Vydání 3/2017

Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro Hlavní město Prahu a Středočeský kraj (dále jen „VZP“), provedla ve dnech 17. 9. 2012 a 30. 11. 2012 u žalobkyně, jež byla v předmětném období vedena v registru pojištěnců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky v kategorii zaměstnavatel, kontrolu plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Na základě kontroly bylo zjištěno, že ačkoli byla zaměstnanci Johnu F. (dále jen „pronajatý zaměstnanec“) žalobkyní v obdobích duben 2009 – prosinec 2010 a únor 2011 – září 2011 zúčtována měsíčně základní mzda ve výši 180 000 Kč (ze které byla v příslušné výši odvedena daň z příjmů i pojistné na sociální pojištění), vyměřovací základ pro výpočet pojistného na veřejné zdravotní pojištění byl stanoven pouze v minimální výši, tedy 8 000 Kč měsíčně. Na základě uvedených zjištění zahájila VZP s žalobkyní dne 13. 2. 2013 správní řízení, v jehož závěru vydala dne 5. 3. 2013 platební výměr na dlužné pojistné ve výši 539 090 Kč a platební výměr na penále ve výši 219 698 Kč.

Proti uvedeným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 4. 2013 zamítl.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze. V žalobě kromě jiného uvedla, že pronajatý zaměstnanec byl v rozhodné době vyslán společností First Choice Administration (IOM) Limited (dále jen „zahraniční zaměstnavatel“) se sídlem na Ostrově Man v režimu tzv. mezinárodního pronájmu pracovní síly, aby vykonával práci na území České republiky dle pokynů žalobkyně. Příjmy za tuto práci byly pronajatému zaměstnanci na základě smluvního vztahu mezi zahraničním zaměstnavatelem a žalobkyní vypláceny přímo zahraničním zaměstnavatelem.

Žalobkyně namítala, že pronajatý zaměstnanec nesplňoval ani jednu podmínku § 2 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť v rozhodném období neměl na území České republiky trvalý pobyt, ani nebyl zaměstnancem zaměstnavatele, jak jej pro účely veřejného zdravotního pojištění definuje zákon o veřejném zdravotním pojištění. Žalobkyně následně vyložila, jak je dle jejího názoru nutno pojmy, které pro předmětný případ považovala za klíčové [konkrétně „“, „“ a „“ (dále jen „ekonomický zaměstnavatel“)], vykládat pro účely zákona o daních z příjmů a zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Plátce příjmů není dle žalobkyně v českém právním řádu výslovně definován, a je proto třeba jej chápat jako subjekt, který fakticky vyplácí příjem. Zákon o daních z příjmů v § 6 odst. 2 definuje zaměstnavatele tak, že je jím především každý plátce příjmu, jakož i každý ekonomický zaměstnavatel. Pojem „“ ve smyslu zákona o daních z příjmů tedy zahrnuje dvě vzájemně výlučné skupiny – plátce příjmu a ekonomického zaměstnavatele.

Jinak je tomu ovšem u zákona o veřejném zdravotním pojištění, který v § 2 odst. 2 uvádí, že „[z] “. V poznámce pod čarou č. 1a) pak uvedené ustanovení odkazuje na § 6 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně byla přesvědčena, že s ohledem na požadavek jednotnosti právního řádu je třeba pojem „“ pro účely § 2 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění vykládat shodně, jako v případě § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů, tedy jako pojem odlišný (a vzájemně výlučný) od pojmu „“. Taktéž definice pojmu „“ dle § 2 odst. 3 zákona o veřejném zdravotním pojištění dle žalobkyně akcentuje, že „“ pro účely zdravotního pojištění může být pouze faktický plátce příjmů (a nikoli ekonomický zaměstnavatel), neboť se jím rozumí činnost zaměstnance, ze které mu plynou od zaměstnavatele příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků (zdaňované dle zákona o daních z příjmů). Zaměstnavatelem ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění je tedy dle žalobkyně pouze plátce příjmů, který zaměstnance skutečně zaměstnává a má sídlo na území České republiky.

Žalobkyně namítala nezákonnost rozhodnutí žalovaného z důvodu nesprávného výkladu relevantních právních předpisů. Žalovaný se podle ní nesprávně domnívá, že ekonomický zaměstnavatel se dle § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů považuje za plátce příjmu. Protože se však jedná o dvě vzájemně výlučné skupiny, které dohromady tvoří skupinu „“ pro účely zákona o daních z příjmů, je výklad žalovaného chybný.

Stejně tak nesprávně žalovaný považuje ekonomického zaměstnavatele za zaměstnavatele dle § 2 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, a to především z důvodu odkazu formou poznámky č. 1a) na § 6 zákona o daních z příjmů. Žalobkyně však vyjádřila přesvědčení, že aby mohla být zaměstnavatelem ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, musela by být současně plátcem příjmů (tedy subjektem, který příjmy zaměstnanci fakticky vyplácí) a dále pronajatého zaměstnance zaměstnávat (tedy by mezi ní a zaměstnancem musel existovat přímý smluvní vztah, ze kterého by zaměstnanci plynul příjem). Žalobkyně však, jakožto ekonomický zaměstnavatel, pronajatému zaměstnanci žádné příjmy nevyplácela ani nezúčtovávala, nemohla tedy být plátcem příjmů. Na tomto závěru nic nemění ani poznámka pod čarou č. 1a), která je dle judikatury Ústavního soudu pouze informativní a orientační pomůckou (srov. nález ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS, či nález ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS). Ustanovení § 6 zákona o daních z příjmů navíc pojem „“ vykládá právě tak, že do něj ekonomický zaměstnavatel nemůže spadat, jak je vyloženo výše. Právě tak mezi žalobkyní a pronajatým zaměstnancem v rámci režimu mezinárodního pronájmu pracovní síly neexistoval žádný přímý smluvní vztah, na základě kterého by pronajatému zaměstnanci plynuly od žalobkyně příjmy. Žalobkyně proto uzavřela, že nesplnila hned dvě nezbytné podmínky pro to, aby mohla být považována za zaměstnavatele ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění, a neměla proto povinnost za pronajatého zaměstnance odvádět zdravotní pojištění.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že přijetím zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, došlo s účinností od 1. 1. 2008 ke změně zákona o veřejném zdravotním pojištění, a to mimo jiné u definice zaměstnání a zaměstnavatele. Uvedenou novelizací došlo k odklonu zdravotního pojištění od pojištění nemocenského a pojem „“ pro účely zdravotního pojištění se přiblížil pojmu „“ pro účely daní z příjmů. Žalovaný uvedl, že ekonomický zaměstnavatel je pro účely zákona o daních z příjmů, na který zákonodárce v § 2 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění výslovně odkazuje, považován za plátce příjmů. Osoby činné v České republice na základě mezinárodního pronájmu pracovní síly jsou považovány za zaměstnance a jejich zaměstnavatelem je tedy ekonomický zaměstnavatel, který odvádí daň z příjmů a je též plátcem pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Žalobkyně tedy byla pro účely zákona o veřejném zdravotním pojištění zaměstnavatelem pronajatého zaměstnance, a tedy i plátcem pojistného na veřejné zdravotní pojištění.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.