Vydání 1/2012

Ze správního spisu mimo jiné vyplynulo, že již v minulosti, na základě rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, ze dne 20. 2. 2004 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti do 20. 8. 2007. Rovněž bylo zjištěno, že stěžovatel byl v době řízení o uložení správního vyhoštění veden v evidenci nežádoucích osob z důvodu platného vyhoštění do 2. 11. 2007. O tomto vyhoštění rozhodl Okresní soud v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 2. 11. 2004, kterým uznal stěžovatele vinným z trestného činu krádeže a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. (...)

Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že § 78b zákona o azylu fakticky zakládá jeho právo pobývat na území České republiky, aniž by k tomu nezbytně potřeboval vízum, a to až do doby, než bude řízení o kasační stížnosti ukončeno, popř. do doby než z území České republiky vycestuje. Povinnost mít i v takovém případě vízum zakládá totiž § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců stanovením podmínky pobývání cizince na území bez víza, ač k tomu není oprávněn. Právní postavení cizince, který žádá o udělení víza podle § 78b zákona o azylu, je totiž odlišné od statusu žadatele, jak jej vymezuje § 2 odst. 5 zákona o azylu. Ten stanoví, že žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely tohoto zákona rozumí "" Z toho lze dovodit argumentem , že v řízení o kasační stížnosti již cizinec nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť řízení o kasační stížnosti v něm, na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není zmíněno. Právě proto § 78b zákona o azylu upravuje pobytový režim neúspěšných žadatelů, kteří již žadatele ztratili. Z jeho odstavce 1 věty druhé vyplývá, že zákonodárce nezamýšlel řízení o kasační stížnosti přiznat stejný automatický ochranný účinek jako řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a nezamýšlel tedy žadateli přiznat automatický, jeho vlastní žádostí nepodmíněný, nárok na vízum. Ten naopak je zakotven v § 72 zákona o azylu stanovením povinnosti policie vydat v případech, na něž uvedené ustanovení dopadá, žadateli vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany, aniž by to, na rozdíl od § 78b odst. 1 zákona o azylu, bylo podmíněno žádostí žadatele. Pokud by tomu nebylo tak, že pravidla udělování víza podle § 78b odst. 1 zákona o azylu jsou jiná (z hlediska stěžovatele přísnější) než podle § 72 zákona o azylu, postrádalo by první z uvedených ustanovení smyslu.

Ustanovení § 78b zákona o azylu zakládá nárok na udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území za splnění dalších podmínek a lze souhlasit se stěžovatelem, že splňoval všechny zákonem stanovené předpoklady pro prodloužení doby platnosti víza za účelem strpění pobytu. Pokud by řádně podal žádost o prodloužení platnosti víza, správní orgán by mu byl povinen vyhovět. Stěžovatel však žádost nepodal, a proto pobýval na území České republiky od 22. 8. 2007 neoprávněně, neboť zákonné podmínky pro jeho legální pobyt na území nebyly splněny. Rovněž z dikce § 78b odst. 7 zákona o azylu je patrné, že vízum za účelem strpění pobytu je titulem, na jehož základě cizinec pobývá na území v době probíhajícího řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany. Zároveň je možné aplikovat sankční ustanovení zákona o pobytu cizinců, jak se v případě stěžovatele stalo uložením správního vyhoštění. Stěžovatel nebyl oprávněn pobývat na území České republiky automaticky bez víza za účelem strpění pobytu pouze z toho důvodu, že probíhalo řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu ve věci udělení mezinárodní ochrany, a tudíž mu mohlo být uloženo správní vyhoštění. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že na stěžovatele lze aplikovat obecnou právní zásadu , která se projevuje jeho odpovědností za hájení svých práv a za dodržování všech povinností jemu stanovených, mimo jiné i zákonem o azylu a zákonem o pobytu cizinců. V otázce dodržování svých povinností vztahujících se k pobytu na území České republiky měl být stěžovatel zvláště obezřetný a důsledný. Nejvyšší správní soud podotýká, že v § 78b odst. 1 zákona o azylu zpřísněný režim pobytu neúspěšného žadatele o udělení mezinárodní ochrany (oproti režimu podle § 72 téhož zákona) nelze považovat za bezúčelnou šikanu, nýbrž zejména za nástroj, který může zabránit nedůvodnému prodlužování pobytu neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky v případě, že by opakovaně podávali kasační stížnosti, ač by byly nepřípustné. Právě proto § 78b odst. 1 věta první a odst. 4 písm. b) zákona o azylu podmiňují udělení víza žádostí neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu, jejíž přílohou musí být mimo jiné doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany. A právě proto věta druhá odstavce 1 citovaného ustanovení umožňuje ve stanovených případech, zejména v případech neoprávněně opakovaných kasačních stížností, vízum neudělit, čímž cizinec nezíská právní titul k legálnímu pobytu na území České republiky.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že žalovaná hodnotila jednání stěžovatele a jeho důsledky v souvislosti s předcházejícími řízeními, když je zřejmé, že se nejednalo o ojedinělé porušení zákona stěžovatelem. Ačkoliv se uložení správního vyhoštění za pouze šestidenní neoprávněný pobyt na území České republiky může zdát přísné, lze jej v případě stěžovatele považovat za přiměřené, a to právě s ohledem na skutečnost, že mu bylo již v minulosti dvakrát uloženo správní vyhoštění, přičemž dne 28. 8. 2007, kdy bylo rozhodnuto o uložení správního vyhoštění v dané věci, byl dokonce veden v evidenci nežádoucích osob z důvodu tehdy platného rozhodnutí o uložení správního vyhoštění ze dne 2. 11. 2004. Ve správním řízení o uložení správního vyhoštění nebyly zjištěny ani žádné zřetele hodné skutečnosti, které by vedly k odstranění tvrdosti správního vyhoštění, například úzké rodinné vazby stěžovatele na osoby pobývající legálně na území České republiky, jež by mohly být vyhoštěním nepřípustně narušeny. Doba k vycestování z území České republiky byla stanovena do 15 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení o kasační stížnosti ve věci neudělení mezinárodní ochrany, čímž byla naplněna zásada vyjádřená v § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců.