Vydání 5/2019

(…)

[11] Stěžovatelé především kritizují, že stěžovatel b) byl jako nezletilé dítě zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová. dětí je dle nich nezákonná a vždy odporuje nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 37 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Zvážit zájem dítěte zavazuje členské státy EU též směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (v bodu 22 preambule). Tato východiska prý správní orgány pominuly. Nadto je prý nepřijatelná délka zajištění, žalovaná ani nezvážila v úvahu připadající alternativy k zajištění.

[12] Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

[13] Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.

[14] NSS nejprve rozebere obecné principy, na kterých musí být založen výklad zákona o pobytu cizinců.

[15] Směrnice 2008/115/ES (tzv. návratová směrnice) je unijním předobrazem na věc aplikovatelného § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle čl. 17 odst. 1 návratové směrnice, který upravuje zajištění nezletilých osob a rodin, jsou nezletilé osoby bez doprovodu a rodiny s nezletilými dětmi zadržovány pouze v případě, že neexistuje jiná možnost, a na co nejkratší přiměřenou dobu. Přitom musí rodinám s nezletilými osobami státní orgány zajistit přiměřené podmínky (čl. 17 odst. 2 a 3 návratové směrnice).

[16] Zajištění dítěte tedy není vyloučeno, je však podřízeno přísnějším podmínkám než zajištění zletilých cizinců. Právní předpisy v této souvislosti opakovaně zdůrazňují nejlepší zájem dítěte. Již citovaná návratová směrnice to zdůrazňuje v čl. 17 odst. 5: „.“ Toto ustanovení tak dále promítá bod 22 odůvodnění návratové směrnice, který odkazuje na Úmluvu o právech dítěte a zdůrazňuje, že při provádění této směrnice by členské státy měly v první řadě zvážit „“ (obdobně čl. 5 návratové směrnice, podle něhož při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední mj. ).

[17] Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 37 Úmluvy o právech dítěte státy zabezpečí aby:

„

“

[18] Ani Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) vykládající Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále též jen „Úmluva“), obecně nevylučuje zajištění nezletilých cizinců. Například v rozsudku ze dne 12. 7. 2016 ve věci , stížnost č. 24587/12, ESLP zdůraznil, že „[p]“.

[19] V daném případě ESLP neshledal porušení čl. 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost), protože vnitrostátní orgány účinně zkoumaly, zda je zajištění rodiny skutečně nejzazším opatřením, které nelze nahradit jiným opatřením, jež by bylo méně omezující (svá rozhodnutí opřely o tři důvody – odmítnutí stěžovatelky kontaktovat cizineckou policii za účelem zorganizování odjezdu, absence dokladu totožnosti stěžovatelky a nejistý a dočasný charakter ubytování rodiny). Zajištění proběhlo v souladu se zákonem a sledovalo legitimní cíl boje proti nelegální imigraci a kontroly vstupu a pobytu cizinců na území státu. Ohledně přiměřenosti zajištění ESLP zdůraznil, že při hledání rovnováhy mezi zajištěním ochrany veřejného zájmu a individuálních práv je nutné zohlednit též další mezinárodní smlouvy, zejména Úmluvu o právech dítěte. Státy proto musí sladit imigrační politiku s ochranou základních práv. Při rozhodování o zajištění musí vnitrostátní orgány přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte; tento princip musí být při jakémkoli rozhodování týkajícím se dětí rozhodujícím faktorem. Nejlepší zájem dítěte přitom vyžaduje, aby byla v největší možné míře zachována jednota rodiny a k zajištění bylo přistoupeno až k jako poslednímu možnému opatření poté, co byly prověřeny všechny jeho možné alternativy. V případech zajištění rodin s dětmi je třeba zkoumat, zda u stěžovatelů existuje zvláštní riziko útěku, které činí zajištění nezbytným, zda byly zvažovány alternativy k zajištění a zda příslušné orgány vyvinuly veškeré úsilí k urychlené realizaci vyhoštění, které by zkrátilo dobu zajištění na minimum (§63–§68 rozsudku ).

[20] ESLP však v téže věci dovodil porušení čl. 3 Úmluvy (zákaz nelidského či ponižujícího zacházení), ovšem s ohledem na charakter zařízení, kde se děti nacházely. NSS podotýká, že v této věci řešil ESLP umístění dětí ve věku 4 měsíců a 2,5 roku do zařízení pro zajištění cizinců spolu s jejich matkou. ESLP připomněl, že v minulosti opakovaně shledal porušení článku 3 Úmluvy ve vztahu k zajištění dětí doprovázejících své rodiče (rozsudek ze dne 13. 12. 2011, , stížnost č. 15297/09; rozsudek ze dne 19. 1. 2010, , stížnost č. 41442/07; a rozsudek ze dne 19. 1. 2012, , stížnost č. 39472/07 a 39474/07) z důvodu společného působení tří faktorů: „“ (§ 46 rozsudku ). Dále ESLP uvedl, že z článku 3 Úmluvy pro státy vyplývá povinnost poskytnout dětem ochranu přijetím adekvátních opatření. Navíc je třeba mít na paměti extrémní zranitelnost dětí, která převáží nad jejich právním postavením osob, které vstoupily na území státu nelegálně. Směrnice Evropské unie ostatně též děti řadí mezi zranitelné skupiny osob, které vyžadují zvláštní pozornost ze strany příslušných orgánů (ibid. § 47, obdobně též rozsudek ze dne 22. 11. 2016, , č. 25794/13 a 28151/13, § 103). Zvýšená ochrana se však vztahuje i na osoby blížící se osmnáctému roku věku. Klíčové je, že i sedmnáctiletý je dítětem ve smyslu mezinárodních standardů, a tedy i ve vztahu k takovéto osobě musí být zajištění poslední možnost, která musí být časově omezená (, § 111).

[21] Porušení povinností ze strany členských států Rady Evropy se zpravidla dělo ve vztahu k velmi malým dětem. Zajištění dětí však ani tady neporušuje čl. 3 Úmluvy automaticky, jak se snad domnívají stěžovatelé, ale vždy se zřetelem na konkrétní okolnosti případu (srov. k tomu nedávno též např. rozsudek ze dne 7. 12. 2017, stížnost č. 8138/16, §§ 78-83). Např. v případě bylo stěžovatelům sedm měsíců, tři a půl roku, pět let a sedm let; zadrženi byli po dobu jednoho měsíce. ESLP vzal v potaz jejich věk, délku zadržení, skutečnost, že detenční zařízení nebylo vhodné pro děti, a též lékařskou zprávu, že děti měly v důsledku pobytu v detenčním centru závažné psychologické problémy. Právě tyto okolnosti odůvodnily porušení čl. 3 Úmluvy (ibid., § 57–63).

[22] Stěžovatelé ve věci byli naproti tomu podstatně starší: bylo jim třináct, jedenáct a osm let a doba byla čtyři měsíce. ESLP zde vzal v potaz vyšší věk dětí, jakož i to, že zde nebyl žádný důkaz o stresu či jiné psychické újmě v zajišťovacím centru. Přesto ESLP dovodil porušení čl. 3 a to s ohledem na (a) nevhodnost detenčního centra pro děti, (b) děti byly zcela odděleny od otce, který byl zatčen na Srí Lance, (c) jejich matka, která s nimi byla zajištěna v centru, nebyla s to o děti náležitě pečovat, (d) délku (ibid., § 64–69).

[23] Instruktážní rovněž je, jak ESLP shrnul svou judikaturu proti Francii z roku 2016 – (stížnost č. 33201/11, rozsudek ze dne 12. 7. 2016), (stížnost č. 11593/12, rozsudek ze dne 12. 7. 2016), shora cit. , (č. 68264/14, rozsudek ze dne 12. 7. 2016) a (stížnost č. 76491/14, rozsudek ze dne 12. 7. 2016). V této pětici rozsudků proti Francii řešil ESLP stížnosti dětí mezi čtyřmi měsíci a čtyřmi roky, které byly zajištěny na dobu mezi sedmi a osmnácti dny. ESLP v těchto věcech upozornil na individuální okolnosti každého případu. Jedno zařízení bylo umístěno hned vedle přistávací dráhy letiště, takže byli stěžovatelé vystaveni vysokému hluku; v jiném zařízení nebyly děti dostatečně odděleny od části zařízení pro dospělé, byly vystaveny celodenním hlasitým hlášením z reproduktorů atd. (viz shrnutí ve věci , č. 8138/16, rozsudek ze dne 7. 12. 2017, § 83).

[24] Rozsudek ve věci se týkal zajištění v době vrcholící evropské migrační krize v roce 2015, šlo o zajištění pěti občanů Iráku, manželů a jejich tří synů, šestnáct let, jedenáct let a jeden a půl roku. ESLP jako porušení čl. 3 Úmluvy dovodil zajištění v detenčním centru ve Vidinu, kde po příjezdu byli stěžovatelé prohledáni a následně zbaveni všech svých osobních věcí včetně plen, dětské lahve a mléka pro jejich roční dítě. Po umístění do cely nedostali žádné jídlo ani pití a nebylo jim dovoleno jít na toaletu. Protože v cele nebyla ani žádná nádoba, museli konat potřebu na podlahu. Podmínky panující v zajišťovacím zařízení byly celkově velmi špatné a nelze je považovat za vyhovující ani pro krátký pobyt pro děti ve věku rok a půl, jedenáct let a šestnáct let (ibid., § 84–90).

[25] ESLP rovněž zdůraznil, že ani masivní příliv migrantů nemůže stát zbavit povinnosti zajistit migrantům podmínky respektující jejich lidskou důstojnost. Situace extrémní složitosti, v níž se vnitrostátní orgány v těchto případech nacházejí, je jedním z faktorů, které je nutné zohlednit při posouzení, zda podmínky zajištění porušily článek 3 Úmluvy (ibid., § 92).

[26] Z této judikatury vychází ve své praxi též Ústavní soud. Podle něj na „“ [nález ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3289/14 (N 72/85 SbNU 277), bod 40, s citací judikatury ESLP].

[27] Předně nutno upozornit, že v obecné rovině NSS nepovažuje zajištění nezletilých za optimální řešení jejich situace. Zajištění dětí však není vyloučeno. Pokud stěžovatelé argumentují opačně, mýlí se. Plyne to nejen ze shora cit. čl. 17 odst. 1 návratové směrnice, ale především z dlouhodobé judikatury ESLP, jak ji NSS shora analyzoval.

[28] Ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců umožňuje policii zajistit cizince staršího 15 let. NSS si je vědom, že žalovaná formálně zajistila pouze stěžovatele a), jeho nezletilý bratr, stěžovatel b), s ním byl v zařízení jen „“. Přesto lze konstatovat, že jakkoliv napadeným rozhodnutím žalované byl výslovně zajištěn pouze stěžovatel a), stejné účinky mělo toto rozhodnutí i na nezletilého stěžovatele b), neboť v jeho důsledku byl umístěn do detenčního centra. Nezletilý stěžovatel b) byl tedy za této situace více méně nucen sdílet stejný režim jako jeho zajištěný starší bratr. tím byli zbavení svobody oba stěžovatelé (srov. přiměřeně též rozsudky ESLP ve shora cit. věcech , § 122, , § 84, podobně též nález III. ÚS 3289/14, bod 41). Žalovaná stěžovatele b) po celé řízení považovala za účastníka řízení, vyslechla jej a také jej v záhlaví žalobou napadeného rozhodnutí označila za účastníka řízení a toto rozhodnutí mu doručila. Postupovala tedy i procesně perfektně.

[29] Stěžovatelé nezpochybňují, že zde formálně byly důvody pro zajištění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. S ohledem na všechny okolnosti případu totiž žalovaná zcela rozumně dovodila ve smyslu právě citovaného ustanovení nebezpečí, že by oba stěžovatelé mohli mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jejich úmysl území EU neopustit byl zjevný z jejich jednání (pohyb po EU bez jakýchkoliv dokladů, zjevná snaha dostat se za příbuznými do Německa, žádné větší finanční prostředky apod.).

[30] Stěžovatelé namítají protiústavnost svého zajištění, které prý bylo v tomto případě v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Ze shora uvedené judikatury ESLP plyne, že do úvahy nutno vzít především čl. 3 Úmluvy zakazující nelidské či ponižující zacházení, event. čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života). Jak říká s odvoláním na judikaturu ESLP Ústavní soud, aby „“ (nález III. ÚS 3289/14, bod 54).

[31] NSS připomíná, že s ohledem na rozhodovací praxi ESLP je při rozhodování o legalitě třeba zvážit zejména nízký věk dětí, délku zajištění a nevhodný typ zařízení. Správní orgán musí vzít vždy do úvahy i nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Stěžovatelé bohužel neuvádějí žádné konkrétní okolnosti, proč by jejich zajištění, zejména s ohledem na nezl. stěžovatele b), bylo protiprávní. Neupozorňují na žádné negativní průvodní okolnosti zajištění, na negativní projevy ezl. stěžovatele b) nebo na cokoliv jiného, např. na konkrétní důvody, proč by zařízení bylo nevhodné pro stěžovatele b).

[32] Stěžovateli b) bylo v době zajištění bezmála sedmnáct let, tedy o nízkém věku hovořit nelze. Český zákon ho dokonce připouští zajistit i samostatně. Jakkoliv i na něj je samozřejmě třeba hledět jako na dítě (byť ve věku blízkém dospělosti), rozhodně nelze na tuto věc mechanicky přenášet závěry ESLP, které se týkaly zpravidla velmi malých dětí (viz shora). Jak krajský soud správně uvádí, jinak je třeba vnímat přípustnou dobu zajištění a nutnost pobývat v zajišťovacím zařízení v případě malých dětí na straně jedné, jinak v případě bezmála sedmnáctiletého stěžovatele b) na straně druhé.

[33] NSS by očekával přece jen konkrétnější skutkovou argumentaci v žalobě či kasační stížnosti o negativních dopadech zajištění. NSS v této souvislosti nevidí důvod zpochybnit závěry krajského soudu, který s odkazem na žalovanou popsal podmínky panující v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová tak, že je tam pro nezletilého připraveno nejlepší možné zázemí, působí tam řada profesionálně vyškolených a vzdělaných sociálních pracovníků, kteří mají bohaté zkušenosti s prací s nezletilými, pomáhají jim překonávat traumata, podporují schopnost adaptace na nové prostředí, jejich rozvoj a integraci. Vychovatelé směřují své činnosti k všestrannému rozvoji dětí, vše je přizpůsobeno věku dítěte, důraz je kladen na bezpečí klientů a je zajištěna i péče psychologa (viz s. 4 napadeného rozhodnutí).

[34] NSS tedy souhlasí i s tím, že žalovaná mimo jakoukoli pochybnost zohlednila při umístění žalobců do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová i skutečnost, že stěžovatel b) je nezletilý, brala v potaz jeho nejlepší zájem spočívající v tom, aby zůstal se svým bratrem – stěžovatelem a) – a neopomněla se vyjádřit ani k otázce způsobilosti tohoto zařízení pro pobyt dětí. Stěžovatelé nebyli od sebe podle svého přání odděleni, žalovaná jim umožnila pobývat společně v zařízení určeném pro rodiny s dětmi a nezletilé cizince bez doprovodu, tj. v zařízení vyšší kvality oproti běžným zařízením pro zajištění cizinců.

[35] Žalovaná tak vyhověla i doktrinálním požadavkům na nejlepší zájem dítěte plynoucím z Úmluvy o právech dítěte, jak je stěžovatelé formulují v žalobě i kasační stížnosti. Při rozhodování o zajištění žalovaná zjistila názor stěžovatele b) jako bezmála sedmnáctiletého dítěte a zjistila jeho identitu (plynoucí zejména z jeho tvrzení). Rozhodnutím zachovala rodinné vztahy umístěním obou sourozenců do téhož zařízení. Žalovaná popsala, jaké služby jsou z hlediska péče o dítě a jeho ochranu a právo na dosažení nejlepší zdravotní péče pro stěžovatele b) v zařízení poskytovány a jaké možnosti v tomto zařízení bude mít.

[36] V podstatě jedinou konkrétní okolností, která z celé kauzy plyne, je délka zajištění, která činila devadesát dní. Protože k této otázce stěžovatelé do kasační stížnosti nic nového nepřinášejí, lze jen stručně odkázat na závěry krajského soudu. Podle § 125 odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců v případě rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit devadesát dnů. Toto pravidlo žalovaná dodržela a srozumitelně vysvětlila, proč bylo třeba volit právě tuto lhůtu (popisem jednotlivých úkonů, které bude třeba v souvislosti s návratem stěžovatelů do jejich země učinit).

[37] NSS si je vědom zranitelnosti stěžovatele b) jako nezletilého dítěte, byť ve věku blízkém zletilosti. Stejně tak si je NSS vědom i toho, že oba stěžovatelé jsou dle svého tvrzení jezídi. Tedy mají být členy komunity, která v posledních letech obzvláště trpěla brutalitou režimu tzv. Islámského státu. Nutno však upozornit, že stěžovatelé v tomto směru nic dalšího netvrdili, neupozornili ani, že by oni sami či jejich blízcí byli postiženi zločiny tzv. Islámského státu. Stěžovatelé ani nepožádali o mezinárodní ochranu, čímž opět jasně naznačili, že jejich putování do Evropy není spojeno s osobní tragédií a legitimní snahou o získání azylu, ale spíše s cestou za příbuznými do Německa a snahou si ekonomicky polepšit. Žalovaná nevěděla o žádných psychických problémech stěžovatelů ani o ničem jiném, pro co by delší zajištění mohlo mít na stěžovatele závažnější negativní dopady. Proto stanovila dobu zajištění na plných devadesát dnů (nutno s odkazem na shora analyzovanou judikaturu ESLP poznamenat, že u rodiny s malými dětmi by v takové délce byla obvykle nepřijatelná).

[38] NSS zdůrazňuje, že nynějším rozsudkem nedává žalované žádný bianco šek na automatické stanovení doby zajištění na maximální možnou délku, jak se obávají stěžovatelé. Doba zajištění musí být vždy co nejkratší, odpovídat efektivní práci žalované s transferem zajištěných, věku dětí, jejich individuální situaci apod. Co platí obecně, platí tím spíše u zajištění cizinců mladších osmnácti let a zejména u malých dětí. U návratu do různých států by se tato doba měla lišit v závislosti na administrativní náročnosti úkonů spojených s návratem cizinců. NSS ale akceptuje, že realizace vyhoštění do Iráku může být vskutku komplikovanější než třeba do některých balkánských zemí, na Ukrajinu či do Běloruska. Tato komplikovanost může odůvodnit delší dobu zajištění.

[39] Žalovaná poctivě zvážila i varianty k zajištění, tedy přistoupila k zajištění jako k poslední možnosti poté, co se jakákoliv jiná možnost ukázala jako pro tento případ nepoužitelná. Stěžovatelé ostatně ani netvrdí, že v jejich případě přicházela do úvahy některá z alternativ k zajištění stanovených zákonem o pobytu cizinců, jako je finanční záruka či jiné povinnosti cizinců (zvláštní opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců). Stěžovatelé namísto toho tvrdí, že s ohledem na nejlepší zájem stěžovatele b) jako dítěte, jeho věk a zranitelnost se žalovaná měla zabývat umístěním do Přijímacího střediska v Zastávce u Brna jako alternativy k zajištění.

[40] NSS konstatuje, že v této námitce stěžovatelé v podstatě jen reprodukují svou žalobní argumentaci, aniž snáší nějaké nové argumenty proti rozhodnutí krajského soudu. Proto možno jen stručně odkázat na bod 21 rozsudku krajského soudu. Umístění žalobců do přijímacího střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu nebylo v tomto případě alternativou k umístění do zařízení pro zajištění cizinců, ostatně stěžovatelé nebyli žadateli o mezinárodní ochranu. Protože nešlo o žádnou alternativu, nemusela se touto otázkou ani žalovaná ve svém rozhodnutí zabývat (NSS připomíná, že ve správním řízení tímto pochopitelně nikdo neargumentoval a celá otázka vyvstala až v řízení před správními soudy). Dobová krajských soudů, na niž stěžovatelé upozornili, se týkala skutkově odlišných situací, totiž rodin s velmi malými dětmi, pro které bylo třeba vytvořit zvláštní podmínky. Nadto umístění malých dětí do zařízení pro zajištění cizinců před několika lety, v době vrcholící migrační krize, zjevně naráželo na tehdejší limity těchto zařízení. Žalovaná i krajský soud vysvětlily, proč Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová bylo pro bezmála sedmnáctiletého stěžovatele b) vhodné z hlediska ochrany nejlepšího zájmu dítěte (srov. bod [33] shora).

[41] Co se týče odkazů na stanovisko veřejné ochránkyně práv ze dne 8. 6. 2017, NSS takovéto odkazy respektuje jako popis faktických poměrů panujících v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová v první polovině roku 2017. Nynější věc se však týká situace v témže zařízení o více než jeden a čtvrt roku později, na podzim 2018. Nadto i citované stanovisko připouští dramatické zlepšování poměrů v zařízení (veřejná ochránkyně práv říká ve stanovisku z června 2017 řediteli správy uprchlických zařízení mj. toto: „“). Přesto podmínky v zařízení v červnu 2017 stále ještě nesplňovaly (dle názoru veřejné ochránkyně práv) všechny požadavky ESLP kladené na zařízení pro zajištění rodin s dětmi v migrační situaci, a proto v té době zařízení nebylo vhodné pro umísťování rodin s dětmi. Veřejná ochránkyně práv zejména vytýkala nedostatek svobody pohybu uvnitř areálu, neustálé monitorování cizinců kamerovým systémem (tedy nedostatek soukromí) a trvající instalaci ostnatých a žiletkových drátů (byť ty byly postupně v roce 2016 a 2017 nahrazovány vyhovujícím oplocením kombinovaným s živým plotem).

[42] Je tedy evidentní, že podmínky v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová se kontinuálně vyvíjejí a stanovisko popisující situaci na počátku června 2017 může říkat jen velmi málo o situaci na počátku října 2018, tedy o šestnáct měsíců později. Prostý odkaz na staré stanovisko veřejné ochránkyně práv tedy nemůže nahradit skutková tvrzení stěžovatelů, kteří by vysvětlili, co v daném zařízení vskutku porušilo jejich práva. Ostatně ne všechna pochybení rozvedená ve stanovisku veřejné ochránkyně práv by nutně měla za důsledek protiprávnost zajištění bezmála sedmnáctiletého stěžovatele b) (jinak by tomu mohlo být u rodin s malými dětmi).

[43] V každém případě není úkolem správních soudů, aby v situaci, kdy stěžovatelé neuplatní ani žádná konkrétní skutková tvrzení, za stěžovatele vyhledávaly údajná negativa těchto zařízení. Stěžovatelé jen obecně hovoří o „“, aniž vysvětlují, co tím přesně míní. Ostatně obdobná zařízení jistými bezpečnostními prvky disponovat z povahy věci musejí, i veřejná ochránkyně práv spíše akcentuje to, aby tyto prvky nebyly příliš zjevné (např. požaduje jinou podobu plotů, civilní oblečení pracovníků bezpečnostního aparátu apod.). NSS tedy v nynější situaci nezbývá než vycházet z tvrzení žalované, že podmínky v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová se oproti situaci v první půli roku 2017 dále zlepšily a odpovídají zařízení vhodnému pro krátkodobé zajištění rodin s dětmi. (…)