Vydání 10/2009

(...) V projednávané věci bylo žalovaným rozhodováno o žádosti stěžovatele o likvidaci nepravdivých osobních údajů v informačním systému policie. Podle § 42j odst. 4 zákona o policii nevyhoví policie žádostem o sdělení osobních údajů vztahujících se k žadateli (§ 42j odst. 1) a žádostem o likvidaci nebo opravu nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů (§ 42j odst. 2), pokud by tím došlo k ohrožení [§ 42j odst. 4 písm. a)] nebo k [§ 42j odst. 4 písm. b]; nevyhovuje-li se však žadateli, musí být rozhodnutí o žádosti písemně odůvodněno.

Lze především souhlasit s názorem stěžovatele i městského soudu, že legislativní zkratka obsahově překračuje meze trestního řízení tak, jak jsou věcně a časově ohraničeny v trestním řádu, a je použitelná pouze pro účely zákona o policii. Jak vyplývá z § 42g odst. 1 zákona o policii, tento pojem v sobě zahrnuje nejenom konání vyšetřování o trestných činech a zjišťování pachatelů trestných činů, ale i a trestné činnosti (tedy úkoly prevenčního a přezvědného rázu). Taktéž použitím sousloví zákonodárce naznačil, že zpracovávání osobních údajů může souviset jak s činností policie před zahájením trestního řízení, tak dokonce i po jeho pravomocném skončení. Není tedy důvod uvedenou definici porovnávat s definicí trestního řízení tak, jak je podána v trestním řádu, neboť zákon o policii si v části, která se týká zpracování osobních údajů, klade za cíl definovat úkoly policie v souvislosti s nimiž ke zpracování údajů dochází, nikoli trestní řízení jako takové. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že § 42g odst. 1 zákona o policii skutečně dává policii oprávnění zpracovávat osobní údaje i nad rámec trestního řízení, jak je definováno trestním řádem. Vzhledem k tomu, že se jedná nejen o zcela srozumitelné, ale především na sobě nezávislé definice přijaté pro účely různých zákonů, není třeba je jakkoli vzájemně porovnávat či uměle stavět do a případné vnímané rozdíly překlenovat výkladem. V návaznosti na výše uvedené lze tedy dát za pravdu městskému soudu v tom směru, že platná právní úprava shromažďování osobních údajů v souvislosti s prověřováním spáchaných trestných činů v principu umožňuje, a to i tehdy, pokud shromažďované údaje nikdy nenaleznou odraz v zahájeném trestním řízení.

Tím však není nijak dotčen § 42j odst. 4 zákona o policii, tj. povinnost žalovaného písemně odůvodnit rozhodnutí o nevyhovění žádosti o likvidaci nebo opravu nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů. Přestože totiž zákonodárce zpracování osobních údajů v souvislosti s plněním úkolů souvisejících s trestním řízením umožnil, byl si vědom citlivosti této problematiky, a to zejména v tom směru, že i přes nepopiratelný zájem na zachování veřejného pořádku a bezpečnosti dochází již samotným shromažďováním informací k zásahu (byť legitimnímu) do ústavně zaručených práv jednotlivce (ať již se jedná o právo na ochranu soukromí či presumpci neviny). K tomuto zásahu dochází i tehdy, pokud shromažďované osobní údaje nejsou určeny ke zveřejnění a jsou náležitě zabezpečeny před zneužitím či únikem. Tomu ostatně odpovídá i obsah dokumentů, na jejichž základě byla uvedená právní úprava do zákona o policii přijata [např. čl. 2.2. a čl. 8 doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (87) 15 ze dne 17. 9. 1987]. Z tohoto důvodu byla také do zákona o policii zavedena řada vyvažujících institutů, mezi něž patří právě žádost o sdělení, jaké osobní údaje vztahující se k osobě žadatele policie zpracovává, žádost o likvidaci či opravu nepřesných či nepravdivých údajů a periodické prověřování potřebnosti dalšího zpracování údajů (§ 42i odst. 1 zákona o policii). Vzhledem k tomu, že zákonodárcem byl zvolen zvláštní procesní režim, vylučující dopad správního řádu (včetně opravných prostředků či zmiňovaného práva nahlížet do spisu ve smyslu § 38 tohoto zákona; nahlížení do spisu podle trestního řádu je taktéž s ohledem na § 65 trestního řádu vyloučeno pro jiné osoby než obviněného, poškozeného a zúčastněnou osobu), nelze tím spíše rezignovat na požadavek odůvodnění tak, aby i přes specifický účel shromažďování osobních údajů (předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů a zajištění veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti) byla v nejvyšší možné míře garantována ústavní práva žadatele.

Pro účely řádného odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti tudíž nepostačuje, aby žalovaný jen stroze odkázal na text zákona o policii, který mu umožňuje žádosti nevyhovět [zde na § 42j odst. 4 písm. a) - ]. Bez ohledu na to, zda by aplikace tohoto ustanovení připadala vůbec v potaz (viz dále), nelze přehlédnout, že takové odůvodnění vůbec nereflektuje individuální aspekty případu a pro žadatele postrádá jakoukoli vypovídací hodnotu. Není přitom třeba, aby žalovaný v nadměrných podrobnostech žadateli vysvětloval fungování informačního systému nad rámec těch skutečností, které mají přímou spojitost s jeho konkrétní žádostí. V zájmu srozumitelnosti a přezkoumatelnosti je nutno v odůvodnění rozhodnutí především rozvést skutečnosti, které odmítnutí žádosti odůvodňují (zde tvrzené ohrožení plnění úkolů policie), a to v takovém rozsahu, aby bylo zřejmé, jak k tomuto závěru žalovaný dospěl a o jaké okolnosti se v této úvaze opíral. V případech, kdy by naplnění tohoto požadavku vedlo k popsanému ohrožení, je ostatně možné volit specifický postup uvedený v § 42j odst. 5 zákona o policii (z povahy věci je však nutno přistupovat k těmto případům maximálně restriktivně). Stejně tak by se odůvodnění rozhodnutí mělo zaměřit na případné objasnění důvodů, proč nelze uchovávané osobní údaje považovat za nepřesné nebo nepravdivé a proč tento požadavek rozhodnutí žalovaného splňuje. V opačném případě je rozhodnutí nepřezkoumatelné a soud je povinen je podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit.

Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za potřebné blíže rozvést důvody, které ho vedly ke shora vyslovenému závěru o nutnosti přezkoumatelným způsobem odůvodnit potřebu dalšího zpracovávání informací v rozhodnutí vydaném v režimu § 42j odst. 4 písm. a) zákona o policii. Hlava pátá a šestá zákona o policii totiž stanoví pro zpracovávání informací včetně osobních údajů základní pravidlo, a sice, že k tomuto zpracovávání může docházet pouze v rozsahu nezbytně nutném pro plnění úkolů policie (§ 42d); osobní údaje pak navíc mohou být zpracovávány jen po dobu nezbytnou k účelu jejich zpracování [§ 42g odst. 1 písm. c)]. Tato omezení se vztahují na všechny druhy osobních údajů (lhostejno zda pravdivé, dubiosní apod.) bez rozlišení; zákon současně policii ukládá povinnost periodicky provádět kontrolu zpracovávaných osobních údajů z hlediska oprávněnosti jejich dalšího zpracovávání (§ 42j odst. 1 zákona o polici). Ochranu před neoprávněným zpracováváním osobních údajů (tedy činností překračující popsaná omezení) ve smyslu vyvolání "kontrolního" řízení zákon dotčeným osobám poskytuje pouze pokud jde o osobní údaje nepravdivé nebo nepřesné (§ 42j odst. 2 zákona o policii); zakotvuje též právo domáhat se sdělení, jaké osobní údaje jsou k osobě žadatele zpracovávány (§ 42i odst. 1 zákona). Z těchto oprávnění zákon o policii stanoví v § 42j odst. 4 a 5 omezení; z důvodů, které nelze z textu zákona ani z důvodové zprávy seznat, však vůbec nepočítá s možností dožadovat se likvidace osobních údajů, které již nejsou pro plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením potřebné.

V daném případě se nicméně jednalo o žádost o likvidaci nepravdivých osobních údajů. Odhlédne-li soud od dalších myslitelných modalit předvídaných v § 42j zákona o policii, je zřejmé, že za situace, kdy správní orgán žádosti podané dle § 42j odst. 2 citovaného zákona nevyhoví, může tak učinit pouze cestou odůvodněného rozhodnutí (§ 42j odst. 4 zákona), a to pouze ze dvou důvodů. Prvním bude existence zpracovávaných nepravdivých či nepřesných osobních údajů, jejichž likvidace však nemusí být provedena z důvodů uvedených v § 42j odst. 4 zákona o policii; druhým (zákonem sice nepředpokládaným, nicméně logicky se nabízejícím) důvodem může být zjištění, že policie sice osobní údaje týkající se žadatele zpracovává, nejde nicméně o údaje nepravdivé či nepřesné. Právě o posledně zmiňovaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci. Správní orgán zde dostál své povinnosti odůvodnit své negativní rozhodnutí některým z výše popsaných důvodů, neboť uvedl, že zpracovávané osobní údaje týkající se osoby stěžovatele byly uvedeny do souladu se skutečným stavem věci, a nelze je proto považovat za údaje nepravdivé či nepřesné. Jeho povinností však bylo vypořádat se přezkoumatelným způsobem (jak uvedeno výše) i s existencí druhé, obecně platné podmínky pro zpracovávání jakýchkoli osobních údajů policií, tedy s podmínkou další potřebnosti těchto údajů. Zde je třeba znovu upozornit, že podmínka (§ 42i odst. 1 zákona o policii) se vztahuje na veškeré osobní údaje a její případné nesplnění musí vést nutně i v řízení vedeném dle § 42j odst. 2 až 6 zákona o policii k rozhodnutí o likvidaci příslušných údajů. Této své povinnosti žalovaný nedostál a omezil se pouze na (jak již bylo konstatováno) zcela bezobsažné konstatování o ". Pokud by tento jeho dílčí závěr byl odůvodněn přezkoumatelným způsobem, bylo by možné podmínku považovat fakticky za zdůvodněnou (ve smyslu přezkoumatelnosti), neboť je logické, že bylo-li by sdělením důvodů odepření vyhovění žádosti , nepochybně by muselo jít o . To se nejen nestalo, ale není ani zřejmé, proč žalovaný jako na důvod nutnosti dalšího zpracovávání předmětných údajů odkazoval právě na specifický důvod uvedený v § 42j odst. 4 písm. a) zákona o policii (namísto na důvod obecný, uvedený v § 42i odst. 1 zákona), nebyla-li vůbec splněna podmínka pro aplikaci prvně zmiňovaného ustanovení uvedená v § 42j odst. 2 zákona, tedy existence nepravdivých nebo nepřesných údajů. I z tohoto důvodu lze tedy v odůvodnění rozhodnutí žalovaného spatřovat vnitřní rozpor či alespoň výrazný argumentační .

Shledal-li tedy městský soud odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se omezuje na popis zpracovávaných osobních údajů stěžovatele a na účel informačního systému, v němž jsou uchovávány, aniž by však bylo rozvedeno, (za specifický případ splnění této podmínky by mohlo být považováno i žalovaným tvrzené ), za dostačující, neuvážil o této otázce správně, neboť takto koncipované odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňuje atributy přezkoumatelnosti v tom smyslu, jak jsou vymezeny v předchozích částech odůvodnění tohoto rozsudku. Městský soud tudíž pochybil, pokud napadené rozhodnutí nezrušil a nevrátil je žalovanému pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a je proto naplněn kasační důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud jen pro úplnost dodává, že nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nemůže být dodatečně zhojen ani případným podrobnějším rozborem právní problematiky, učiněným ale až ve vyjádření k podané žalobě (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003-58). (...)