Vydání 8/2008

(...) Z výše uvedeného vzal Nejvyšší správní soud za prokázané, že odpůrce po pozastavení své činnosti v zákonem stanovené době jednoho roku neučinil žádné úkony k odstranění stavu, který byl důvodem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o pozastavení jeho činnosti, tj. nepředložil výroční finanční zprávy za roky 1996 až 1997, což odpůrce ani sám výslovně nepopírá. Byť lze pochopit, že odpůrci zřejmě do určité míry ve včasné nápravě tohoto stavu zabránily jeho vnitrostranické záležitosti, není možné v projednávané věci v žádném případě považovat dopis předsedovi Kontrolního výboru Poslanecké sněmovny (navíc až ze dne 28. 6. 2004) za odpovídající úkon směřující k odstranění stavu, který byl důvodem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o pozastavení činnosti odpůrce. Navíc, jak vyplývá z citovaných usnesení Poslanecké sněmovny a sdělení jejího kontrolního výboru, nesplnil odpůrce svoji zákonnou povinnost ani ve vztahu k rokům následujícím. Odpůrce tak opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tedy Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, výroční finanční zprávy splňující náležitosti stanovené v § 18 odst. 1 zákona o politických stranách. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se přitom v tomto ohledu jednoznačně podává, že [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. Pst 5/2003-43 (č. 299/2004 Sb. NSS)]. V projednávané věci neshledal Nejvyšší správní soud důvody se od takto vysloveného právního názoru odchýlit, a proto rozhodl na základě návrhu oprávněného subjektu tak, jak je uvedeno ve výroku, tedy že uvedené politické hnutí se rozpouští.

K tomu ještě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné dodat, že nelze považovat za důvodnou a přiléhavou argumentaci odpůrce z jeho vyjádření k návrhu, že nemohl Poslanecké sněmovně předkládat zpětně výroční finanční zprávy po 9. 5. 2002, neboť (jak odpůrce tvrdí) v souladu s § 14 odst. 2 zákona o politických stranách mohl činit pouze úkony k odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jeho činnosti, a to jen po dobu jednoho roku od pozastavení této činnosti. Odpůrce tak tvrdí, že svoji zákonnou povinnost za roky 1996 a 1997, stejně tak jako roky následující, později dodatečně nesplnil mimo jiné i z toho důvodu, že by svými úkony směřujícími k nápravě tohoto stavu po 9. 5. 2002 porušoval shora citované ustanovení zákona o politických stranách. Toto jeho tvrzení je nicméně třeba považovat za tvrzení do určité míry účelové, kterým se především snaží zakrýt tu skutečnost, že výroční finanční zprávy za roky 1996 a následující nepředložil ani v presumované jednoroční lhůtě, ani později. Výklad § 14 odst. 2 citovaného zákona, který by neumožňoval politické straně, jejíž činnost byla pozastavena a dosud nebylo rozhodnuto o jejím rozpuštění (či dokonce nebyl ani podán návrh na její rozpuštění), předložit Poslanecké sněmovně chybějící výroční finanční zprávy za předchozí roky, má-li tato strana vůli výroční finanční zprávy i poté předložit, by přitom představoval příliš formální a zužující výklad takového ustanovení, který by se mohl dostat i do rozporu s ústavně zakotveným principem ochrany svobodné soutěže politických sil (čl. 22 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší správní soud v této souvislosti navíc považuje za vhodné upozornit i na § 96 s. ř. s., ze kterého mimo jiné vyplývá, že soud o návrhu na rozpuštění politické strany rozhoduje podle skutkového stavu, který tu je v době rozhodnutí soudu. V tomto ohledu tedy není soud striktně vázán hodnocením, zda byla kupříkladu právě určitá výroční finanční zpráva podána příslušnému orgánu před uplynutím lhůty dané ustanovením § 14 odst. 2 zákona o politických stranách, či nikoliv. Dodatečné předložení výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně politickou stranou, jejíž činnost byla sice pozastavena, ovšem dosud nebyla rozpuštěna, i po uplynutí lhůty stanovené v § 14 odst. 2 zákona o politických stranách je tedy přípustné. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu je třeba jednoznačně preferovat situaci, kdy pro politické strany (hnutí), jejichž činnost byla sice pozastavena, které mají ovšem i nadále zájem podílet se na správě věcí veřejných, byl dán prostor pro jejich aktivitu (možnost předložit výroční finanční zprávy i po uplynutí jednoroční lhůty dané ustanovením § 14 odst. 2 zákona o politických stranách); opačný výklad by mohl zcela nelogicky vést k jistě nežádoucímu vzniku určité skupiny politických stran v některých případech i proti své vůli několik let pasivně čekajících na svoje rozpuštění. K tomu považuje Nejvyšší správní soud za vhodné ještě dodat, že uvedenou jednoroční lhůtu ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o politických stranách je třeba chápat spíše jako lhůtu z hlediska politických stran ochrannou, tedy lhůtu ve prospěch zachování aktivní činnosti politických stran (hnutí), a nikoliv naopak. Jak zdejší soud vyslovil již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 8. 2007, čj. Obn 1/2006-11 (č. 1386/2007 Sb. NSS), "".