Vydání 12/2005

Právní otázkou, kterou měl krajský soud posoudit, bylo, zda rozhodnutí, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby pro trestný čin uvedený v § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. v řízení o stížnosti pro porušení zákona, lze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 25 odst. 1 téhož zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 takovým rozhodnutím je z toho důvodu, že žalobce byl „státem“ nesprávně poučen, a nemohl tak uplatnit nárok na rehabilitaci postupem předvídaným zákonem č. 119/1990 Sb. Takovýto závěr však nemá v zákoně sebemenší oporu. Zákon č. 119/1990 Sb. neobsahuje žádnou poučovací povinnost státních orgánů ohledně soudní rehabilitace, a tudíž neupravuje a ani nemůže upravovat žádné právní následky neposkytnutí či chybného podání informací. Naopak zákon obsahuje jasně definované podmínky i lhůty k uplatnění rehabilitace včetně možnosti požádat o navrácení lhůty zmeškané z důležitých důvodů, stanovení lhůt bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, shledáno ústavně konformním a zákon byl předepsaným způsobem publikován ve Sbírce zákonů. Jeho případná neznalost tedy nemůže jít k tíži nikomu jinému než žalobci, který návrh na zahájení přezkumného řízení podle § 5 citovaného zákona ve stanovené lhůtě nepodal a tím řádným způsobem nestřežil svá práva. K témuž závěru ostatně dospěl i Ústavní soud v citovaném nálezu, když k tvrzení tamějšího stěžovatele, že návrh ve lhůtě nepodal, neboť neměl důvěru k československým soudům a neměl ani potřebné informace, argumentoval, že tyto skutečnosti nezbavují stěžovatele povinnosti řídit se platnými právními předpisy. Posouzení právních účinků rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 proto není na obsahu sdělení náčelníka VOS Brno ze dne 4. 2. 1991 závislé. Krajský soud tak nejenže učinil chybné skutkové zjištění ohledně obsahu sdělení náčelníka VOS Brno, ale jeho důsledky následně i chybně po právní stránce vyhodnotil.

K otázce samé pak Nejvyšší správní soud uvádí, že za rozhodnutí ve smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. lze obecně považovat rozhodnutí vydaná v řízeních podle hlavy druhé a hlavy třetí a návazně též hlavy páté tohoto zákona a podle § 33 odst. 2 téhož zákona. Mezi uvedená rozhodnutí nepatří rozsudky vynesené v řízení o stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí v řízení o obnově podle obecných předpisů o trestním řízení, byť by se týkaly trestných činů uvedených v § 4 zákona č. 119/1990 Sb. Výjimkou z tohoto pravidla jsou rozsudky ve věcech stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti podle § 30 odst. 2 tohoto zákona. Uvedená výjimka se však týká pouze případů, kdy odsuzující rozsudek byl zrušen a poškozený zproštěn obžaloby proto, že v původním řízení došlo k porušení zákona z důvodů uvedených v § 1 citovaného zákona, avšak dotyčný byl odsouzen pro některý z trestných činů, které nejsou vyjmenovány v § 4, kde nápravy lze dosáhnout v přezkumném řízení. Tento závěr vyplývá nejen z výkladu citovaného ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., ale i z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 165/99. V něm Ústavní soud vyslovil tezi, že pokud by bylo možno dosáhnout soudní rehabilitace pro trestné činy uvedené v § 4 zákona č. 119/1990 Sb. cestou stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, postrádalo by přezkumné řízení podle oddílu třetího vyznačující se časovým omezením uvedeným v § 6 téhož zákona jakýkoliv smysl a funkci. O druhé výjimce u rozhodnutí vydaných v řízení podle § 33 odst. 2 citovaného zákona bude pojednáno níže.

V dané věci byl odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954 zrušen a žalobce zproštěn obžaloby v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti, avšak pro trestný čin uvedený v § 4 uvedeného zákona, kdy rehabilitace bylo možno dosáhnout postupem podle § 5. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 není rozhodnutím ve smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.

Žalobci lze přisvědčit v tom, že otázka právní relevance uvedeného usnesení pro přiznání odškodňovacích nároků podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“), a podle zákona č. 119/1990 Sb., oddílu šestého, by měla mít stejné řešení. Již výše bylo uvedeno, že usnesení soudu o účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. obecně spadá do okruhu rozhodnutí ve smyslu § 25 odst. 1 téhož zákona. Pro projednávaný případ však tato obecná teze neplatí. Uvedené ustanovení je totiž koncipováno pro případy, kdy poškozený byl nezákonně zbaven osobní svobody, avšak nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení. V daném případě však byl žalobce odsouzen pro trestný čin uvedený v § 4 citovaného zákona, pro jehož přezkoumání upravuje zákon č. 119/1990 Sb. zvláštní postup dle § 5. Zákonné podmínky pro vydání takového usnesení tedy nebyly splněny. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 98/2003, kde soud zdůraznil, že „“. Jestliže tedy Krajský soud v Brně usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci analogicky podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vydal, porušil tím zákon ve prospěch žalobce, a to za situace, kdy mu citovaný Nejvyššího soudu přinejmenším měl být znám. Z odůvodnění usnesení je přitom zřejmé, že tak učinil účelově a jen z toho důvodu, aby dopomohl žalobci splnit podmínky nároku na dávku dle zákona č. 261/2001 Sb. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však za situace, kdy žalobce nevyužil zákonné možnosti dosáhnout své rehabilitace v přezkumném řízení podle § 5 zákona č. 119/1990 Sb. pro zmeškání lhůty uvedené v § 6 tohoto zákona, nelze pro účely odškodňovacích dávek (zde příplatku k důchodu) dosáhnout rehabilitace popsaným náhradním způsobem. Takovýmto usnesením se totiž žádný odsuzující rozsudek neruší, žalobce se jím nezprošťuje obžaloby, ani se jím nepokrývá odsuzujícím rozsudkem nezhodnocená doba vazby. Deklarace o účasti žalobce na soudní rehabilitaci nemění nic na základním faktu, že odsuzující rozsudek byl v jeho případě zrušen a žalobce obžaloby zproštěn podle obecných předpisů o trestním řízení rozsudkem Nejvyššího soudu, který, jak bylo rozebráno výše, sám povahu rozhodnutí podle zákona o soudní rehabilitaci nemá. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, čj. 3 Ads 33/2004-84 (pozn.: viz předchozí v tomto čísle), jenž je pro senát rozhodující ve věci závazný. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pro přiznání příplatku k důchodu dle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb. nesplnil žalobce podmínku existence rozhodnutí, jímž byl zcela zproštěn obžaloby podle tohoto zákona, zakotvenou v § 25 odst. 1 citovaného zákona. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud chybně posoudil i právní otázku podmínek nároku žalobce na příplatek k důchodu podle § 25 odst. 1 a 7 zákona č. 119/1990 Sb., čímž naplnil důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.