3009/2014
Pobyt cizinců: vízum za účelem strpění pobytu na území; oprávněný pobyt
Pobyt cizinců: vízum za účelem strpění pobytu na území; oprávněný pobyt
k § 33 odst. 1 písm. c) a § 60 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 222/2003 Sb., č. 428/2005 Sb., č. 165/2006 Sb. a č. 427/2010 Sb. (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“)
Nikoli každé podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zakládá možnost legálně setrvat na území. Domněnka, že nebylo-li o uvedené žádosti rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti (§ 60 odst. 7 téhož zákona), se uplatní pouze tehdy, pokud je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu. Pokud žádost podává cizinec, který pobývá na území České republiky na základě výjezdního příkazu, tato domněnka se neuplatní.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, čj. 8 As 119/2012-32)
Prejudikatura:
č. 1850/2009 Sb. NSS a č. 2524/2012 Sb. NSS.Věc
: Oleksandr N. proti Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, o zajištění za účelem správního vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím ze dne 15. 7. 2006 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a zákaz vstupu na území České republiky po dobu 3 let. Dne 16. 9. 2008 bylo rozhodnuto o novém správním vyhoštění a zákazu vstupu na území České republiky po dobu 5 let. Dne 25. 9. 2008 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Toto řízení bylo pravomocně ukončeno dne 5. 12. 2012 a následně mu byl ustanoven výjezdní příkaz s platností od 29. 12. 2012 do 27. 1. 2012. Žalobce požádal dne 26. 1. 2012 o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a dále o trvalý pobyt. Ministerstvo vnitra žalobce dne 1. 8. 2012 informovalo, že mu dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu nebylo uděleno. Dne 30. 8. 2012 žalovaná rozhodla o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) citovaného zákona. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Rozhodnutí o zajištění napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, čj. 1 A 51/2012-34. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaná řádně zdůvodnila, proč přistoupila přímo k zajištění cizince. Žalovaná přitom nepřekročila svou diskreční pravomoc, jestliže předchozí nerespektování správních rozhodnutí o vyhoštění žalobce posoudila za důvod, pro který nepřistoupila k uložení mírnějšího donucovacího opatření. Zajištění bylo podle soudu zcela adekvátní, neboť zvláštní opatření za účelem vycestování cizince by v daném případě byla nedostatečná a neúčinná.
Městský soud dále nepovažoval za důvodnou námitku, že se žalobce domníval, že se na území republiky nacházel oprávněně, neboť se řídil poučením obsaženým v Potvrzení o podání žádosti o vízum nad 90 dnů za účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců; v něm je odkázáno na § 60 odst. 7 téhož zákona. Městský soud k této námitce uvedl, že na základě předmětné žádosti je oprávněn na území pobývat ten cizinec, který již před podáním žádosti byl oprávněn k pobytu. Žalobce před podáním žádosti o vízum k pobytu nad 90 dnů pobýval na území České republiky na základě výjezdního příkazu, nikoliv na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného dle zvláštního právního předpisu, jak předpokládá § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Dle městského soudu proto nedošlo k porušení práv žalobce nabytých v dobré víře.
Městský soud dále uvedl, že správní orgán musí v řízení o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání podle mezinárodní smlouvy možné, a to v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo pokud v řízení vyšly najevo. Takovouto překážkou však dle městského soudu není probíhající řízení o povolení k trvalému pobytu za situace, kdy je správnímu orgánu z obsahu spisového materiálu zřejmé, že žádosti cizince nebude vyhověno.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal, že nebyly splněny podmínky pro jeho zajištění ani pro konání řízení o správním vyhoštění, jelikož na území České republiky pobýval v době zajištění legálně. Ministerstvo vnitra jej výslovně poučilo, že v souladu s § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců se považuje pobyt účastníka do pravomocného rozhodnutí o žádosti o vízum na 90 dnů za účelem strpění za pobyt oprávněný, resp. za pobyt ekvivalentní. Stěžovatel byl v době od 27. 1. 2012 do svého zadržení dne 29. 8. 2012 v dobré víře, že na území republiky pobývá oprávněně. V tomto období opakovaně kontaktoval ministerstvo, aby se informoval o své žádosti. Nikdy mu nebylo sděleno podezření o neoprávněnosti jeho pobytu. Po celou dobu se zdržoval na adrese svého hlášeného pobytu, kde také přebíral případnou poštu. O žádosti o nové posouzení důvodů vedoucích k neudělení dlouhodobého víza nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. Pokud se správní orgán domníval, že stěžovatelova žádost o trvalý pobyt je nedůvodná, resp. zjevně právně nepřípustná, měl řízení neprodleně zastavit s poučením, že mu z podané žádosti neplynou práva a neměl vydávat potvrzení s ujištěním o oprávněnosti pobytu stěžovatele. Městský soud dále přehlédl, že žalovaná opomenula námitku, že stěžovatel pobýval na území České republiky oprávněně. To ovlivnilo hodnocení otázky, zda došlo k maření dříve vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. K tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady přiměřenosti postupu správního orgánu a uplatňování jeho pravomoci při zasahování do práv a oprávněných zájmů dotčených osob (nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98, č. 2/2000 Sb., a ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01, č. 410/2001 Sb.).
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V.
(...) [19] Podstata této kasační stížnosti spočívá v otázce, zda byly splněny zákonné předpoklady pro zajištění stěžovatele. Podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců by bylo možno zajistit stěžovatele za předpokladu, že mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a současně, pokud by zde bylo shledáno nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[20] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS (viz také rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 12/2009-61, č. 1850/2009 Sb. NSS), vyslovil, že správní orgán má povinnost zabývat se již v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, a to v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. Možné překážky musí předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. S ohledem na uvedený závěr má i v řízení o zajištění cizince své místo otázka, zda bylo možné se stěžovatelem zahájit řízení o správním vyhoštění, jestliže tvrdil, že se na území České republiky nacházel legálně.
[21] Podle § 33 odst. 1 písm. c) citovaného zákona udělí Ministerstvo vnitra vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, „
který v době platnosti oprávnění k pobytu, jehož platnost nelze prodloužit, požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu, pokud je k tomu podle § 69 oprávněn a o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území
“. Ustanovení § 69 daného zákona určuje, které žádosti o povolení k trvalému pobytu se podávají na zastupitelském úřadu a které přímo u Ministerstva vnitra.[22] Poté, co stěžovatel požádal dne 26. 1. 2012 o udělení tohoto typu víza, Ministerstvo vnitra mu potvrdilo podání žádosti a v tomto potvrzení současně poukázalo na § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle kterého pokud nebylo o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) téhož zákona „
rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti
“. Stěžovatel má na základě této skutečnosti za to, že se jeho pobyt stal oprávněným.[23] Nejvyšší správní soud zohlednil obsah důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým došlo k novelizaci § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve shora citovaném znění. Důvodová zpráva uvádí, že navrhovaná změna směřuje „
k řešení případů, kdy cizinec je držitelem platného oprávnění k pobytu, ale před vydáním rozhodnutí o jeho žádosti o trvalý pobyt uplyne platnost jeho dosavadního pobytového oprávnění.
[...] Vízum za účelem strpění pobytu na území bude vydáváno pouze cizinci, který splňuje podmínky k tomu, aby žádost o povolení trvalého pobytu mohl podat za svého pobytu na území České republiky. Žádost o vydání povolení k trvalému pobytu nebude umožněno na území podat cizinci, který je držitelem výjezdního příkazu
– viz návrh úpravy § 69 odst. 5.
“[24] Podle poukazovaného § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců „[ž]
ádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu
[zákon v poznámce pod čarou odkazuje na zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců]; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu
“. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí: „Navrhovaná změna souvisí s navrhovanými změnami v § 33 odst. 1 písm. c). Cílem je zamezit věcnému projednávání účelových žádostí podaných cizinci, kteří pobývají na území České republiky např. na základě výjezdního příkazu. Pobyt na základě výjezdního příkazu se do doby 5 let nepřetržitého pobytu na území České republiky nezapočítává a cizinec nemůže získat trvalý pobyt podle § 68. Vydané vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky však cizinci umožňuje žádat i o další pobytové tituly, a prodlužovat tak účelově svůj pobyt na území bez výhledu na dlouhodobější legalizaci pobytu. Řízení o takové žádosti bude zastaveno a nebude vydáváno vízum za účelem strpění pobytu na území České republiky podle § 33.
“[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ne každé podání žádosti podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zakládá možnost legálního setrvání na území. Dobrodiní obsažené v § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců lze aplikovat jen v případech, kdy je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu, přičemž je oprávněn podat žádost o trvalý pobyt z území České republiky a současně, kdy příslušný správní orgán nerozhodne o žádosti v předepsané lhůtě. Stěžovatel požádal o získání tohoto víza předposlední den platnosti výjezdního příkazu.
[26] Ačkoliv výjezdní příkaz umožňuje cizinci s ohledem na § 17 zákona o pobytu cizinců legálně pobývat přechodně na území republiky, výjezdní příkaz není ani vízem, ani pobytovým oprávněním. Jedná se o doklad, který opravňuje cizince k pobytu na území poté, co mu zaniklo právo na setrvání na území České republiky, např. po zrušení nebo uplynutí platnosti krátkodobého víza, po ukončení přechodného pobytu na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, k němuž se vízum nevyžaduje, nebo při správním vyhoštění, po zrušení nebo uplynutí platnosti dlouhodobého víza, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení nebo zániku platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, nebo po ukončení poskytování ochrany na území. Cizinec je na jeho základě oprávněn pobývat po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů a k vycestování z tohoto území; zákon nepředpokládá jeho obnovení (srov. § 50 odst. 4 citovaného zákona).
[27] K otázce, zda stěžovatel mohl podle § 69 zákona o pobytu cizinců požádat o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správního spisu nelze postavit najisto, na základě jakého důvodu vymezeného v § 66 – § 68 zákona o pobytu cizinců podal žádost. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkazovala na § 68 uvedeného zákona s tím, že stěžovatel nesplňuje podmínku pro podání žádosti u Ministerstva vnitra. V rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 18. 12. 2012 uvedla, že stěžovatel požádal o trvalý pobyt na základě § 66 odst. 2 citovaného zákona. Tuto žádost je oprávněn podat rovněž na zastupitelském úřadu, nikoliv na území České republiky. Tak jako tak se tedy jednalo o žádost, o které je třeba řízení zastavit postupem podle § 169 odst. 8 písm. c) téhož zákona.
[28] S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že stěžovatel nemohl být v dobré víře, že mu svědčí oprávnění plynoucí z § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Podle Nejvyššího správního soudu je ovšem v posuzované věci rozhodující to, že i kdyby byl shledán jakýkoliv důvod pro závěr, že se tu stěžovatel nacházel legálně po dobu rozhodování Ministerstva vnitra o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je nepochybné, že se zde nenacházel legálně v okamžiku svého zajištění. Ministerstvo vnitra totiž vydalo dne 1. 8. 2012 informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění. Stěžovatel podal dne 29. 8. 2012 (tedy v den, kdy byl zadržen) žádost o nové posouzení důvodů vedoucích k neudělení dlouhodobého víza. Podání této žádosti nemá s ohledem na § 180e odst. 2 citovaného zákona odkladný účinek. Stěžovatel se tedy nemohl z titulu podání žádosti o nové posouzení důvodů neudělení daného víza ani z důvodu dosud nerozhodnuté žádosti o povolení k trvalému pobytu dovolávat legálnosti svého pobytu na území České republiky v okamžiku svého zajištění. Přitom nepředložil jiný titul, na jehož základě by bylo možno dovozovat, že se v okamžiku zajištění a zahájení řízení o správním vyhoštění nacházel na území České republiky oprávněně.
[29] Není proto důvodná stížní námitka, že městský soud přehlédl, že stěžovatel pobýval na území republiky legálně. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se městský soud s touto námitkou sice stručně, ale přezkoumatelným způsobem vypořádal. (...)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.