Vydání 6/2006

Podle § 3 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona č. 589/1992 Sb. jsou pojistné povinni platit společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni.

Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen "zákon č. 54/1956 Sb."), v platném znění, jsou podle tohoto zákona pojištěni společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže nejsou v pracovněprávním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka v kontrolovaném období od 1. 1. 2000 do 30. 10. 2001 neodváděla v měsících březen 2000 až říjen 2001 pojistné z odměn vyplácených své jednatelce. Nedoplatek na pojistném tak činil částku 1 468 646 Kč. Jednatelce byly odměny vypláceny na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele, uzavřené mezi stěžovatelkou a jednatelkou dne 1. 3. 2000. Předmětem smlouvy byla úprava výkonu funkce jednatele stěžovatelky, tj. vymezení souvisejících kompetencí, pravomocí a činností, které bude jednatel jménem stěžovatelky a na její účet vykonávat na základě této smlouvy a z titulu jmenování jednatelem. Jednatelka se zavázala vykonávat funkci jednatele osobně, stěžovatelka se zavázala zaplatit jednatelce za výkon její funkce (bod 3.1), za podmínek dále uvedených, paušální částku 200 000 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena podle hmotného práva České republiky, zejména pak příslušných ustanovení obchodního zákoníku (bod 10.3), na dobu neurčitou (bod 5.1).

Mezi účastníky je nesporné, že paní F. byla v kontrolovaném období jednatelkou stěžovatelky, tj. společnosti s ručením omezeným. Postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným je upraveno zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, a to zejména v § 133 a násl., kde jsou upravena práva a povinnosti jednatele, a dále v § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, který vymezuje vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem společnosti. Rovněž je nesporné, že vztah mezi společností a jednatelem není vztahem pracovněprávním, nýbrž obchodněprávním, a funkce člena statutárního orgánu společnosti nesmí být druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě. Základní obsah vztahu jednatele a společnosti by měla upravovat (a v daném případě též upravuje) speciální smlouva, která však není obchodním zákoníkem zakotvena jako samostatný smluvní typ. Zpravidla se proto jedná o tzv. nepojmenovanou smlouvu (§ 269 odst. 2 obchodního zákoníku). Pokud taková smlouva nebyla uzavřena, řídí se práva a povinnosti statutárního orgánu mandátní smlouvou podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Závazek jednatele k výkonu funkce statutárního orgánu vůči společnosti je závazkem osobní povahy. Jednatel je povinen vykonávat svou funkci osobně (§ 568 odst. 1 obchodního zákoníku) a řádně, tj. podle pokynů obsažených v usneseních valné hromady a v souladu se zájmy společnosti, o nichž ví nebo o nichž vědět musí (§ 567 odst. 2 obchodního zákoníku). Základní obsah vztahu jednatele a společnosti je tedy určen přímo zákonem, který obecně rozlišuje dvě základní jednatelská oprávnění. Je jím jednak oprávnění k vedení společnosti, k řízení jejího běžného, každodenního chodu, vedení účetnictví (tzv. obchodní vedení), a dále oprávnění činit jménem společnosti právní úkony navenek ve všech věcech, které se společnosti týkají (tzv. jednatelské oprávnění). Z uvedeného je zřejmé, že jednatelka stěžovatelky nebyla v kontrolovaném období, v rozsahu své funkce jednatele, v pracovněprávním vztahu ke stěžovatelce, ale vykonávala pro ni funkci jednatele na základě smlouvy z 1. 3. 2000 způsobem a za podmínek ve smlouvě blíže uvedených. Za takový výkon funkce jednatele pak byla podle smlouvy odměňována.

Hlavním argumentem stěžovatelky proti právnímu názoru krajského soudu je, že výkon funkce jednatele není možné považovat za práci pro společnost. Pokud připouští opak, zároveň stěžovatelka dovozuje, že v takovém případě měla žalovaná provést zjištění, zda a v jakém rozsahu jednatelka pro stěžovatelku skutečně pracovala. Takový výklad zákonných ustanovení je Nejvyšší správní soud nucen odmítnout, neboť žádná ze stěžovatelčiných námitek není důvodná.

Z jazykového, teleologického i logického výkladu shodných ustanovení dotčených zákonů "" je zcela zřejmé, že míří právě na situace, kdy např. jednatel společnosti s ručením omezeným je v dané souvislosti v pozici velmi obdobné pozici zaměstnance, a je tudíž nezbytné jej zahrnout mezi poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a mezi osoby zúčastněné na nemocenském pojištění. Prací se v kontextu těchto ustanovení nemyslí pracovněprávní vztah, ale právě stěžovatelkou zmiňovaná jakákoliv činnost směřující k vytváření hodnot, a to v daném případě zejména výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným. S ohledem na obsah smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a její jednatelkou je zcela zřejmé, že jednatelka pro společnost pracovala a byla za tuto činnost odměňována (bod 6 smlouvy přesně definuje povinnosti jednatele - tj. náplň práce a bod 3.1 pak výši vyplácené odměny). Stěžovatelkou naznačovaný případ, kdy jednatelka měla být jakýmsi rezervním jednatelem pro případ nečinnosti jiného jednatele, by byl představitelný pouze za předpokladu, že by toto bylo obsahem dané smlouvy o výkonu funkce jednatele a společenské smlouvy nebo stanov společnosti. Jestliže ovšem smlouva obsahuje osobní závazek jednatelky vykonávat funkci, povinnosti jednatele uvedené ve smlouvě jsou jednoznačně podřaditelné pod pojem práce pro společnost a jednatelce byla vyplácena po uvedenou dobu odměna ve smlouvou stanovené výši (která sama o sobě má značnou vypovídací hodnotu), je z hlediska zákona č. 589/1992 Sb. a zákona č. 54/1956 Sb. nepodstatné, v jakém rozsahu jednatelka skutečně vykonávala práci pro společnost - tj. plnila své povinnosti stanovené smlouvou. I pokud by však soud připustil, že jednatelka pobírala odměnu pouze za permanentní pohotovost zastupovat jiného jednatele, je toho názoru, že i v těchto případech by stěžovatelka byla povinna za takového jednatele odvádět pojistné, obdobně jako zaměstnavatel za zaměstnance v závislé činnosti po dobu pracovní pohotovosti. V této souvislosti je třeba poukázat na právní úpravu uvedenou v § 5 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., podle něhož do vyměřovacího základu pro výpočet se zahrnuje u zaměstnanců i odměna za pracovní pohotovost.

Rovněž je třeba konstatovat, že i "pouhá" odpovědnost jednatele jako statutárního orgánu společnosti představuje výkon práce pro společnost. Pokud však jednatel výkonu své funkce nedbá, ačkoli je za to odměňován, je to věcí vztahu společnosti a tohoto statutárního orgánu, jak správně konstatoval krajský soud. S výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu nejsou v rozporu ani stěžovatelkou zmiňovaný článek Marie Salačové uveřejněný v časopise Daně a právo v praxi č. 10/1998 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, zařazené do Sbírky soudních rozhodnutí pod č. 13 z roku 1995. V této souvislosti zdejší soud konstatuje, že ačkoli výkon funkce jednatele není druhem práce ve smyslu § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, a toto tedy nemůže pro nedostatečnou určitost být druhem práce sjednaným v pracovní smlouvě, nelze z této skutečnosti dovodit, že by výkon funkce jednatele nebyl prací jako takovou. Samotná skutečnost, že se vztah mezi jednatelem a společností neřídí zákoníkem práce, ale obchodním zákoníkem, neznamená, že se nejedná o práci jako formu lidské činnosti. K obdobnému závěru lze dojít i zohledněním ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podle kterého jsou příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů společností s ručením omezeným a komanditistů komanditních společností příjmy ze závislé činnosti, a to i když uvedené osoby nejsou povinny při výkonu této práce dbát příkazů plátce.