2421/2011
Pobyt cizinců: vyznačení zániku platnosti víza; doručování rozhodnutí o kasační stížnosti
Pobyt cizinců: vyznačení zániku platnosti víza; doručování rozhodnutí o kasační stížnosti
k § 42 odst. 2 soudního řádu správního
k § 78b odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 217/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 165/2006 Sb.
Povinnost dostavit se k vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu (§ 78b odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) není povinností "
něco osobně vykonat
" ve smyslu § 42 odst. 2 s. ř. s., která by byla založena rozhodnutím o kasační stížnosti. Rozhodnutí o kasační stížnosti proto nemusí být doručováno účastníku řízení (cizinci), nýbrž postačí, pokud je doručeno jeho zástupci (§ 42 odst. 2 s. ř. s.).(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2011, čj. 1 As 40/2011-90)
Prejudikatura:
č. 726/2005 Sb. NSS; č. 1/2001 Sb. NS.Věc:
Xuan T. T. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, o zajištění za účelem správního vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, Odbor pátrání a kontroly pobytu Plzeň, uložila rozhodnutím ze dne 21. 3. 2006 žalobci správní vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti 3 roky. Současně v rozhodnutí stanovila dobu k vycestování 30 dnů ode dne ukončení zajištění s modifikací pro případ, že by byl stěžovatel vyňat z působnosti zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců") z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona. Za takové situace by doba k vycestování počala běžet ode dne odpadnutí tohoto důvodu.
V průběhu této lhůty k vycestování bylo žalobci uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území s platností do 12. 12. 2006. V poslední den této lhůty projevil žalobce úmysl požádat o poskytnutí mezinárodní ochrany, čímž byl vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců, a rozhodnutí o správním vyhoštění se tak stalo dočasně nevykonatelným. Řízení o udělení mezinárodněprávní ochrany dospělo až do fáze projednání před Nejvyšším správním soudem, který usnesením ze dne 30. 5. 2008, čj. 4 Azs 22/2008-70, kasační stížnost ve věci udělení mezinárodní ochrany odmítl. Toto usnesení nabylo právní moci dne 2. 7. 2008.
Dne 4. 8. 2008 se žalobce dostavil na Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorát cizinecké policie Brno, oddělení povolování pobytu (dále jen "správní orgán"). Oznámením ze dne 5. 8. 2008 bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce a rozhodnutím ze stejného dne správní orgán rozhodl podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. V odůvodnění uvedl, že v souladu s § 78b odst. 3 zákona o azylu ke dni nabytí právní moci usnesení o odmítnutí kasační stížnosti zanikla platnost víza vydaného žalobci za účelem strpění pobytu s původní platností do 16. 8. 2008. Správní orgán dále doplnil, že žalobce měl zároveň povinnost dostavit se do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti na policii za účelem vyznačení zániku platnosti víza. Správní orgán dovodil, že existovaly důvody pro zajištění žalobce, neboť tento nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a od 2. 7. 2008 se na území České republiky zdržoval bez platného víza.
Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Brně, jenž ji rozsudkem ze dne 12. 11. 2010 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je rozhodnutím, z něhož žalobci nevyplynula žádná povinnost něco vykonat, a tudíž muselo být doručeno zástupci žalobce, a nikoli přímo žalobci. Správnímu orgánu nepříslušelo přezkoumávat, zda rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci, či nikoli; správní orgán vycházel z údajů uvedených a vyznačených na rozhodnutí. V daném případě byly naplněny všechny podmínky § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění a žalobce ve stanovené lhůtě z území České republiky nevycestoval.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž za stěžejní označil posouzení okolností týkajících se právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 4 Azs 22/2008-70 a související otázky zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu, přičemž se neztotožnil s právním posouzením provedeným krajským soudem.
Stěžovatel uvedl, že podmínkou pro vydání rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je skutečnost, že nevycestoval ve lhůtě stanovené v předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění. Tato lhůta byla stěžovateli stanovena v rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, odboru pátrání a kontroly pobytu, ze dne 21. 3. 2006, a to v délce 30 dnů ode dne ukončení zajištění; v případě, že by došlo k vynětí žalobce z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona, počala by doba k vycestování běžet až po odpadnutí tohoto důvodu. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel stal účastníkem řízení o udělení mezinárodní ochrany, byl počátek běhu této lhůty svázán s okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatel měl za to, že toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu doposud právní moci nenabylo, neboť nebylo řádně doručeno, a tím pádem nezačala běžet lhůta k vycestování.
S nabytím právní moci rozhodnutí soudu ve věci kasační stížnosti o žalobě proti rozhodnutí soudu ve věci žádosti o mezinárodní ochranu spojuje § 78b zákona o azylu povinnost stěžovatele dostavit se k vyznačení výjezdního příkazu na policii. Jak § 42 odst. 2 s. ř. s., tak § 34 odst. 2 správního řádu předpokládají, že má-li účastník řízení povinnost v řízení něco vykonat, nastávají účinky doručení účastníkovi až v okamžiku, kdy je mu doručeno osobně, nikoli prostřednictvím zástupce. Z tohoto důvodu se stěžovatel domníval, že usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 4 Azs 22/2008-70 mělo být doručováno jemu osobně, což se nestalo, a nemohla tak začít běžet lhůta uvedená v rozhodnutí o správním vyhoštění, a tudíž ani nebyly splněny podmínky dle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem krajského soudu, že správním orgánům nepříslušelo zkoumat, zda rozhodnutí kasačního soudu v azylové věci bylo pravomocné, či nikoli. Nerozuměl argumentaci krajského soudu v tom, že pro správní orgán je podstatný den právní moci vyznačený na rozhodnutí a pokud se stěžovatel domníval, že tomu tak není, měl učinit příslušné právní kroky. Stěžovatel namítl, že jiné kroky než podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu učinit nemohl, neboť se o existenci předmětného usnesení Nejvyššího správního soudu dozvěděl až ve chvíli, kdy správní orgán vydal rozhodnutí o zajištění.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti s argumentací stěžovatele neztotožnil. Měl za to, že klíčová je skutečnost, kdy, resp. zda vůbec, uplynula doba k vycestování z území České republiky stanovená stěžovateli v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 21. 3. 2006, které nabylo právní moci v den vydání. V tomto rozhodnutí byla doba pro vycestování vázána na propuštění stěžovatele ze zajištění a modifikována jeho případným vynětím z působnosti zákona o pobytu cizinců pro některý z důvodů podle § 2 tohoto zákona. Stěžovatel byl ze zajištění propuštěn dne 27. 3. 2006, třicetidenní lhůta pro vycestování tedy počala běžet dne 28. 3. 2006 a uplynula dne 27. 4. 2006. Po celou tuto dobu podléhal stěžovatel působnosti zákona o pobytu cizinců (žádný z důvodů podle § 2 tohoto zákona se na něj nevztahoval, neboť žádost o mezinárodní ochranu podal až 15. 12. 2006). Žalovaný proto považoval námitku nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu o zajištění stěžovatele z důvodu nenaplnění podmínek podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za neoprávněnou.
Okolnost, zda usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008 nabylo právní moci, či nikoli, měla vliv pouze na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, ne však na lhůtu k vycestování z území České republiky, která v době podání žádosti o mezinárodní ochranu již marně uplynula. Žalovaný pro úplnost doplnil, že mu jako správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat, komu a jakým způsobem má Nejvyšší správní soud oznamovat svá rozhodnutí. Správní orgán vycházel z doložky právní moci, ze které je zřejmé, že usnesení se stalo pravomocným dne 2. 7. 2008, čímž se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo opět vykonatelným a bylo možné přikročit k jeho realizaci.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
[13] Zásadní je v nyní projednávaném případě otázka, zda má být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost v azylových věcech doručováno nejen zástupci stěžovatele, ale i stěžovateli samotnému, pokud tento v době rozhodování o kasační stížnosti pobývá na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území podle § 78b zákona o azylu. Stěžovatel dovozuje povinnost soudu doručovat v takovém případě rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovateli z § 78b odst. 3 zákona o azylu ve spojení s § 42 odst. 2 s. ř. s., podle něhož "[m]
á-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci.
". Zákon o azylu v § 78b odst. 3 stanoví, že "[p]Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim
latnost víza za účelem strpění pobytu zaniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti nebo vycestováním z území. Policie vyznačí zánik platnosti víza za účelem strpění pobytu uděleného cizinci a udělí mu výjezdní příkaz s platností nejdéle na dobu 1 měsíce.
" (zvýraznění provedl soud). Stěžovatel z těchto ustanovení vyvozuje, že povinnost podle § 78b odst. 3 zákona o azylu spadá pod pojem povinnosti Cizinec je povinen se za účelem vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu dostavit na policii bez zbytečného odkladu nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti
něco osobně vykonat
ve smyslu § 42 odst. 2 s. ř. s., a proto mělo být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti ve věci udělení mezinárodní ochrany doručováno nejen zástupci stěžovatele, ale i stěžovateli samotnému. S takovým výkladem se zdejší soud nemůže ztotožnit.[14] Ustanovení § 42 odst. 2 s. ř. s. věty druhé stanoví zvláštní pravidlo pro doručování v případě, že má účastník povinnost něco osobně vykonat. K výkladu pojmu úkonu, který má účastník osobně vykonat zaujal Nejvyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 Afs 187/2004-69, č. 726/2005 Sb. NSS) shodně s Nejvyšším soudem (srov. rozhodnutí ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, č. 1/2001 Sb. NS) názor, že těmito úkony lze rozumět jen takové, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tedy jde o tzv. jednání nezastupitelné, charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení, nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat. Pod takovým jednáním si lze v praxi představit např. výslech účastníka, strpění ohledání, vydání určité věci apod. Stejně tak lze dle názoru kasačního soudu pod tímto pojmem rozumět i povinnost dostavit se k vyznačení zániku platnosti víza ve smyslu § 78b odst. 3 zákona o azylu.
[15] Je však třeba mít na paměti, že se musí vždy jednat o úkon, který má účastník vykonat v rámci probíhajícího řízení, přičemž uložení povinnosti takový úkon provést musí být obsaženo v písemnosti, o jejíž doručování podle § 42 odst. 2 s. ř. s. se jedná.
[16] Dovozuje-li tedy stěžovatel, že usnesení NSS nemělo být doručováno pouze jeho zástupci, ale i jemu samotnému, muselo by toto usnesení naplňovat výše uvedené tři kumulativní znaky -
ukládat povinnost
, jež je úzce navázána na osobu
stěžovatele a jež má být provedena v rámci probíhajícího řízení
. Dle názoru kasačního soudu nelze tyto tři znaky v usnesení NSS identifikovat. Shodně s krajským soudem Nejvyšší správní soud uvádí, že usnesením o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost bylo ukončeno řízení o kasační stížnosti. Toto usnesení nebylo v žádném případě rozhodnutím, které by ukládalo stěžovateli povinnost něco osobně vykonat v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem (jak ostatně shodně uvádí i sám stěžovatel v nyní projednávané kasační stížnosti), a proto nemohlo být podrobeno režimu doručování stanovenému v § 42 odst. 2 s. ř. s. větě druhé.[17] Povinnost stěžovatele něco osobně vykonat totiž nevyplývala z předmětného usnesení NSS, nýbrž přímo ze zákona, a to z § 78b zákona o azylu, který ukládá povinnost dostavit se k vyznačení skončení platnosti víza. Navíc tento úkon, k jehož provedení byl žalobce ze zákona povinen, nevykonával v rámci řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, nýbrž v řízení o správním vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Proto, ačkoli zde existovala povinnost stěžovatele něco osobně vykonat, nebyly ani v tomto případě naplněny výše uvedené tři kumulativní znaky.
[18] Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že předmětné usnesení Nejvyššího správního soudu mělo být doručováno pouze zástupci stěžovatele, k čemuž také došlo, a usnesení proto nabylo právní moci dne 2. 7. 2008. Z toho také vyplývá, že byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tedy že bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění a existovalo pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, v jehož rámci marně uplynuly lhůty pro vycestování.
[19] Nedůvodná je i námitka stěžovatele, že nelze souhlasit s názorem krajského soudu, podle něhož nepřísluší správním orgánům zkoumat, zda je rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti pravomocné, či nikoli. Nejvyšší správní soud se naopak s tímto názorem krajského soudu ztotožňuje. Správní orgán vychází z správnost údajů v doložce obsažených. K prověřování, zda rozhodnutí soudu skutečně nabylo právní moci, by mohl přistoupit až k námitce účastníka správního řízení. Ze správního spisu ovšem neplyne, že by jakékoli podání stěžovatele směřovalo k popření správnosti doložky právní moci. Nepřípadným je i tvrzení stěžovatele, že se o usnesení NSS dozvěděl, až když bylo vydáno rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Předmětné usnesení bylo řádně doručeno jeho zástupci, jehož prostřednictvím měl možnost se s ním seznámit. Skutečnost, že zástupce stěžovatele svého klienta z jakéhokoli důvodu s usnesením neseznámil, nelze přičítat k tíži správního orgánu.
presumpce
správnosti doložky právní moci vyznačené na předmětném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a není jeho povinností zkoumat ex offo
[20] Krajský soud tedy posoudil otázku způsobu doručování a nabytí právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 4 Azs 22/2008-70 správně, a proto Nejvyšší správní soud musí v nyní projednávaném případě kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.