Vydání 1/2004

Žalobkyně namítala, že v centralizačních klášterech byl zaveden svobodu omezující režim obdobný režimu zavedenému v táborech nucené práce, jak o tom svědčí např. sdělení Ministerstva vnitra ČR, které k opravnému prostředku přiložila. Připomněla, že zákon č. 261/2001 Sb. pokládá za účastníky národního boje za osvobození též občany České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců, pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Žalobkyně v té době byla umístěna v zařízení ovládaném ozbrojenou složkou státní moci a zákonodárce právní internace podle jeho násilné správy orgány státu nerozlišuje. Proto byla žádost žalobkyně nejdříve vzata do evidence a teprve následně výkladem zákona eliminována. Dále žalobkyně namítla, že nelze úřední kategorizací žalované popřít, že žalobkyně byla nucena právě z těchto důvodů se ukrývat ve smyslu zákona (v té době byla prokazatelně těžce nemocná) v prostředí kláštera, aby nebyla vydána ještě krutější perzekuci orgánů tehdejší komunistické moci. Žalobkyně navrhla, aby Vrchní soud v Praze zrušil přezkoumávané rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že opravnému prostředku (podle nové právní úpravy žalobě) nelze vyhovět.

Zákon č. 261/2001 Sb. upravuje nároky (na poskytnutí jednorázové peněžní částky) dvou skupin oprávněných osob. Jednak se vztahuje na účastníky národního boje za osvobození, tj. občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodě 1. písm. c) až f), bodě 2. a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a kterým bylo o tom vydáno podle § 8 citovaného zákona osvědčení, nebo kteří mají doklad, jenž toto osvědčení nahrazuje. Za účastníky národního boje za osvobození se považují podle odst. 3 téhož zákona též občané České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců, pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. Zákon se též vztahuje na vdovy a vdovce po účastnících národního boje za osvobození a na jejich děti, a to za podmínek uvedených v § 1 odst. 2 citovaného zákona. Druhou skupinu osob oprávněných podle zákona č. 261/2001 Sb. tvoří političtí vězni. Jimi jsou občané České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen "politický vězeň"); konečně se zákon vztahuje též na vdovy a vdovce po osobách uvedených v § 2 odst. 1, a to za podmínek uvedených v § 2 odst. 2 téhož zákona.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházel správní orgán v napadeném rozhodnutí a která nedoznala změny ani v průběhu řízení soudního, požádala žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako politický vězeň, tj. podle § 2 odst. 1 uvedeného zákona, přičemž k žádosti připojila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 11. 1993 o přiznání odškodnění za dobu strávenou v centralizačním táboře Krnov. Odškodnění jí bylo přiznáno podle § 16 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 133/1993 Sb.

Žalobkyně se mýlí, pokud dovozuje, že na její případ lze vztáhnout ustanovení o přiznání jednorázové peněžní částky účastníkům boje za národní osvobození podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., neboť toto odškodnění se poskytuje občanům postiženým v době II. světové války jako obětem nacistické perzekuce, kdežto navrhovatelka byla postižena komunistickým režimem a žádá o odškodnění z titulu druhé skupiny poškozených osob. Zákon č. 261/2001 Sb. se však (u této druhé skupiny) vztahuje jen na politické vězně, tj. osoby, které byly vězněny v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 na základě rozhodnutí soudu a toto rozhodnutí o jejich věznění bylo zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Takové rozhodnutí žalobkyně nepředložila a ostatně ani netvrdí, že by je měla k dispozici. Lze souhlasit se žalovanou, že o internaci občanů v centralizačních klášterech rozhodovaly správní orgány v administrativním řízení a taková rozhodnutí nespadají pod rehabilitační ustanovení zákona č. 119/1990 Sb.

Na přiznání odškodnění za tuto internaci se vztahovala ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle nichž byla již žalobkyně odškodněna. Žalobkyně není tudíž osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 261/2001 Sb., neboť na ni nelze pohlížet jako na politického vězně, byť ani soud nezpochybňuje, že podmínky v centralizačním táboře se blížily nebo rovnaly podmínkám osob vězněných na základě rozhodnutí, která byla později zrušena zcela nebo zčásti podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Soud nezpochybňuje utrpení žalobkyně ani skutečnost, že poškození zdraví, které si zde přivodila, ovlivňovalo další kvalitu jejího života. Nicméně striktní vymezení podmínek nároku zákonem, aniž by do zákona bylo vloženo jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek nároku stanovených zákonem se jakkoliv odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán.

Proto Nejvyšší správní soud žalobu zamítl.