Vydání 12/2017

Číslo: 12/2017 · Ročník: XV

3654/2017

Pobyt cizinců: správní vyhoštění; výdělečná činnost

Pobyt cizinců: správní vyhoštění; výdělečná činnost
k čl. 1 a 2 dohody mezi vládou ČR a vládou státu Izrael o zrušení vízové povinnosti pro držitele národních cestovních pasů zveřejněné pod č. 237/1996 Sb. sdělením Ministerstva zahraničních věcí ze dne 11. 4. 1996 (v textu jen „Dohoda“)
k § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 140/2001 Sb., č. 217/2012 Sb., č. 428/2005 Sb., č. 428/2005 Sb., č. 161/2006 Sb., č. 379/2007 Sb. a č. 427/2010 Sb. (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“)
I. Za výdělečnou činnost ve smyslu čl. 1 a 2 dohody mezi vládou ČR a vládou státu Izrael o zrušení vízové povinnosti pro držitele národních cestovních pasů zveřejněné pod č. 237/1996 Sb. sdělením Ministerstva zahraničních věcí ze dne 11. 4. 1996 se považuje i výkon funkce jednatele obchodní
korporace
. Výdělečnou činností je i aktivita, z níž cizinci přímo neplyne zisk či jiná odměna. Podstatné je, že činnost obchodní
korporace
, za níž cizinec jedná, míří k vytvoření zisku, třebaže až v budoucnu.
II. Vykonává-li státní příslušník Izraele během pobytu na území České republiky výdělečnou činnost z pozice jednatele společnosti, lze mu uložit správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Závěr o výkonu výdělečné činnosti nemusí nutně vést ke správnímu vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 téhož zákona, neboť pod toto ustanovení nelze podřadit jakoukoliv výdělečnou činnost.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2017, čj. 6 Azs 221/2017-24)
Prejudikatura
: č. 3134/2014 Sb. NSS.
Věc
: Aviram H. proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, o správní vyhoštění, o kasační stížnosti žalobce.
Dne 11. 5. 2016 provedli pracovníci oblastního inspektorátu práce hl. m. Prahy kontrolu ve stánku s rychlým občerstvením, při níž bylo zjištěno, že žalobce zde vykonával pracovní činnost, a to přípravu potravin. Pracovníci oblastního inspektorátu práce následně přivolali policejní hlídku, která lustrací zjistila, že žalobci nebylo vydáno povolení k zaměstnání na území ČR. Žalobce disponoval pouze cestovním dokladem Izraele.
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále „krajské ředitelství Policie“), zahájilo se žalobcem řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2016 uložilo žalobci správní vyhoštění na dobu jednoho roku dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval na území České republiky v období od 15. 4. 2016 do 11. 5. 2016 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a neměl ani oprávnění k pobytu. Žalobce přicestoval na území ČR dne 11. 4. 2016, ode dne 14. 4. 2016 byl zapsán jako jednatel společnosti GITTENS s. r. o. Od tohoto data byl žalobcův pobyt považován za pobyt za účelem výdělečné činnosti. Nesplnil proto podmínky bezvízového styku stanovené v Dohodě.
Žalobce podal proti rozhodnutí krajského ředitelství Policie odvolání, které žalovaný dne 7. 3. 2017 zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, čj. 4 A 31/2017-40, zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného. Na základě zjištěného skutkového stavu městský soud považoval za prokázané, že žalobce na území ČR nepobýval za podmínek bezvízového styku stanovených v Dohodě. Dle článků 1 a 2 Dohody je bezvízový styk umožněn pouze v případě, že pobyt neslouží k výdělečné činnosti.
Městský soud potvrdil závěr správních orgánů, že žalobcův pobyt poté, co se stal jednatelem společnosti GITTENS, byl pobytem za účelem výdělečné činnosti. Podle § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců se za zaměstnání pro účely tohoto zákona považuje rovněž plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost, nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Žalobce po vstupu na území ČR realizoval výdělečnou činnost a bylo nepochybné, že na území za tímto účelem vstoupil. Při vstupu na území ČR si musel být vědom, že bude zapsán jako jednatel společnosti GITTENS, že jako jednatel této společnosti bude jednat o pronájmu trhového místa a toto trhové místo převezme a bude je provozovat. Za těchto podmínek lze tedy konstatovat, že na území vstoupil za účelem výdělečné činnosti, a v tom případě měl mít pro vstup vízum. Neměl-li toto vízum, dopustil se porušení zákona o pobytu cizinců, a byly tak naplněny podmínky pro správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 tohoto zákona.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Neztotožnil se se závěrem soudu, že se nacházel na území ČR v rozporu s mezinárodními dohodami, ani s výkladem čl. 1 Dohody. Stěžovatel nezpochybňoval, že byl v době kontroly jednatelem společnosti GITTENS, nicméně podle výkladu správních orgánů a městského soudu by jakýkoliv jednatel „
české společnosti
“, občan Izraele, byl již z pozice své funkce vždy vyloučen z možnosti využití bezvízového styku podle Dohody. Takový výklad by byl dle stěžovatele nelogický, nezákonný a omezující základní lidská práva stěžovatele. Osoba se může stát jednatelem společnosti, aniž by kdy byla v ČR, a přesto by byla již předem omezena z aplikace bezvízového styku, byť by do ČR přijela jako turista. Podle zaujatého výkladu by jednatel nemohl jet do ČR nikdy jako turista. Stejně tak i při neformálním setkání podnikatelů, kde jsou nezávazně projednávány aspekty podnikání (a předběžně uzavírány smlouvy), by muselo být vždy žádáno o příslušné vízum, třeba i jen na dva dny. Vyloučení stěžovatele z využití bezvízového styku dle Dohody opírají správní orgány a soud i o podpis nájemní smlouvy.
Dále stěžovatel namítal, že se soud ani žalovaný nevypořádaly s pojmem Dohody „
účel pobytu, který neslouží k výdělečné činnosti
“. Podle stěžovatele je smyslem předmětné úpravy zamezit přímé výdělečné činnosti fyzické osobě, a to jejímu zaměstnání. Z ničeho však nevyplývá, že smyslem úpravy je zabránit jednateli určité společnosti využití článku 1 Dohody. Takový záměr by byl nedůvodný a zbytečný. Kromě toho správní orgány ani městský soud nehodnotily vůbec „
výdělečnost
“ ani v případě stěžovatele. Každý jednatel je v tomto postavení po celou dobu své funkce, ať je společnost aktivní, či nikoliv. Nelze tedy připustit paušalizující výklad správních orgánů a soudu, který vzbuzuje nejistotu a činí rozdíly mezi lidmi v přístupu k bezvízovému styku. Napadený rozsudek obsahuje extenzivní výklad Dohody, aniž by uceleně vykládal články 1 a 2 této Dohody.
Na základě pouhé evidence v obchodním rejstříku a uzavřené nájemní smlouvy nelze tvrdit, že účelem pobytu stěžovatele byla výdělečná činnost (tím méně výdělečná činnost jeho osoby). Smlouva by klidně mohla být podepsána i v Izraeli mezi nepřítomnými (korespondenčně). Stěžovatel se táže, zda by bylo v pořádku, pokud by si „
odskočil
“ smlouvu podepsat např. do Rakouska a vrátil se do ČR. Nelze souhlasit, že by fyzická osoba, jednatel, neměla možnost během bezvízového pobytu podepsat provozně technickou smlouvu, ze které sama osobně přímo žádný výdělek nemá. Nelze ani bez pochyb tvrdit, že stěžovatel měl tento záměr již při vstupu na území ČR. Jeho jednání nespadá pod negativní podmínku bezvízového styku dle Dohody. Stěžovatel považoval výklad městského soudu za nezákonný a přepjatě formalistický, v důsledku čehož byla nesprávně aplikována skutková podstata obsažená v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel měl taktéž za to, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by porušil podmínky bezvízového styku dle Dohody, neboť v řízení nebyly provedeny žádné důkazy a spis neobsahuje podklady, které by vyvrátily, že cesta stěžovatele do ČR byla turistickou návštěvou. Správní orgány nezjistily nic jiného, než že se stěžovatel stal jednatelem společnosti s ručením omezeným. Naopak uvedly, že nebylo zjištěno, že stěžovatel vykonával dne 11. 5. 2016 pracovní činnost ve stánku s občerstvením. Sám správní orgán tak zkonstatoval, že pobyt stěžovatele nebyl za účelem výdělečné činnosti. Byť výkon závislé činnosti by patrně mohl být důvodem právní úpravy obsažené v Dohodě. Napadené rozhodnutí i rozsudek jsou tudíž nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, když porušení Dohody dovozují pouze z postavení jednatele. Nikde není prokázána reálná výdělečná činnost v době čerpání bezvízového styku a soud i správní orgány se spokojily pouze s výpisem z obchodného rejstříku. Kromě toho vstup do funkce jednatele sama o sobě není výdělečnou činností a nebyla ani zjištěna žádná odměna stěžovatele za její výkon. Jelikož u stěžovatele nebyl zjištěn žádný výdělek, nemohl vykonávat reálnou výdělečnou činnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(…) [24] Podstatou sporu je otázka, zda se stěžovatel nacházel na území ČR v rozporu s Dohodou, a nevztahoval se na něj tudíž v rozhodné době bezvízový styk, a zda mají v tomto rozsahu závěry správních orgánů a soudu oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
[25] Článek 1 Dohody stanoví, že „[s]
tátní příslušníci České republiky a Státu Izrael, držitelé platných národních cestovních pasů, mohou vstupovat na území státu druhé smluvní strany za účelem pobytu, který neslouží výdělečné činnosti, a pobývat tam nejdéle 90 dnů bez víza
“. Dle článku 2 Dohody „[s]
tátní příslušníci České republiky a Státu Izrael, kteří vstupují na území státu druhé smluvní strany za účelem výdělečné činnosti nebo tam hodlají pobývat déle než 90 dnů, si musí předem opatřit vízum na diplomatické misi nebo konzulárním úřadu tohoto státu
“.
[26] Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „[p]
olicie vydá rozhodnutí o vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.
“ Dle odst. 1 písm. c) bodu 2 téhož ustanovení „[p]
olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění
[…]
až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu
“.
[27] Stěžovatel přicestoval na území ČR dne 11. 4. 2016 bez víza. Dne 14. 4. 2016 se stal jednatelem společnosti GITTENS. Následně uzavřel jménem této společnosti smlouvu o nájmu prodejního stánku s občerstvením (27. 4. 2016) a tento stánek dle předávacího protokolu za společnost i převzal (1. 5. 2016). U téhož stánku byl dne 11. 5. 2016 kontrolován pracovníky oblastního inspektorátu práce pro hl. m. Prahu, kteří následně přivolali hlídku cizinecké policie.
[28] Správní orgány nepovažovaly za prokázané, že dne 11. 5. 2016 vykonával stěžovatel u stánku s občerstvením pracovní činnost. Nicméně na základě shora uvedených skutečností uzavřely, že stěžovatel jednoznačně vykonával z pozice jednatele výdělečnou činnost, nemohl tedy využít bezvízového styku dle Dohody, na území ČR se nacházel neoprávněně bez víza a naplnil tím skutkovou podstatu dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. S těmito závěry se ztotožnil městský soud a Nejvyšší správní soud jim rovněž přisvědčil.
[29] Nejvyšší správní soud nepovažuje za rozporné závěry, že stěžovatel nevykonával dne 11. 5. 2016 na stánku s občerstvením pracovní činnost a zároveň během svého pobytu v období od 15. 4. 2016 do 11. 5. 2016 vykonával výdělečnou činnost jako jednatel společnosti GITTENS. Správní orgány netvrdily, jak se snaží naznačit stěžovatel, že mu nebylo prokázáno provozování výdělečné činnosti ve smyslu Dohody. Pouze se jim nepodařilo jednoznačně doložit, že výdělečná činnost spočívala též v provádění pracovní činnosti na stánku s občerstvením. To, že stěžovatel nevykonával práci, již by bylo možné zařadit pod skutkovou podstatu podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, ovšem neznamená, že v rozhodné době neprovozoval jinou výdělečnou činnost, kterou pod citované ustanovení nelze podřadit.
[30] Ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců dopadá na výkon práce ve smyslu zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. V souladu s tím je třeba vykládat i § 178b zákona o pobytu cizinců, podle něhož se za zaměstnání považuje i „
plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo
“. Totožné pravidlo obsahuje § 89 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Za plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby podle těchto ustanovení je třeba pokládat takovou činnost, která spočívá ve výkonu pracovní činnosti, která by za běžných okolností byla vykonávána jako zaměstnání a naplňovala znaky závislé práce dle § 2 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006. Nespadá sem samotný výkon jednatelského oprávnění spočívající v jednání za společnost, jejím obchodním vedení a přijímaní strategických rozhodnutí. Smyslem § 89 zákona o zaměstnanosti je totiž „
zamezit obcházení zákona, tj. zamezit cizincům, aby prostřednictvím těchto forem činností (plněním úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby) vykonávali práce bez povolení k zaměstnání
“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, čj. 9 Ads 1/2014-47, č. 3134/2014 Sb. NSS). Obdobným způsobem se k výkladu předmětných ustanovení Nejvyšší správní soud vyjádřil i v dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 18. 7. 2013, čj. 9 As 30/2013-28, ze dne 23. 3. 2017, čj. 9 Azs 307/2016-26, či ze dne 22. 5. 2014, čj. 10 Azs 26/2014-37). Jinými slovy § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců se použije na situace, kdy je cizinec povinen mít k výkonu pracovní činnosti povolení podle zákona o zaměstnanosti.
[31] Dále citované ustanovení dopadá na cizince, kteří v ČR provozují dani podléhající výdělečnou činnost bez příslušného oprávnění podle zvláštního právního předpisu [zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)]. Nemůže se tudíž týkat cizince, který vykonává podnikatelskou činnost prostřednictvím právnické osoby disponující příslušným povolením k podnikání podle zvláštního zákona.
[32] Jestliže tedy správní orgány ani městský soud nepovažovaly za splněné podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, nijak tím nevyvrátily své závěry, že stěžovatel vykonával výdělečnou činnost. Pouze konstatovaly, že nevykonával některou z forem výdělečné činnosti, na které se citované ustanovení vztahuje.
[33] Městský soud sice nepřípadně odkázal na § 178b zákona o pobytu cizinců, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku lze jednoznačně dovodit stejné závěry, jaké nyní učinil i Nejvyšší správní soud. Tedy že za výdělečnou činnost nelze považovat pouze závislou práci (resp. pracovní činnost), a správní orgány tudíž mohly učinit závěr o výdělečném účelu pobytu stěžovatele, byť se jim nepodařilo prokázat, že dne 11. 5. 2015 sám pracoval ve stánku s občerstvením.
[34] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že porušení podmínek bezvízového styku dle Dohody nemůže být dovozováno pouze z existence jednatelského oprávnění cizince ve společnosti dle výpisu z obchodního rejstříku. Pokud by takový cizinec přicestoval do ČR výhradně za turistickým účelem a během svého pobytu žádným způsobem nevykovával funkci jednatele, jistě by nebylo možné uzavřít, že se na území ČR nacházel neoprávněně bez víza, neboť toliko z titulu zápisu jeho osoby jako jednatele obchodní společnosti by nebyl oprávněn využít výhody bezvízového styku. Takový výklad by byl neudržitelný. Ani správní orgány ani městský soud ovšem v daném případě žádné takové závěry nezaujaly.
[35] Správní orgány i městský soud vycházely z toho, že stěžovatel se během pobytu na území ČR stal jednatelem obchodní
korporace
GITTENS a tuto svou funkci zároveň vykonával, když za ni uzavřel smlouvu a převzal stánek s občerstvením. Prostřednictvím takového jednání totiž měla dotčená společnost vykonávat svou podnikatelskou činnost v souladu s předmětem podnikání zapsaným v obchodním rejstříku. Není tudíž pravdou, že závěry o výkonu výdělečné činnosti založily správní orgány toliko na existenci funkce stěžovatele jako jednatele obchodní společnosti dle výpisu z obchodního rejstříku.
[36] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel během svého pobytu vykonával výdělečnou činnost. Z ničeho neplyne, že výdělečnou činností podle Dohody je třeba rozumět pouze výkon závislé práce, jak naznačuje stěžovatel. Jinak by musel být užit zcela jiný pojem, např. „
výkon zaměstnání
“ či „
výkon pracovní činnosti
“ apod. Stěžovatel ani netvrdí, na základě čeho se domnívá, že pod pojmem „
výdělečná činnost
“ je třeba rozumět pouze výkon závislé práce, přičemž ani podle obecného jazykového významu, ani podle zákonů dopadajících na pobyt cizinců a jejich práci na území ČR nelze výdělečnou činnost chápat jako závislou práci, nýbrž jako pojem mnohem širší.
[37] Optikou zákona o pobytu cizinců je třeba rozumět pod výdělečnou činností jak práci vykonávanou v postavení zaměstnance, tak samostatnou výdělečnou činnost. Faktický výkon funkce jednatele obchodní
korporace
založené za účelem podnikání nepochybně představuje určitou formu výkonu samostatné výdělečné činnosti. Z povahy věci je totiž jakékoliv jednání obchodní
korporace
(která má živnostenské oprávnění) související s předmětem jejího podnikání nutno považovat za činnost výdělečnou. Zde pak není rozhodné, zda z některé konkrétní činnosti přímo plyne korporaci (či jejímu jednateli) zisk, resp. výdělek. Podstatné je, že taková činnost ke generování zisku směřuje. Pokud je cizinci uděleno pobytové oprávnění za účelem podnikání prostřednictvím obchodní
korporace
z pozice funkce jednatele, je třeba, aby cizinec tuto funkci skutečně fakticky vykonával, jinak by neplnil účel pobytu a mohlo by mu být pobytové oprávnění odňato či neprodlouženo (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011-81, ze dne 28. 5. 2014, čj. 4 As 165/2013-50, a ze dne 18. 9. 2014, čj. 7 Azs 144/2014-35). V tomto kontextu pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2017, čj. 6 Azs 293/2016-29, konstatoval, že podnikatelská činnost není pouze taková činnost, která bezprostředně generuje zisk. Jedná se i o činnost, jejímž účelem je vytvoření zisku v budoucnu. V souladu s touto interpretací zákona o pobytu cizinců je třeba vyložit i ustanovení Dohody. Pro závěr o tom, že stěžovatel vykonával jako jednatel společnosti GITTENS výdělečnou činnost, tudíž nemusely správní orgány zjišťovat, zda stěžovatel sám osobně získal bezprostředně v souvislosti s výkonem funkce jednatele nějakou odměnu, resp. si provedeným jednáním něco přímo vydělal. Podstatné je, že činnost obchodní
korporace
, za níž stěžovatel jednal, mířila k vytvoření zisku, třebaže až v budoucnu. Je nepochybné, že provozováním stánku s občerstvením, který si společnost GITTENS prostřednictvím jednání stěžovatele zajistila, má být vytvořen zisk této společnosti. Odměna či výdělek samotného stěžovatele zde není rozhodující.
[38] S ohledem na shora uvedené nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit ani s tím, že bezvízový styk dle Dohody by mohl cizinec, jednatel obchodní
korporace
, využít i za účelem pobytu, v jehož průběhu by jako jednatel předběžně dojednával za obchodní korporaci uzavření smluv, spolupráci s obchodními partnery či jiné, byť i nezávazné, aspekty podnikání. I v takovém případě by se zřejmě jednalo o činnost směřující k vytvoření zisku v budoucnu. Jestliže Nejvyšší správní soud připustil, že i takovými aktivitami lze doložit plnění účelu pobytového oprávnění, které bylo cizinci uděleno za účelem podnikání, pak při výkladu zákona o pobytu cizinců nelze v jiné situaci (uložení správního vyhoštění za nelegální pobyt cizince na území ČR) připustit, že podnikatelskou, a tedy i výdělečnou, činností není aktivita, z níž přímo cizinci neplyne zisk či jiná odměna.
[39] Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda by bylo v pořádku, pokud by si stěžovatel „
odskočil
“ podepsat smlouvu např. do Rakouska a vrátil se do ČR. V daném případě se tak nestalo. Stěžovatel přicestoval do ČR bez víza, během několika dní se stal jednatelem společnosti GITTENS a v průběhu téhož pobytu za ni jednal, podepsal smlouvu a převzal k provozování stánek s občerstvením, čímž vykonával za společnost její výdělečnou činnost. Není podstatné, že nájemní smlouvu mohl podepsat i v Izraeli. Jelikož ji jako jednatel podepsal na území ČR (jakož i předávací protokol), nemohl požívat výhod bezvízového styku dle Dohody, a byl povinen mít za účelem svého pobytu příslušné pobytové oprávnění. Pokud namítá, že nelze dovozovat jeho úmysl k provozování výdělečné činnosti již při vstupu na území ČR, pak Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgány vytýkaly stěžovateli neoprávněný pobyt až od doby, kdy se stal jednatelem obchodní
korporace
a tuto funkci začal prokazatelně vykonávat.
[40] Nejvyšší správní soud uzavírá, že z popsaných, a ve správním řízení doložených, skutečností (uzavření smlouvy a převzetí stánku z pozice jednatele) jednoznačně vyplývá, že stěžovatel během pobytu od 15. 4. 2016 do 11. 5. 2016 vykonával výdělečnou činnost (nemohlo se tedy jednat o turistickou návštěvu), a nebyl proto oprávněn pobývat na území ČR bez víza na základě Dohody. Jelikož příslušným pobytovým oprávněním nedisponoval, naplnil tím skutkovou podstatu dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Závěry správních orgánů i městského soudu jsou v tomto směru správné. (…)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.