Vydání 12/2017

(…) [24] Podstatou sporu je otázka, zda se stěžovatel nacházel na území ČR v rozporu s Dohodou, a nevztahoval se na něj tudíž v rozhodné době bezvízový styk, a zda mají v tomto rozsahu závěry správních orgánů a soudu oporu ve zjištěném skutkovém stavu.

[25] Článek 1 Dohody stanoví, že „[s]“. Dle článku 2 Dohody „[s]“.

[26] Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „[p]“ Dle odst. 1 písm. c) bodu 2 téhož ustanovení „[p] […] “.

[27] Stěžovatel přicestoval na území ČR dne 11. 4. 2016 bez víza. Dne 14. 4. 2016 se stal jednatelem společnosti GITTENS. Následně uzavřel jménem této společnosti smlouvu o nájmu prodejního stánku s občerstvením (27. 4. 2016) a tento stánek dle předávacího protokolu za společnost i převzal (1. 5. 2016). U téhož stánku byl dne 11. 5. 2016 kontrolován pracovníky oblastního inspektorátu práce pro hl. m. Prahu, kteří následně přivolali hlídku cizinecké policie.

[28] Správní orgány nepovažovaly za prokázané, že dne 11. 5. 2016 vykonával stěžovatel u stánku s občerstvením pracovní činnost. Nicméně na základě shora uvedených skutečností uzavřely, že stěžovatel jednoznačně vykonával z pozice jednatele výdělečnou činnost, nemohl tedy využít bezvízového styku dle Dohody, na území ČR se nacházel neoprávněně bez víza a naplnil tím skutkovou podstatu dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. S těmito závěry se ztotožnil městský soud a Nejvyšší správní soud jim rovněž přisvědčil.

[29] Nejvyšší správní soud nepovažuje za rozporné závěry, že stěžovatel nevykonával dne 11. 5. 2016 na stánku s občerstvením pracovní činnost a zároveň během svého pobytu v období od 15. 4. 2016 do 11. 5. 2016 vykonával výdělečnou činnost jako jednatel společnosti GITTENS. Správní orgány netvrdily, jak se snaží naznačit stěžovatel, že mu nebylo prokázáno provozování výdělečné činnosti ve smyslu Dohody. Pouze se jim nepodařilo jednoznačně doložit, že výdělečná činnost spočívala též v provádění pracovní činnosti na stánku s občerstvením. To, že stěžovatel nevykonával práci, již by bylo možné zařadit pod skutkovou podstatu podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, ovšem neznamená, že v rozhodné době neprovozoval jinou výdělečnou činnost, kterou pod citované ustanovení nelze podřadit.

[30] Ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců dopadá na výkon práce ve smyslu zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. V souladu s tím je třeba vykládat i § 178b zákona o pobytu cizinců, podle něhož se za zaměstnání považuje i „“. Totožné pravidlo obsahuje § 89 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Za plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby podle těchto ustanovení je třeba pokládat takovou činnost, která spočívá ve výkonu pracovní činnosti, která by za běžných okolností byla vykonávána jako zaměstnání a naplňovala znaky závislé práce dle § 2 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006. Nespadá sem samotný výkon jednatelského oprávnění spočívající v jednání za společnost, jejím obchodním vedení a přijímaní strategických rozhodnutí. Smyslem § 89 zákona o zaměstnanosti je totiž „“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, čj. 9 Ads 1/2014-47, č. 3134/2014 Sb. NSS). Obdobným způsobem se k výkladu předmětných ustanovení Nejvyšší správní soud vyjádřil i v dalších rozhodnutích (rozsudek ze dne 18. 7. 2013, čj. 9 As 30/2013-28, ze dne 23. 3. 2017, čj. 9 Azs 307/2016-26, či ze dne 22. 5. 2014, čj. 10 Azs 26/2014-37). Jinými slovy § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců se použije na situace, kdy je cizinec povinen mít k výkonu pracovní činnosti povolení podle zákona o zaměstnanosti.

[31] Dále citované ustanovení dopadá na cizince, kteří v ČR provozují dani podléhající výdělečnou činnost bez příslušného oprávnění podle zvláštního právního předpisu [zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)]. Nemůže se tudíž týkat cizince, který vykonává podnikatelskou činnost prostřednictvím právnické osoby disponující příslušným povolením k podnikání podle zvláštního zákona.

[32] Jestliže tedy správní orgány ani městský soud nepovažovaly za splněné podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, nijak tím nevyvrátily své závěry, že stěžovatel vykonával výdělečnou činnost. Pouze konstatovaly, že nevykonával některou z forem výdělečné činnosti, na které se citované ustanovení vztahuje.

[33] Městský soud sice nepřípadně odkázal na § 178b zákona o pobytu cizinců, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku lze jednoznačně dovodit stejné závěry, jaké nyní učinil i Nejvyšší správní soud. Tedy že za výdělečnou činnost nelze považovat pouze závislou práci (resp. pracovní činnost), a správní orgány tudíž mohly učinit závěr o výdělečném účelu pobytu stěžovatele, byť se jim nepodařilo prokázat, že dne 11. 5. 2015 sám pracoval ve stánku s občerstvením.

[34] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že porušení podmínek bezvízového styku dle Dohody nemůže být dovozováno pouze z existence jednatelského oprávnění cizince ve společnosti dle výpisu z obchodního rejstříku. Pokud by takový cizinec přicestoval do ČR výhradně za turistickým účelem a během svého pobytu žádným způsobem nevykovával funkci jednatele, jistě by nebylo možné uzavřít, že se na území ČR nacházel neoprávněně bez víza, neboť toliko z titulu zápisu jeho osoby jako jednatele obchodní společnosti by nebyl oprávněn využít výhody bezvízového styku. Takový výklad by byl neudržitelný. Ani správní orgány ani městský soud ovšem v daném případě žádné takové závěry nezaujaly.

[35] Správní orgány i městský soud vycházely z toho, že stěžovatel se během pobytu na území ČR stal jednatelem obchodní GITTENS a tuto svou funkci zároveň vykonával, když za ni uzavřel smlouvu a převzal stánek s občerstvením. Prostřednictvím takového jednání totiž měla dotčená společnost vykonávat svou podnikatelskou činnost v souladu s předmětem podnikání zapsaným v obchodním rejstříku. Není tudíž pravdou, že závěry o výkonu výdělečné činnosti založily správní orgány toliko na existenci funkce stěžovatele jako jednatele obchodní společnosti dle výpisu z obchodního rejstříku.

[36] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel během svého pobytu vykonával výdělečnou činnost. Z ničeho neplyne, že výdělečnou činností podle Dohody je třeba rozumět pouze výkon závislé práce, jak naznačuje stěžovatel. Jinak by musel být užit zcela jiný pojem, např. „“ či „“ apod. Stěžovatel ani netvrdí, na základě čeho se domnívá, že pod pojmem „“ je třeba rozumět pouze výkon závislé práce, přičemž ani podle obecného jazykového významu, ani podle zákonů dopadajících na pobyt cizinců a jejich práci na území ČR nelze výdělečnou činnost chápat jako závislou práci, nýbrž jako pojem mnohem širší.

[37] Optikou zákona o pobytu cizinců je třeba rozumět pod výdělečnou činností jak práci vykonávanou v postavení zaměstnance, tak samostatnou výdělečnou činnost. Faktický výkon funkce jednatele obchodní založené za účelem podnikání nepochybně představuje určitou formu výkonu samostatné výdělečné činnosti. Z povahy věci je totiž jakékoliv jednání obchodní (která má živnostenské oprávnění) související s předmětem jejího podnikání nutno považovat za činnost výdělečnou. Zde pak není rozhodné, zda z některé konkrétní činnosti přímo plyne korporaci (či jejímu jednateli) zisk, resp. výdělek. Podstatné je, že taková činnost ke generování zisku směřuje. Pokud je cizinci uděleno pobytové oprávnění za účelem podnikání prostřednictvím obchodní z pozice funkce jednatele, je třeba, aby cizinec tuto funkci skutečně fakticky vykonával, jinak by neplnil účel pobytu a mohlo by mu být pobytové oprávnění odňato či neprodlouženo (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011-81, ze dne 28. 5. 2014, čj. 4 As 165/2013-50, a ze dne 18. 9. 2014, čj. 7 Azs 144/2014-35). V tomto kontextu pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2017, čj. 6 Azs 293/2016-29, konstatoval, že podnikatelská činnost není pouze taková činnost, která bezprostředně generuje zisk. Jedná se i o činnost, jejímž účelem je vytvoření zisku v budoucnu. V souladu s touto interpretací zákona o pobytu cizinců je třeba vyložit i ustanovení Dohody. Pro závěr o tom, že stěžovatel vykonával jako jednatel společnosti GITTENS výdělečnou činnost, tudíž nemusely správní orgány zjišťovat, zda stěžovatel sám osobně získal bezprostředně v souvislosti s výkonem funkce jednatele nějakou odměnu, resp. si provedeným jednáním něco přímo vydělal. Podstatné je, že činnost obchodní , za níž stěžovatel jednal, mířila k vytvoření zisku, třebaže až v budoucnu. Je nepochybné, že provozováním stánku s občerstvením, který si společnost GITTENS prostřednictvím jednání stěžovatele zajistila, má být vytvořen zisk této společnosti. Odměna či výdělek samotného stěžovatele zde není rozhodující.

[38] S ohledem na shora uvedené nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit ani s tím, že bezvízový styk dle Dohody by mohl cizinec, jednatel obchodní , využít i za účelem pobytu, v jehož průběhu by jako jednatel předběžně dojednával za obchodní korporaci uzavření smluv, spolupráci s obchodními partnery či jiné, byť i nezávazné, aspekty podnikání. I v takovém případě by se zřejmě jednalo o činnost směřující k vytvoření zisku v budoucnu. Jestliže Nejvyšší správní soud připustil, že i takovými aktivitami lze doložit plnění účelu pobytového oprávnění, které bylo cizinci uděleno za účelem podnikání, pak při výkladu zákona o pobytu cizinců nelze v jiné situaci (uložení správního vyhoštění za nelegální pobyt cizince na území ČR) připustit, že podnikatelskou, a tedy i výdělečnou, činností není aktivita, z níž přímo cizinci neplyne zisk či jiná odměna.

[39] Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda by bylo v pořádku, pokud by si stěžovatel „“ podepsat smlouvu např. do Rakouska a vrátil se do ČR. V daném případě se tak nestalo. Stěžovatel přicestoval do ČR bez víza, během několika dní se stal jednatelem společnosti GITTENS a v průběhu téhož pobytu za ni jednal, podepsal smlouvu a převzal k provozování stánek s občerstvením, čímž vykonával za společnost její výdělečnou činnost. Není podstatné, že nájemní smlouvu mohl podepsat i v Izraeli. Jelikož ji jako jednatel podepsal na území ČR (jakož i předávací protokol), nemohl požívat výhod bezvízového styku dle Dohody, a byl povinen mít za účelem svého pobytu příslušné pobytové oprávnění. Pokud namítá, že nelze dovozovat jeho úmysl k provozování výdělečné činnosti již při vstupu na území ČR, pak Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgány vytýkaly stěžovateli neoprávněný pobyt až od doby, kdy se stal jednatelem obchodní a tuto funkci začal prokazatelně vykonávat.

[40] Nejvyšší správní soud uzavírá, že z popsaných, a ve správním řízení doložených, skutečností (uzavření smlouvy a převzetí stánku z pozice jednatele) jednoznačně vyplývá, že stěžovatel během pobytu od 15. 4. 2016 do 11. 5. 2016 vykonával výdělečnou činnost (nemohlo se tedy jednat o turistickou návštěvu), a nebyl proto oprávněn pobývat na území ČR bez víza na základě Dohody. Jelikož příslušným pobytovým oprávněním nedisponoval, naplnil tím skutkovou podstatu dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Závěry správních orgánů i městského soudu jsou v tomto směru správné. (…)