Vydání 3/2013

Žalovaná dne 24. 3. 2012 rozhodla o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem jeho správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 120 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, čj. 2 A 24/2012-20, zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že rozhodnutí žalované podléhá soudnímu přezkumu z důvodu zákonnosti tohoto rozhodnutí podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalobce se však podanou žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s odkazem na své údajné právo na to, aby o zajištění soud urychleně rozhodl. Po stránce věcné neuvedl žádné žalobní body, pro které napadené správní rozhodnutí považuje za nezákonné. Ve věci zajištění byla dána povinnost městského soudu rozhodnout o žalobě ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců do 7 pracovních dnů, nikoli však ode dne podání žaloby, ale ode dne, kdy je soudu zaslán správní spis. Neobstál ani odkaz žalobce na řízení před obecnými soudy, neboť rozhodnutí, kterým byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění, je správním rozhodnutím, o kterém rozhodují soudy ve správním soudnictví podle § 7 odst. 1 s. ř. s. V tomto směru tedy neobstál odkaz žalobce na čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen "Úmluva"), neboť žalobci po vydání rozhodnutí o jeho zajištění nebylo nijak bráněno, aby podal žalobu k soudu. Ohledně lhůt k vydání rozhodnutí je tedy soud vázán § 172 zákona o pobytu cizinců. Soud rozhodující ve správním soudnictví použije v řízení ustanovení občanského soudního řádu pouze podpůrně.

Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namítal, že v důsledku nesprávného posouzení právní otázky došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle kterého každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. V žalobě označil stěžovatel za důvod nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí v podstatě jedinou skutečnost, že jeho zajištění na dobu 120 dnů jej zbavuje práva na opakovaný soudní přezkum zbavení svobody, který mu zaručuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Český právní řád nabízí cizinci celkem dva způsoby, jakými může nechat zákonnost svého zajištění přezkoumat soudem. První představuje řízení podle § 200o a násl. o. s. ř., které však v praxi trvá 2 a více měsíců, a proto je nelze považovat za "" ve smyslu citovaného článku. Své žalobní tvrzení stěžovatel podepřel odkazem na tři konkrétní řízení vedená u Okresního soudu Mladá Boleslav. Jediný soudní prostředek nápravy, kterým cizinec zajištěný za účelem vyhoštění disponuje a který zároveň splňuje požadavek "", představuje žaloba proti rozhodnutí policie o zajištění, popř. o prodloužení zajištění, ve správním soudnictví. Městský soud se v napadeném rozsudku zabýval především otázkou délky řízení podle § 65 s. ř. s. Tyto úvahy jsou však vzhledem k obsahu žaloby bezpředmětné, neboť stěžovatel přiměřenost délky tohoto řízení nijak nezpochybňoval. K jeho argumentu, že požadavek "" není naplněn v případě řízení podle § 200o o. s. ř., městský soud pouze uvedl, že odkaz stěžovatele na řízení před obecnými soudy neobstojí, neboť správní rozhodnutí přezkoumávají soudy ve správním soudnictví. Z odůvodnění napadeného rozsudku je tak zřejmé, že městský soud obsah podané žaloby a problematiku soudního přezkumu zajištění jako takovou nepochopil. Byl-li stěžovatel správním rozhodnutím zbaven svobody na 120 dnů, k dalšímu přezkumu zákonnosti jeho zajištění nemůže dojít ze strany správního soudu dříve než za oněch 120 dnů. Takový interval přezkumu by nepředstavoval z hlediska Úmluvy žádný problém, pokud by stěžovatel mohl zahájit jiné soudní řízení, které by rovněž odpovídalo požadavkům stanoveným v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Jediným (jiným) řízením, které stěžovatel může za účelem přezkumu svého zajištění zahájit, je řízení podle § 200o o. s. ř. Zbývá tedy určit, a to je předmětem sporu, zda řízení podle občanského soudního řádu splňuje požadavky stanovené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Jak již stěžovatel zdůraznil v žalobě, pro toto řízení není zákonem stanovena žádná lhůta, ve které by muselo být vydáno rozhodnutí, a samotný fakt, že soud o daném návrhu rozhoduje přednostně, nestačí, aby bylo možné uvedený přezkum zajištění považovat za urychlený ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Městský soud se tak vůbec nezabýval námitkou, zda řízení podle § 200o o. s. ř. splňuje kritéria stanovená v citovaném článku Úmluvy. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že Nejvyšší správní soud se otázkou, která je předmětem i této kasační stížnosti, zabýval v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, čj. 7 As 17/2012-36. Ovšem právní názor vyslovený v tomto rozsudku v kontextu posuzovaného případu nemůže obstát. Především není nutné, aby stěžovatel prokazoval, že řízení podle § 200o o. s. ř. trvá nepřiměřeně dlouho ve všech případech. Skutečnost, že v jednom či dvou případech lze řízení považovat za urychlené a ve dvaceti dalších nikoliv, činí tento prostředek nápravy neúčinným . Ostatně Evropský soud pro lidská práva v tomto ohledu opakovaně zdůraznil, že prostředek nápravy ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy musí vždy existovat s dostatečnou mírou jistoty, bez čehož jej nelze považovat za dostupný a účinný, jak to požaduje toto ustanovení (např. rozsudek ze dne 27. 11. 2008, , stížnost č. 298/07, bod 53). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že délka řízení, která by byla s čl. 5 odst. 4 Úmluvy kompatibilní, musí být počítána ve dnech, maximálně týdnech. Pouze velmi závažné okolnosti a extrémní složitost případu by mohly odůvodnit trvaní řízení delší než jeden měsíc (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 2010, , stížnost č. 9487/02, bod 52). V případě stěžovatele bylo rozhodnuto o zajištění na 120 dnů, a další správní rozhodnutí a s ním spojenou kontrolu zákonnosti zajištění lze proto očekávat až po uplynutí této doby. Jeden soudní přezkum v průběhu 120 dnů však nelze považovat za přezkum "". Správní rozhodnutí o zajištění stěžovatele tak vede k důsledkům, které jsou neslučitelné s Úmluvou.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.