Vydání 1/2012

Číslo: 1/2012 · Ročník: X

2468/2012

Pobyt cizinců: vízum za účelem strpění pobytu na území; Mezinárodní ochrana: postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany

Pobyt cizinců: vízum za účelem strpění pobytu na území Mezinárodní ochrana: postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany
k § 78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 217/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 165/2006 Sb.*)
k § 119 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 140/2001 Sb. a č. 428/2005 Sb.**)
V řízení o kasační stížnosti již cizinec nemá, na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a proto je povinen včas požádat o udělení víza podle § 78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Neučiní-li tak, lze podle § 119 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, rozhodnout o jeho správním vyhoštění.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2011, čj. 7 As 96/2010-76)
Věc:
Ta M. T. proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, o uložení správního vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.
Žalobci bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu na území s platností do 21. 8. 2007, neboť byl účastníkem řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě ve věci neudělení mezinárodní ochrany. Dne 28. 8. 2007 požádal žalobce o prodloužení platnosti víza, neboť přetrvávaly důvody pro jeho vydání. Protože podle správního orgánu žalobce pobýval na území České republiky od 22. 8. 2007 neoprávněně a neuvedl žádné důvody nezávislé na své vůli, které by mu bránily ve včasném podání žádosti o prodloužení víza, bylo mu téhož dne uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na tři roky. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 12. 2007.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 8. 4. 2010 zamítl. Podle názoru městského soudu měl žalobce včas požádat o vízum za účelem strpění pobytu. Vydání tohoto víza (§ 78b zákona o azylu) není pouhou formalitou. Je třeba vycházet ze smyslu zákona o pobytu cizinců, podle kterého je oprávněním státu rozhodovat o tom, zda se cizinci mohou zdržovat na území České republiky. Z toho také vyplývá i oprávněný přehled o jejich pobytu, evidence o tom, kterému cizinci jaký druh pobytu byl povolen, a naopak, pokud se cizinci chtějí zdržovat na území České republiky, je stát oprávněn po nich požadovat, aby plnili povinnosti zákonem stanovené. Ochrana žalobce jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany byla zajištěna nemožností vykonat rozhodnutí o uložení správního vyhoštění v době probíhajícího řízení ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu (§ 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které namítal, že nebyla splněna základní podmínka pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, která vyplývá z § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nezpochybnil, že na území České republiky pobýval bez víza, nicméně s ohledem na jeho postavení účastníka řízení o kasační stížnosti, je na něj nutno pohlížet jako na osobu, která je oprávněna na území České republiky v rámci víza za účelem strpění pobytu pobývat. V této souvislosti považoval za nutné uvést, že běžná aplikační praxe orgánů cizinecké policie akceptuje v řádech několika dnů pobyt bez víza, přičemž pokud vůbec, sankcionuje takové porušení právního předpisu v rámci přestupku ve smyslu § 157 zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele se správnímu orgánu ani městskému soudu nepodařilo vypořádat se se zásadami přiměřenosti a správnosti rozhodnutí. Rozhodnutí o správním vyhoštění je v případě stěžovatele nepřiměřené, neboť zásadním způsobem zasahuje do jeho práv a zájmů.
Důvod nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pak stěžovatel shledával v tom, že nebyla správním orgánem při určování doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území České republiky, nijak zohledněna délka údajného neoprávněného pobytu ani přístup stěžovatele, který se sám dostavil na policii za účelem prodloužení víza, a jeho právní postavení jako účastníka řízení v řízení o kasační stížnosti. Naopak bylo přihlédnuto k předchozímu porušení právních předpisů stěžovatelem, které se skutkovou podstatou neoprávněného pobytu nesouvisí, a tento postup je tak projevem libovůle správního orgánu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Ze správního spisu mimo jiné vyplynulo, že již v minulosti, na základě rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, ze dne 20. 2. 2004 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti do 20. 8. 2007. Rovněž bylo zjištěno, že stěžovatel byl v době řízení o uložení správního vyhoštění veden v evidenci nežádoucích osob z důvodu platného vyhoštění do 2. 11. 2007. O tomto vyhoštění rozhodl Okresní soud v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 2. 11. 2004, kterým uznal stěžovatele vinným z trestného činu krádeže a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. (...)
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že § 78b zákona o azylu fakticky zakládá jeho právo pobývat na území České republiky, aniž by k tomu nezbytně potřeboval vízum, a to až do doby, než bude řízení o kasační stížnosti ukončeno, popř. do doby než z území České republiky vycestuje. Povinnost mít i v takovém případě vízum zakládá totiž § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců stanovením podmínky pobývání cizince na území bez víza, ač k tomu není oprávněn. Právní postavení cizince, který žádá o udělení víza podle § 78b zákona o azylu, je totiž odlišné od statusu žadatele, jak jej vymezuje § 2 odst. 5 zákona o azylu. Ten stanoví, že žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely tohoto zákona rozumí "
cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování. Postavení žadatele má po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle zvláštního právního předpisu, má-li tato žaloba odkladný účinek.
" Z toho lze dovodit argumentem
a contrario
, že v řízení o kasační stížnosti již cizinec nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť řízení o kasační stížnosti v něm, na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není zmíněno. Právě proto § 78b zákona o azylu upravuje pobytový režim neúspěšných žadatelů, kteří již
status
žadatele ztratili. Z jeho odstavce 1 věty druhé vyplývá, že zákonodárce nezamýšlel řízení o kasační stížnosti přiznat stejný automatický ochranný účinek jako řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a nezamýšlel tedy žadateli přiznat automatický, jeho vlastní žádostí nepodmíněný, nárok na vízum. Ten naopak je zakotven v § 72 zákona o azylu stanovením povinnosti policie vydat v případech, na něž uvedené ustanovení dopadá, žadateli vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany, aniž by to, na rozdíl od § 78b odst. 1 zákona o azylu, bylo podmíněno žádostí žadatele. Pokud by tomu nebylo tak, že pravidla udělování víza podle § 78b odst. 1 zákona o azylu jsou jiná (z hlediska stěžovatele přísnější) než podle § 72 zákona o azylu, postrádalo by první z uvedených ustanovení smyslu.
Ustanovení § 78b zákona o azylu zakládá nárok na udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území za splnění dalších podmínek a lze souhlasit se stěžovatelem, že splňoval všechny zákonem stanovené předpoklady pro prodloužení doby platnosti víza za účelem strpění pobytu. Pokud by řádně podal žádost o prodloužení platnosti víza, správní orgán by mu byl povinen vyhovět. Stěžovatel však žádost nepodal, a proto pobýval na území České republiky od 22. 8. 2007 neoprávněně, neboť zákonné podmínky pro jeho legální pobyt na území nebyly splněny. Rovněž z dikce § 78b odst. 7 zákona o azylu je patrné, že vízum za účelem strpění pobytu je titulem, na jehož základě cizinec pobývá na území v době probíhajícího řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany. Zároveň je možné aplikovat sankční ustanovení zákona o pobytu cizinců, jak se v případě stěžovatele stalo uložením správního vyhoštění. Stěžovatel nebyl oprávněn pobývat na území České republiky automaticky bez víza za účelem strpění pobytu pouze z toho důvodu, že probíhalo řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu ve věci udělení mezinárodní ochrany, a tudíž mu mohlo být uloženo správní vyhoštění. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že na stěžovatele lze aplikovat obecnou právní zásadu
vigilantibus iura
scripta sunt
, která se projevuje jeho odpovědností za hájení svých práv a za dodržování všech povinností jemu stanovených, mimo jiné i zákonem o azylu a zákonem o pobytu cizinců. V otázce dodržování svých povinností vztahujících se k pobytu na území České republiky měl být stěžovatel zvláště obezřetný a důsledný. Nejvyšší správní soud podotýká, že v § 78b odst. 1 zákona o azylu zpřísněný režim pobytu neúspěšného žadatele o udělení mezinárodní ochrany (oproti režimu podle § 72 téhož zákona) nelze považovat za bezúčelnou šikanu, nýbrž zejména za nástroj, který může zabránit nedůvodnému prodlužování pobytu neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky v případě, že by opakovaně podávali kasační stížnosti, ač by byly nepřípustné. Právě proto § 78b odst. 1 věta první a odst. 4 písm. b) zákona o azylu podmiňují udělení víza žádostí neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu, jejíž přílohou musí být mimo jiné doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany. A právě proto věta druhá odstavce 1 citovaného ustanovení umožňuje ve stanovených případech, zejména v případech neoprávněně opakovaných kasačních stížností, vízum neudělit, čímž cizinec nezíská právní titul k legálnímu pobytu na území České republiky.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že žalovaná hodnotila jednání stěžovatele a jeho důsledky v souvislosti s předcházejícími řízeními, když je zřejmé, že se nejednalo o ojedinělé porušení zákona stěžovatelem. Ačkoliv se uložení správního vyhoštění za pouze šestidenní neoprávněný pobyt na území České republiky může zdát přísné, lze jej v případě stěžovatele považovat za přiměřené, a to právě s ohledem na skutečnost, že mu bylo již v minulosti dvakrát uloženo správní vyhoštění, přičemž dne 28. 8. 2007, kdy bylo rozhodnuto o uložení správního vyhoštění v dané věci, byl dokonce veden v evidenci nežádoucích osob z důvodu tehdy platného rozhodnutí o uložení správního vyhoštění ze dne 2. 11. 2004. Ve správním řízení o uložení správního vyhoštění nebyly zjištěny ani žádné zřetele hodné skutečnosti, které by vedly k odstranění tvrdosti správního vyhoštění, například úzké rodinné vazby stěžovatele na osoby pobývající legálně na území České republiky, jež by mohly být vyhoštěním nepřípustně narušeny. Doba k vycestování z území České republiky byla stanovena do 15 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení o kasační stížnosti ve věci neudělení mezinárodní ochrany, čímž byla naplněna zásada
non
-refoulement
vyjádřená v § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců.
*)
S účinností od 1. 1. 2011 byl § 78b odst. 1 změněn zákonem č. 427/2010 Sb.
**)
S účinností od 21. 12. 2007 byl § 119 odst. 1 písm. c) změněn zákonem č. 379/2007 Sb. a s účinností od 1. 1. 2011 zákonem č. 427/2010 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.