Vydání 8/2008

Číslo: 8/2008 · Ročník: VI

1640/2008

Politické strany: lhůta pro předložení výroční finanční zprávy

Politické strany: lhůta pro předložení výroční finanční zprávy
k § 14 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění zákonů č. 117/1994 Sb. a č. 151/2002 Sb. (v textu též "zákon o politických stranách")
Dodatečné předložení výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně politickou stranou, jejíž činnost byla sice pozastavena, ovšem nebyla dosud rozpuštěna, je přípustné i po uplynutí lhůty stanovené v § 14 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2008, čj. Pst 32/2007-55)
Prejudikatura:
č. 299/2004 Sb. NSS a č. 1386/2007 Sb. NSS.
Věc:
Vláda České republiky proti politické straně Strana podnikatelů, živnostníků a rolníků České republiky o návrhu na rozpuštění politické strany.
Nejvyššímu správnímu soudu byl dne 5. 10. 2007 doručen návrh vlády České republiky na rozpuštění politické strany Strana podnikatelů, živnostníků a rolníků České republiky a na jmenování likvidátora této strany. Činnost odpůrce pozastavil Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 11 Zp 17/99, neboť odpůrce opakovaně nesplnil svoji zákonnou povinnost každoročně předložit Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu (konkrétně se jednalo o roky 1996 a 1997). Odpůrce od té doby nejenže nenapravil tento stav, ale nepředložil Poslanecké sněmovně ani výroční finanční zprávy za roky následující (1998 až 2006).
Odpůrce ve svém vyjádření k návrhu zdůvodnil opakované nepředložení výročních finančních zpráv zejména tím, že již od roku 1994 nemá z členských příspěvků ani ze své činnosti žádné příjmy, a nebylo tedy možné provést audit. Vzhledem k tomu, že činnost odpůrce byla pozastavena, mohl odpůrce činit pouze kroky k odstranění důvodů, které vedly k pozastavení jeho činnosti. Odpůrce tedy nemohl Poslanecké sněmovně předložit výroční finanční zprávy za roky 2003 a následující, neboť by tím podle svého názoru opětovně porušil zákon o politických stranách. Opětovné porušení spatřoval odpůrce v tom, že § 14 odst. 2 zákona o politických stranách poskytuje k odstranění závadného stavu, jenž vedl k pozastavení činnosti politické strany, lhůtu jednoho roku. Domníval se tedy, že pokud by dodatečně předložil starší výroční finanční zprávy, porušil by tím zákon. Odpůrce dále upozornil na to, že se prostřednictvím dopisu, který adresoval předsedovi Rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny, domáhal obnovení své činnosti. Předseda uvedeného výboru odpůrci sdělil, že takovýto úkon učinit nemůže. Odpůrce připomněl, že jeho činnost by mohla být obnovena Poslaneckou sněmovnou až poté, co by splnil své zákonné povinnosti, což by ovšem současně bylo v rozporu s § 14 odst. 2 zákona o politických stranách. Tím se ovšem odpůrce podle svého názoru dostal do tautologické právně neřešitelné situace.
Nejvyšší správní soud Stranu podnikatelů, živnostníků a rolníků České republiky rozpustil.
Z odůvodnění:
(...) Z výše uvedeného vzal Nejvyšší správní soud za prokázané, že odpůrce po pozastavení své činnosti v zákonem stanovené době jednoho roku neučinil žádné úkony k odstranění stavu, který byl důvodem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o pozastavení jeho činnosti, tj. nepředložil výroční finanční zprávy za roky 1996 až 1997, což odpůrce ani sám výslovně nepopírá. Byť lze pochopit, že odpůrci zřejmě do určité míry ve včasné nápravě tohoto stavu zabránily jeho vnitrostranické záležitosti, není možné v projednávané věci v žádném případě považovat dopis předsedovi Kontrolního výboru Poslanecké sněmovny (navíc až ze dne 28. 6. 2004) za odpovídající úkon směřující k odstranění stavu, který byl důvodem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o pozastavení činnosti odpůrce. Navíc, jak vyplývá z citovaných usnesení Poslanecké sněmovny a sdělení jejího kontrolního výboru, nesplnil odpůrce svoji zákonnou povinnost ani ve vztahu k rokům následujícím. Odpůrce tak opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tedy Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, výroční finanční zprávy splňující náležitosti stanovené v § 18 odst. 1 zákona o politických stranách. Z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se přitom v tomto ohledu jednoznačně podává, že
"jestliže i po uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí soudu o pozastavení činnosti politické strany nebo politického hnutí trvají skutečnosti, pro které byla jejich činnost pozastavena, rozhodne Nejvyšší správní soud o rozpuštění politické strany nebo hnutí podle § 13 odst. 6 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích."
[rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. Pst 5/2003-43 (č. 299/2004 Sb. NSS)]. V projednávané věci neshledal Nejvyšší správní soud důvody se od takto vysloveného právního názoru odchýlit, a proto rozhodl na základě návrhu oprávněného subjektu tak, jak je uvedeno ve výroku, tedy že uvedené politické hnutí se rozpouští.
K tomu ještě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné dodat, že nelze považovat za důvodnou a přiléhavou argumentaci odpůrce z jeho vyjádření k návrhu, že nemohl Poslanecké sněmovně předkládat zpětně výroční finanční zprávy po 9. 5. 2002, neboť (jak odpůrce tvrdí) v souladu s § 14 odst. 2 zákona o politických stranách mohl činit pouze úkony k odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jeho činnosti, a to jen po dobu jednoho roku od pozastavení této činnosti. Odpůrce tak
de facto
tvrdí, že svoji zákonnou povinnost za roky 1996 a 1997, stejně tak jako roky následující, později dodatečně nesplnil mimo jiné i z toho důvodu, že by svými úkony směřujícími k nápravě tohoto stavu po 9. 5. 2002 porušoval shora citované ustanovení zákona o politických stranách. Toto jeho tvrzení je nicméně třeba považovat za tvrzení do určité míry účelové, kterým se především snaží zakrýt tu skutečnost, že výroční finanční zprávy za roky 1996 a následující nepředložil ani v presumované jednoroční lhůtě, ani později. Výklad § 14 odst. 2 citovaného zákona, který by neumožňoval politické straně, jejíž činnost byla pozastavena a dosud nebylo rozhodnuto o jejím rozpuštění (či dokonce nebyl ani podán návrh na její rozpuštění), předložit Poslanecké sněmovně chybějící výroční finanční zprávy za předchozí roky, má-li tato strana vůli výroční finanční zprávy i poté předložit, by přitom představoval příliš formální a zužující výklad takového ustanovení, který by se mohl dostat i do rozporu s ústavně zakotveným principem ochrany svobodné soutěže politických sil (čl. 22 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší správní soud v této souvislosti navíc považuje za vhodné upozornit i na § 96 s. ř. s., ze kterého mimo jiné vyplývá, že soud o návrhu na rozpuštění politické strany rozhoduje podle skutkového stavu, který tu je v době rozhodnutí soudu. V tomto ohledu tedy není soud striktně vázán hodnocením, zda byla kupříkladu právě určitá výroční finanční zpráva podána příslušnému orgánu před uplynutím lhůty dané ustanovením § 14 odst. 2 zákona o politických stranách, či nikoliv. Dodatečné předložení výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně politickou stranou, jejíž činnost byla sice pozastavena, ovšem dosud nebyla rozpuštěna, i po uplynutí lhůty stanovené v § 14 odst. 2 zákona o politických stranách je tedy přípustné. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu je třeba jednoznačně preferovat situaci, kdy pro politické strany (hnutí), jejichž činnost byla sice pozastavena, které mají ovšem i nadále zájem podílet se na správě věcí veřejných, byl dán prostor pro jejich aktivitu (možnost předložit výroční finanční zprávy i po uplynutí jednoroční lhůty dané ustanovením § 14 odst. 2 zákona o politických stranách); opačný výklad by mohl zcela nelogicky vést k jistě nežádoucímu vzniku určité skupiny politických stran v některých případech i proti své vůli několik let pasivně čekajících na svoje rozpuštění. K tomu považuje Nejvyšší správní soud za vhodné ještě dodat, že uvedenou jednoroční lhůtu ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o politických stranách je třeba chápat spíše jako lhůtu z hlediska politických stran ochrannou, tedy lhůtu ve prospěch zachování aktivní činnosti politických stran (hnutí), a nikoliv naopak. Jak zdejší soud vyslovil již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 8. 2007, čj. Obn 1/2006-11 (č. 1386/2007 Sb. NSS), "
lhůtu jednoho roku, zakotvenou v citovaném ustanovení, pak je třeba vykládat jednak jako lhůtu, po kterou by nejpozději měla dotčená strana napravit zjištěné nedostatky, a současně se jedná o lhůtu, před jejímž marným uplynutím nejsou vláda anebo prezident oprávněni podat návrh na její rozpuštění. Lze tak funkce této lhůty vymezit jako motivační i ochrannou
".

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.