3315/2015
Pobyt cizinců: správní vyhoštění
Pobyt cizinců: správní vyhoštění
k § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 140/2001 Sb., č. 428/2005 Sb., č. 161/2006 Sb. a č. 427/2010 Sb. (v textu jen "zákon o pobytu cizinců")
Správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, lze uložit za opakované porušení v zásadě jakéhokoli právního předpisu či předpisů, ovšem jen za podmínky, že povaha takovéhoto opakovaného jednání cizince bude v konkrétním případě natolik nebezpečná veřejnému zájmu, veřejnému pořádku či jiným obecně chráněným významným hodnotám, že přiměřenou reakcí na toto jednání bude správní vyhoštění. Uvedené ustanovení tedy vychází ze zásady, že jednání cizinců má být posuzováno přísně individuálně, nikoli paušálně či formalisticky.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2015, čj. 2 Azs 98/2015-37)
Věc:
Pham Duc H. proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, o správní vyhoštění, o kasační stížnosti žalované.Dne 18. 3. 2011 bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění, které bylo usnesením Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (správní orgán I. stupně) ze dne 27. 4. 2012 zastaveno pro nepřiměřenost, neboť žalobci byl prokázán pouze jednodenní neoprávněný pobyt na území České republiky bez cestovního dokladu a víza. Následně žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu; řízení o ní bylo usnesením zastaveno. Žalobce taktéž podal žádost o vízum za účelem strpění pobytu dle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Této žádosti ovšem vyhověno nebylo. Taktéž podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, nicméně toto řízení bylo zastaveno usnesením, které následně napadl odvoláním. Dne 27. 4. 2012 byl žalobci vydán výjezdní příkaz s platností od 1. 5. do 14. 5. 2012, který však nerespektoval.
Dne 14. 2. 2013 byla provedena pobytová kontrola, načež bylo zjištěno, že v době kontroly se žalobce na území České republiky nacházel bez oprávnění k pobytu. Dne 2. 9. 2013 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým žalobci uložil správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců a zároveň stanovil dobu 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaná dne 22. 1. 2014 rozhodla tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušila a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že se žalobce dopustil vytýkaného protiprávního jednání dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, avšak nebyly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti při aplikaci § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců.
Správní orgán I. stupně tedy opětovně vyslechl žalobce i jeho manželku, které se dne 18. 3. 2013 narodila dcera. Následně bylo taktéž požádáno o nové závazné stanovisko Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, dle § 120a zákona o pobytu cizinců, ze kterého plyne, že vycestování do vlasti je možné. Poté správní orgán I. stupně rozšířil právní kvalifikaci ve věci o § 119 odst. 1 písm. b) bod 9, a tedy proti žalobci vedl řízení o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 v souběhu s § 119 odst. 1 písm. c) bodem 2 zákona o pobytu cizinců.
Dne 2. 8. 2014 rozhodl správní orgán I. stupně o správním vyhoštění žalobce se současným uložením zákazu vstupu na území členských států EU na dva roky, neboť bylo prokázáno, že na území České republiky pobýval neoprávněně jeden den již v roce 2011 a následně pobýval neoprávněně od 15. 5. 2012 až do kontroly dne 14. 2. 2013, tedy dopustil se opakovaného porušování právních předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná dne 12. 12. 2014 zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Jak správní orgán I. stupně, tak žalovaná došly k závěru, že toto rozhodnutí je přiměřené ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, čj. 2 A 2/2015-50, žalobě vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud dospěl k závěru, že žalobce byl vyhoštěn v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, neboť dle jeho názoru nebyly splněny podmínky stanovené § 119 odst. 1 písm. b) bodem 9 zákona o pobytu cizinců. Městský soud zaujal právní názor vyslovený již v rozsudku ze dne 6. 2. 2015, čj. 2 A 61/2014-24, kde uvedl, že podmínkou pro vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců je předcházející rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce dle § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dle názoru městského soudu vzhledem k tomu, že žalobci před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo vydáno jiné rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které by žalobce nerespektoval, nebylo možné jeho jednání podřadit pod § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona.
Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítala, že městský soud nezákonnou formou zúžil případy protiprávního jednání, které lze podřadit pod skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení lze dle městského soudu aplikovat pouze na situace, kdy cizinci nerespektují předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění vydané dle § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka uvedla, že § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců by měl dopadat nejen na porušení zákona o pobytu cizinců, ale na porušení jiných právních předpisů, neboť z příslušného ustanovení neplyne, že by se mělo jednat toliko o porušení zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka poukázala na fakt, že pro případy, kdy zákonodárce chtěl postihnout porušování zákona o pobytu cizinců, uvedl v textaci zákona termín "
tento zákon
" apod.Stěžovatelka poukázala taktéž na skutečnost, že v některých případech jsou cizincům vydávána rozhodnutí o povinnosti opustit území ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců, kdy není vydáváno rozhodnutí o správním vyhoštění. V případě, že by bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území a cizinec by tohoto nedbal, nebylo by možno vydat rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodů § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9. Stěžovatelka upozornila, že dle jejího názoru je výklad § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 takovým způsobem, jak učinil městský soud, zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona.
Podle stěžovatelky městský soud taktéž zcela nelogicky posoudil předchozí řízení před správními orgány, které bylo zastaveno pro nepřiměřenost, neboť o tom, že cizinec pobýval na území České republiky neoprávněně, nebylo pochyb. Pouze by bylo zcela nepřiměřené v řízení o správním vyhoštění cizince pokračovat. Stěžovatelka s názorem městského soudu nesouhlasila, neboť dle jejího názoru bylo protiprávní jednání žalobce řádně zjištěno i projednáno a pouze v důsledku nutnosti uplatnění dikce § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na § 174a tohoto zákona muselo být předchozí řízení zastaveno.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(...) [16] Městský soud však nesprávně posoudil rozhodnou právní otázku. Výkladem § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 11. 6. 2015, čj. 9 Azs 61/2015-54. Zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 uvádí, že "
Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na pět let, porušujeli cizinec
". Pojem právní předpis nelze zužovat pouze na situace, kdy je vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Smyslem a účelem zákona bylo postihnout opakované porušování právních předpisů, nikoli pouze zákona o pobytu cizinců. Závěr městského soudu, opakující názor zastávaný ve shora citovaném rozsudku čj. 2 A 61/2014-24, který byl Nejvyšším správním soudem zrušen, je tedy nesprávný. Nejvyšší správní soud dodává, že konstrukce § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců v sobě obsahuje korektiv, pomocí něhož je možno zohlednit situace, kdy sice cizinec porušil opakovaně právní předpis, nicméně jde o porušení spíše méně závažného charakteru. Tímto korektivem je nezbytnost naplnění kumulativně formulované podmínky přiměřenosti (opakovaného) porušení právního předpisu tak závažnému zásahu do životních poměrů cizince, jakým je správní vyhoštění až na dobu pěti let. Znamená to tedy, že správní vyhoštění lze uložit za opakované porušení v zásadě jakéhokoli právního předpisu či předpisů, ovšem jen za podmínky, že povaha takovéhoto opakovaného jednání cizince bude v konkrétním případě natolik nebezpečná veřejnému zájmu, veřejnému pořádku či jiným obecně chráněným významným hodnotám, že přiměřenou reakcí na toto jednání bude správní vyhoštění. Uvedené ustanovení tedy vychází ze zásady, že jednání cizinců má být posuzováno přísně individuálně, nikoli paušálně či formalisticky.opakovaně právní předpis
, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti
, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí[17] V projednávaném případě je taktéž nezbytné se zabývat tím, zda lze považovat za první porušení právního předpisu neoprávněný jednodenní pobyt žalobce i přesto, že bylo vydáno usnesení o zastavení tohoto řízení pro jeho nepřiměřenost. K tomuto se vyjádřil Nejvyšší správní soud již několikrát (srov. shora citovaný rozsudek čj. 9 Azs 61/2015-54 či rozsudek ze dne 27. 3. 2015, čj. 4 Azs 4/2015-43). Uvedl, že skutečnost, že řízení bylo zastaveno pro nepřiměřenost, neznamená, že by se dotyčný protiprávního jednání nedopustil. Jedná se pouze o určité změkčení tvrdosti zákona, určitou přiměřenost sankcí. Nicméně zastavení řízení z důvodu nepřiměřenosti neznamená, že toto jednání se stává beztrestným či neprokázaným. Je třeba taktéž zdůraznit, že žalobce fakt svého neoprávněného pobytu nijak nenapadal ani v tomto, ani v předchozím řízení. Netvrdil, že by se tohoto pochybení nedopustil, pouze upozorňoval na nepřiměřenost správního vyhoštění jako sankce v případě jednodenního neoprávněného pobytu. Lze tedy shrnout, že v posuzované věci se jednalo již o druhé, tedy opakované porušení právního předpisu ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu zákona o pobytu cizinců.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.