Vydání 8/2005

Nejvyšší správní soud nesdílí jako opodstatněnou námitku stěžovatele, že Městský soud v Praze nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňoval podmínku danou ustanovením § 12 odst. 2 písm. f) nařízení vlády č. 114/2001 Sb., přičemž nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které stěžovatel uváděl ve vzájemné souvislosti a ve vztahu k platným předpisům.

K tomu je třeba především uvést, že § 11 nařízení vlády č. 114/2001 Sb., které v návaznosti na § 12 odst. 4 písm. d) zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, stanoví náležitosti žádosti o stanovení kvóty, ve znění platném v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí, zejména uváděl, že o stanovení nové kvóty může požádat (...) právnická osoba (...), pokud předmětem její činnosti je výroba cukru, má sídlo na území České republiky a prokáže, že (...) část výrobního zařízení nebo úplné výrobní zařízení na výrobu cukru bude užívat (...) na základě nájemní smlouvy po dobu trvání alespoň 40 dnů v každém kvótovém roce. Všechny tyto podmínky stěžovatel splnil, a to bylo také v rozhodnutí fondu ze dne 27.6.2001 výslovně uvedeno.

V souladu s § 12 odst. 2 písm. f) nařízení vlády č. 114/2001 Sb. pak platilo, že zjistí-li fond, že žadatel o rezervu požádal o stanovení nové kvóty odpovídající množství cukru, které prokazatelně nelze vyrobit v průběhu kvótového roku ve výrobním zařízení, které je součástí hmotného majetku žadatele o rezervu, případně které užívá na základě nájemní smlouvy, žádost o rezervu zamítne a tuto skutečnost žadateli o rezervu písemně oznámí s udáním důvodu zamítnutí. Při tomto znění daného ustanovení nelze přisvědčit stěžovateli, že rozhodující je, jaká je celková výrobní kapacita pronajatého zařízení k výrobě za rok, ale naopak z daného ustanovení zřetelně vyplývá, že žadatel musí pro kladné rozhodnutí prokázat, že on disponuje možností dané množství cukru vyrobit. V případě pronájmu výrobního zařízení, jak tomu bylo v posuzované věci, musí mít tedy žadatel k pronajatému zařízení přístup po takovou dobu, za kterou lze požadované množství vyrobit. V daném případě žadatel požadoval přidělení kvóty 15 000 tun, zařízení však měl pronajato na 40 dnů, a vzhledem k jím znalecky doložené výrobní kapacitě daného zařízení mohl v této době vyrobit maximálně 12 000 tun cukru. Proto je třeba přisvědčit závěru Městského soudu v Praze, že z obsahu uvedeného ustanovení je v kontextu se smyslem a účelem předmětné právní úpravy zřejmé, že jde o prokázání schopnosti žadatele vyrobit na výrobním zařízení pronajatém v daném případě množství cukru ve výši kvóty, jejíž přidělení požaduje.

Pokud stěžovatel namítá, že není jeho povinností u právního předpisu dovozovat „kontext smyslu a účelu“ úpravy, k tomu Nejvyšší správní soud jen poznamenává, že posuzování kontextu smyslu a účelu právní úpravy je při výkladu právní úpravy nezastupitelné a také pravidelně užívané a jeho nesprávné posouzení jde vždy k tíži toho, kdo si právní úpravu nesprávně vyloží.

Námitku, že povinností správního orgánu bylo zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, přihlédnout i ke skutečnostem všeobecně známým nebo skutečnostem známým správnímu orgánu z jeho úřední činnosti, stejně jako bylo jeho povinností postupovat v úzké součinnosti s účastníky řízení a dát jim možnost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, spojuje stěžovatel s odkazem na rozhodnutí odvolacího orgánu; jinak tuto námitku stěžovatel blíže nekonkretizuje. Pokud by tato námitka měla být vyložena ve spojení s její obdobou v žalobě, potom by směřovala k tomu, že správnímu orgánu bylo známo, že stejnou nájemní smlouvu na nájem výrobního zařízení cukrovaru ve V., jakou má stěžovatel, má i další žadatel o kvótu z rezervy pan Otakar M., kterému byla žádost zamítnuta, a tím se uvolnila kapacita dalšího pronájmu výrobního zařízení pro stěžovatele. Pokud by fond postupoval v souladu se správním řádem (součinnost s účastníky řízení), potom by zjistil, že vlastník cukrovaru ve V. za této situace bez dalšího prodlouží nájemní smlouvu stěžovateli o dalších 40 dnů, o čemž existuje ústní dohoda. Tady se opět Nejvyšší správní soud ztotožňuje s Městským soudem v Praze, který k této námitce uvedl, že skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti musí být doloženy při podání žádosti, příp. doplněny na výzvu ve stanovené lhůtě. Ta podle § 12 odst. 1 nařízení vlády č. 114/2001 Sb. nesmí být kratší než tři dny a delší než deset dnů od doručení výzvy. Stěžovatel zřetelně ve spojení se žádostí doložil, že výrobní zařízení má pronajato na 40 dnů, a ani při doplňování podkladů, k němuž jej fond vyzval, nijak na případnou možnost prodloužení platnosti nájemní smlouvy nepoukázal. Správní orgán tak posuzoval podklady doložené žadatelem z jeho vůle a po vyžádaném doplnění mu příslušelo toliko posoudit, zda podmínky pro přidělení kvóty tak, jak je stanoví právní úprava, žadatel splnil či nikoliv. Fondu tedy nelze vytýkat, že měl dále za stěžovatele domýšlet – na základě skutečností všeobecně známých nebo skutečností známých správnímu orgánu z jeho úřední činnosti – další záměry a možnosti stěžovatele a sám se stěžovatelem ještě vyvolávat „další úzkou součinnost“.