Vydání 5/2019

(…)

[8] Jak konstatoval již městský soud, stěžovatelka se v projednávané věci domáhá ochrany před postupem žalované, která zajistila a následně vydala vozidlo, u něhož vzniklo podezření, že bylo odcizeno v SRN. Je pravda, že žalovaná v průběhu času měnila právní důvody, pro které bylo vozidlo zajištěno, což bylo podrobeno kritice v usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3148/17, týkajícího se téhož skutku. Z okolností případu je ovšem zcela zjevné, že skutečným důvodem zajištění vozidla bylo od počátku podezření z jeho odcizení v cizím státě, které zakládalo důvodný předpoklad, že o zajištění nebo vydání vozidla požádá cizí stát prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem nemá pochyb o tom, že žalovaná materiálně realizovala tzv. předběžné zajištění věci a její následné vydání ve smyslu § 34a zákona o policii. Ostatně o tom nepochyboval ani Ústavní soud (viz bod 7, poslední věta citovaného usnesení).

[9] Je nepochybné, že policie vystupuje v rámci své působnosti také jako orgán činný v trestním řízení (viz § 12 odst. 1 trestního řádu, § 2 zákona o policii). Při výkonu své činnosti se přitom řídí řadou právních předpisů, mj. zákonem o policii, trestním řádem a zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

[10] Za mylnou Nejvyšší správní soud považuje argumentaci stěžovatelky, podle níž zákon o policii neobsahuje normy, jež mají trestněprávní charakter. Nejen trestní řád a zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ale také zákon o policii obsahuje řadu procesních ustanovení trestního práva. Takovým ustanovením je také § 34a zákona o policii, který byl aplikován v nyní projednávané věci. Již městský soud přiléhavě konstatoval, že ustanovení bylo do zákona o policii implementováno novelou provedenou zákonem č. 105/2013 Sb. Ze zvláštní části důvodové zprávy k citovanému ustanovení plyne, že nahrazuje § 441a trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož byl policejní orgán oprávněn vydat příkaz k předběžnému zajištění věci za obdobných podmínek. Fakticky tedy došlo především k systematické změně a přesunu ustanovení z trestního řádu do zákona o policii, čímž však ustanovení v žádném případě neztratilo svůj trestněprávní charakter a svou návaznost na oblast mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

[11] Městský soud dále přiléhavě konstatoval, že soudní kontrola zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. se pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto lze napadnout pouze takové zásahy orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě. Nezákonným zásahem ve smyslu citovaného ustanovení není úkon policejního orgánu, který byl (nebo měl být) učiněn při výkonu působnosti orgánu činného v trestním řízení, resp. v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004-69, č. 623/2005 Sb. NSS).

[12] Lze tedy shrnout, že předběžné zajištění věci a její vydání příslušné osobě podle § 34a odst. 1 a 6 zákona o policii jsou úkony, které činí žalovaná z pozice orgánu činného v trestním řízení, resp. orgánu vykonávajícího mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (k tomu srov. § 12 odst. 10 trestního řádu). V takovém případě není dána pasivní legitimace žalované v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem, nebo donucením správního orgánu ve smyslu § 82, § 83 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a), c) s. ř. s. (…)