Vydání 6/2006

Okresní správa sociálního zabezpečení platebním výměrem ze dne 24. 4. 2002 předepsala žalobci nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období od 1. 6. 2001 do 31. 3. 2002 ve výši 436 714 Kč a penále ve výši 84 273 Kč, celkem 520 987 Kč.

Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 4. 7. 2002 zamítla odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. V odůvodnění uvedla, že okresní správa kontrolou zjistila, že žalobce vyplácel odměny za výkon činnosti v dozorčí radě jako činnosti prováděné bez pracovněprávního vztahu v případě Olgy H., JUDr. Františka L., Antonína P. a Alexandry K. za období od června 2001 do března 2002. Tyto odměny nebyly zahrnuty do vyměřovacího základu za zaměstnance žalobce. Tím došlo v tomto období k nedoplatku na pojistném a vzniku penále. Přitom Antonín P. a Alexandra K. mají se žalobcem uzavřen pracovní poměr. Platební výměr vydala okresní správa proto, že zúčtované odměny v jednotlivých měsících nebyly zahrnuty do vyměřovacího základu.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 4. 2003 pro nezákonnost zrušil obě rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Krajský soud dovodil, že Antonín P. a Alexandra K. jsou pojištěni podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, jako zaměstnanci v pracovním poměru. Podmínky uvedené v § 2 odst. 1 písm. c) téhož zákona jim však pojištění nezakládají, neboť jsou sice společníky žalobce, ale zároveň jsou k němu v pracovněprávním vztahu. Antonín P. a Alexandra K. nejsou proto pojištěni ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a nevzniká jim povinnost platit pojistné podle § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

Žalovaná podala kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nezákonnost spatřovala v nesprávném výkladu § 2 zákona č. 54/1956 Sb. , o nemocenském pojištění zaměstnanců, a § 3 zákona ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Konkrétně jde o slova "", jak jsou uvedena v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb. Žalovaná zastává názor, že v případech, kdy jsou společníci současně v pracovněprávním vztahu k této společnosti, nelze ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb. vykládat izolovaně, ale je nutno je aplikovat v souvislosti s § 4 téhož zákona. Tito společníci jsou účastni pojištění, jestliže mimo pracovněprávní vztah ke společnosti vykonávají pro tuto společnost práci, za kterou jsou odměňováni. Znamená to, že výkon činnosti, kterou žalovaný posuzuje, nezakládá účast, není předmětem pracovněprávního vztahu ke společnosti. Nelze proto podmínku neexistence pracovněprávního vztahu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb. chápat jako podmínku absolutní. Vzhledem k § 4 zákona č. 54/1956 Sb. ("") vychází žalovaná z toho, že tuto podmínku neexistence pracovněprávního vztahu je potřeba vnímat jako podmínku relativní tak, že se vztahuje právě pouze k výkonu té činnosti pro společnost, ze které má být zaměstnanec pojištěn jako společník. Není proto na překážku vzniku účasti na nemocenském pojištění podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb., pokud společník kromě výkonu práce mimo pracovněprávní vztah ke společnosti vykonává současně pro společnost i další práce v pracovněprávním vztahu.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její důvodnost. Nemůže souhlasit se stanoviskem žalované, podle nějž nelze podmínku neexistence pracovněprávního vztahu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb. chápat jako podmínku absolutní, ale pouze jako podmínku relativní. Žalovaná odkazuje na § 4 zákona č. 54/1956 Sb. a v tomto ustanovení hledá oporu pro svůj názor, že podmínku neexistence pracovněprávního vztahu je třeba vnímat jako relativní tak, že se vztahuje pouze k výkonu té činnosti pro společnost, ze které má být zaměstnanec pojištěn jako společník. Tento právní závěr však neplyne ze žádného zákonného ustanovení; navíc podmínka neexistence pracovněprávního vztahu společníka ke společnosti je speciální normou vůči normě obsažené v § 4 zákona č. 54/1956 Sb. stanovícího, že kdo vykonává několik činností zakládajících pojištění podle tohoto zákona, je pojištěn z každé z nich. Žalobce tedy zastává názor, že při výkladu zákonných ustanovení je třeba dospět k závěru, že společník, člen dozorčí rady a zaměstnanec v jedné osobě vůči konkrétní společnosti má založenu účast na pojištění pouze jednou, a to jako zaměstnanec společnosti, jejímž je společníkem. Zákon v žádném směru nedává do souvislosti druh činnosti nebo práce vykonávané pro společnost společníkem a podmínku neexistence pracovněprávního vztahu; tyto dvě skutečnosti stojí vedle sebe a podmínka neexistence pracovněprávního vztahu musí být splněna absolutně, tedy nesmí zde být dán pracovněprávní vztah mezi společníkem a společností, a to i bez ohledu na druh sjednané práce.

Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.