnost napadeného rozhodnutí jen v mezích žalobních důvodů uplatněných v zákonné lhůtě, kdežto nově vznesené důvody a doklady není oprávněn brát při hodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí v úvahu. Soud přesto doplnění žaloby včetně nových dokladů předložil žalované s žádostí o posouzení, zda nehodlá nárok na základě nových skutečností uspokojit, neboť takový postup by učinil další soudní řízení bezpředmětným. K tomu žalovaná sdělila, že ani na základě nových dokladů nepovažuje nárok za oprávněný a soudu nepřísluší její vyjádření hodnotit s ohledem na meze daného přezkumného řízení.

Edita Ch. se stala na základě § 107 odst. 2 o. s. ř. a § 64 s. ř. s. procesní nástupkyní Oldřicha Ch. v tomto řízení. Do řízení vstoupila na místo dosavadního účastníka a podle § 107 odst. 4 a § 64 s. ř. s. musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době nástupu do řízení. To znamená, že se stala žalobkyní v rozsahu žaloby (opravného prostředku) podané Oldřichem Ch. a je oprávněna k úkonům, které jsou v dalším řízení přípustné. Předmětem žaloby (opravného prostředku) bylo rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2002, které Oldřich Ch. napadl proto, že mu mělo být podle jeho názoru vyplaceno odškodnění za dobu 24 měsíců, a soud je předmětem a rozsahem přezkumu vymezenými v zákonné lhůtě vázán (§ 75 odst. 1 s. ř. s., § 250m odst. 2 a § 250h odst. 1 za použití § 250l odst. 2 o. s. ř. účinného v době podání opravného prostředku). Pokud se tedy Oldřich Ch. obrátil na žalovanou dne 1. 7. a 22. 7. 2002 s rozšířeným požadavkem na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu 80 měsíců a jeho procesní nástupkyně na to poukazuje ve svém vyjádření, stalo se tak jednak po lhůtě k podání opravného prostředku a jednak jde fakticky o novou žádost, o níž žalovaná napadeným rozhodnutím nerozhodovala. Nicméně je třeba podotknout, že nárok takto uplatněný u žalované je novým uplatněním nároku podaným v zákonné lhůtě (§ 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.). I když je totiž žádost označena jako změna původní žádosti, jde o žádost o odškodnění za jinou dobu, z jiného titulu zrušení odsuzujícího rozsudku a po zrušení rehabilitačních rozhodnutí - tedy o novou žádost. Žalovaná je povinna o takové žádosti samostatně rozhodnout; toto další rozhodnutí pak lze při nevyhovění napadnout žalobou u soudu.