Vydání 1/2016

Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělní pobytové kontroly, pátrání a eskort (správní orgán I. stupně), rozhodnutím ze dne 20. 3. 2014 rozhodla podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky o správním vyhoštění žalobkyně a stanovila dobu, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 1 roku s tím, že počátek uvedené doby byl stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky.

Proti rozhodnutí I. stupně podali žalobkyně a její manžel odvolání, které žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 13. 8. 2014.

Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud rozhodnutí žalované rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, čj. 4 A 41/2014-46, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z obsahu správního spisu považuje za prokázané, že žalobkyně pobývala na území České republiky v době od 14. 11. 2012 do 8. 8. 2013 bez platného víza. Za nepochybné považoval také to, že žalobkyně si takto počínala opakovaně, neboť s ní bylo již dvakrát zahájeno řízení o správním vyhoštění. Tato správní řízení byla nicméně zastavena s tím, že vyhoštění žalobkyně by bylo závažným zásahem do jejího soukromého života i do života jejího manžela a dítěte, tedy že by dopad důsledků plynoucích ze správního vyhoštění byl nepřiměřeně tvrdý. V návaznosti na tyto závěry městský soud upozornil, že se u žalobkyně a její rodiny od vydání těchto rozhodnutí nic nezměnilo. Žalobkyně nadále žije ve fungujícím manželství a s manželem spolu vychovávají nezletilého syna, který čtvrtým rokem navštěvuje základní školu v České republice. Dále městský soud ve svém rozhodnutí připomněl, že žalobkyně neúspěšně žádala o udělení dlouhodobého pobytu na území České republiky a že je pro ni velmi obtížné ho za dané situace získat. Podmínkou totiž je, aby tato žádost byla podána u zastupitelského úřadu České republiky nacházejícího se mimo její území. Při vědomí tohoto skutkového a právního stavu proto městský soud žalované vytknul, že při posouzení přiměřenosti správního vyhoštění opomenula zohlednit situaci nezletilého syna žalobkyně, který navštěvuje českou školu, a jejího manžela. Právě kvůli nim nemůže žalobkyně území České republiky snadno opustit. Městský soud tedy uzavřel, že správní orgány dostatečně nepoměřily povahu a závažnost porušení veřejného pořádku žalobkyní s dopadem správního vyhoštění na rodinný a osobní život žalobkyně a jejích rodinných příslušníků, kteří mají právo pobývat v České republice na základě samostatného pobytového oprávnění. Hrozící rozpad rodiny je podle názoru městského soudu daleko závažnější než to, že se žalobkyně dopustila opakovaného porušení zákona o pobytu cizinců. Městský soud žalobkyni přisvědčil v tom, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemá sankční povahu a má pouze chránit zájem státu na tom, aby se cizinec na jeho území nezdržoval. Je proto třeba, aby správní orgán přesně uvedl, v čem spatřuje převažující zájem státu na tom, aby byla žalobkyně vyhoštěna i za situace, kdy na území České republiky žije ve funkčním manželství a vychovává nezletilé dítě, a aby se znovu zabýval posouzením přiměřenosti dopadu správního vyhoštění žalobkyně z hledisek uvedených v § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (stěžovatelka) kasační stížností. Stěžovatelka v kasační stížnosti především uvedla, že městský soud srozumitelně nevysvětlil, pro který z důvodů definovaných v § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené správní rozhodnutí zrušil, ačkoli z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že tyto důvody mohou být dva (buď nezákonnost, nebo vady řízení). Nesporné je pouze to, že městský soud jinak zhodnotil přiměřenost zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně, což ale nemůže zakládat důvod zrušení správního rozhodnutí. Ani žalovaná, ani správní orgán I. stupně totiž nevybočily z mezí správního uvážení, otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o vyhoštění se dostatečně zabývaly a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

Stěžovatelka dále uvedla, že o existenci fungujícího rodinného života žalobkyně nikdy sporu nebylo, a proto také zjišťování dalších informací ohledně rodinných příslušníků žalobkyně nemá v dané věci význam, neboť nemohou nic změnit na závěru, že rodinná situace žalobkyně je veskrze dobrá. Jedinou proměnnou tak zůstává závažnost protiprávního jednání, za něž se žalobkyně v současné době evidentně cítí být nepostižitelná, neboť správní řízení o jejím vyhoštění bylo již dvakrát zastaveno. Městský soud svým rozsudkem odmítl akceptovat zájem státu na dodržování právních předpisů, ačkoli se jedná o požadavek plně schopný vyvážit zásah správního vyhoštění do soukromého a rodinného života cizinců. Vedle toho připomněl, že žalobkyně opakovaně podává žádosti o udělení dlouhodobého pobytu, kterým však z objektivních důvodů nelze vyhovět, a proto argumentuje-li městský soud těmito žádostmi a poukazuje-li na vadné vyhodnocení závažnosti protiprávního jednání jakožto jediné proměnné v dané věci, pak za tohoto stavu již nikdy nebude možné rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně vydat, což je v rozporu se smyslem a účelem zákona o pobytu cizinců. Pokračování v protiprávním jednání navíc zvyšuje jeho společenskou škodlivost a snižuje míru jeho tolerovatelnosti. Stěžovatelka tedy trvala na tom, že napadeným správním rozhodnutím bylo dostatečně a srozumitelně vysvětleno, proč bylo nutné přistoupit k vyhoštění žalobkyně. Intenzita porušení zákonných povinností totiž byla v tomto případě zesílena opakovaným porušením povinnosti disponovat pobytovým vízem a absencí reálné snahy o legalizaci pobytu na území České republiky, byť k tomu žalobkyně bezpochyby dostala příležitost. Zájmy žalobkyně stěžovatelka zohlednila tím, že jí za dané situace uložila správní vyhoštění s délkou zákazu vstupu na území členských států EU pouze v délce jednoho roku, ačkoli pravidelně se za takové jednání stanovuje doba delší (až pět let). Na rozdíl od zrušeného správního rozhodnutí, které dává jednoznačnou odpověď na otázku, proč bylo odvolání žalobkyně proti rozhodnutí I. stupně zamítnuto, mají úvahy městského soudu pouze obecné kontury a nezohledňují komplexně skutkový stav věci.

Žalobkyně ke kasační stížnosti uvedla, že se v podstatných otázkách shoduje s rozsudkem městského soudu. Co se týče námitky nejasného vymezení důvodu zrušení rozhodnutí žalované, dle jejího názoru je z napadeného rozsudku tento důvod zcela evidentní a je jím nezákonnost správního rozhodnutí. Ve vztahu k tvrzené faktické přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění upozornila žalobkyně především na úpornou snahu stěžovatelky se za každou cenu žalobkyně zbavit, namísto toho, aby se jí snažila v její složité životní situaci pomoci. Preference čistě represivních opatření však žádným řešením není a situaci jen zkomplikuje. Žalobkyně upozornila, že nejen vyhoštěnému cizinci, ale i cizinci, se kterým je pouze zahájeno řízení o vyhoštění, zpravidla není (i přes dobrovolné vycestování) vízum uděleno, a tedy šance žalobkyně na návrat do České republiky je prakticky nulová, zatímco hrozba rozbití její rodiny naprosto reálná. Poukázala-li stěžovatelka na absenci právního nároku cizince na pobyt na území České republiky, pak nejde o nic jiného než o neochotu situaci efektivně řešit a zároveň o nedostatek citu pro spravedlnost

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.