Vydání 8/2008

Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 52/2000, ze dne 14. června 2000, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 trestního zákona k propadnutí věcí v tomto rozsudku uvedených a byl mu uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Dne 25. října 2000 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem vedeným pod sp. zn. 3 To 404/2000 o odvolání stěžovatele tak, že zrušil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu vyhoštění a nově uložil trest vyhoštění z území ČR na dobu pěti let.

Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí mj. uvedl, že [tedy shora cit. rozsudku Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně]; ...

Městský soud rovněž odkázal na úřední záznam ze dne 16. května 2005 obsažený ve správním spise, z něhož vyplývá, že náměstek Městské státní zástupkyně v Brně JUDr. Jan Sladký sdělil, že ve stěžovatelově věci není dáno podezření ze spáchání úmyslného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když věc má podle něj řešit cizinecká policie ve správním řízení na základě zákona o pobytu cizinců.

Nejvyšší správní soud musel ve smyslu námitky stěžovatele zvážit, zda správní orgán I. stupně nebo žalovaný neporušili § 40 odst. 2 v době rozhodování účinného správního řádu z roku 1967, podle kterého si správní orgán nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek. Jak správně upozorňuje stěžovatel, obdobné pravidlo zná též správní řád platný v současné době [§ 57 odst. 1 písm. c) správního řádu z roku 2004].

(...) Otázka, kterou musí Nejvyšší správní soud s ohledem na námitku stěžovatele vyřešit, zní, zda hypotéza normy obsažené v § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců co se týče maření výkonu soudních nebo správních rozhodnutí předpokládá jako svou nezbytnou podmínku naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Pokud by tomu tak bylo, správní orgán by tím, že dovodil naplnění podmínek hypotézy normy obsažené v § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců nutně porušil § 40 odst. 2 v době rozhodování účinného zákona správního řádu z roku 1967, neboť by si v předběžné otázce učinil úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin.

Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatele předně zdůrazňuje, že jeho teze, podle níž aplikace § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců je podmíněna rozhodnutím soudu o spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, vyplývá z nepochopení role trestního práva v demokratickém právním státě. Nejvyšší správní soud se v této otázce plně ztotožňuje s judikaturou Ústavního soudu, která chápe trestní právo jako právo , tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (srov. např. nález I. ÚS 69/06 ze dne 12. října 2006, přístupný na http://nalus.usoud.cz). Pokud tedy určitou otázku je možno uspokojivě vyřešit jinými než trestněprávními prostředky, a to včetně prostředků správního práva, není ani z hlediska ústavnosti vhodné, aby byla táž věc kriminalizována. Jak je níže osvětleno, tento závěr je konformní s výkladem vztahu trestního zákona a zákona o pobytu cizinců.

Nejvyšší správní soud k zodpovězení otázky předložené mu stěžovatelem proto dále zvážil výklad jazykový a systematický. Trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona se lze dopustit pouze formou úmyslného zavinění [§ 3 odst. 3 a § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona ]. Naproti tomu § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců předpokládá též eventuální nedbalostní maření výkonu soudních nebo správních rozhodnutí (, konkrétně slovem "úmyslně", které se vztahuje jen na opakované porušování právních předpisů). Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (srov. k tomuto tzv. materiálnímu pojetí trestného činu § 3 odst. 2 trestního zákona). Naproti tomu lze soudit, že srovnatelné jednání naplní znaky hypotézy § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců i tehdy, pokud jeho nebezpečnost pro společnost bude jen nepatrná.

V tomto smyslu možno podpůrně poukázat též na judikaturu trestních soudů, která interpretuje trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona restriktivně, a podle které k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí nepostačuje skutečnost, že se odsouzený zdržuje na území České republiky po právní moci rozsudku, jímž mu byl uložen trest vyhoštění, event. se snaží již předem ztížit možnost výkonu trestu (např. vystupováním pod cizím jménem a bydlením "po různých známých"), ale je také třeba, aby byly příslušným soudem provedeny úkony, které zákon spojuje se započetím výkonu tohoto trestu (§ 350b trestního řádu) (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2002, sp. zn. 7 To 343/2002, publ. jako č. 50/2003 Sb. NS, část trestní, str. 601 - 603). Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu jednání popsané tímto rozsudkem Městského soudu v Praze, jakkoliv nenaplní skutkovou podstatu trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, může případně podle okolností naplnit podmínky hypotézy § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Musí ovšem přitom jít stále ještě o natolik závažné porušení právního řádu, které rozhodnutí o vyhoštění opodstatní (srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. května 1998, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, č. 159/1998 Sb.).

Dalším argumentem ve prospěch toho, že § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců nelze ztotožnit s naplněním skutkové podstaty trestného činu, je i to, že zákon o pobytu cizinců opakovaně ve svých ustanoveních výslovně hovoří a i v době rozhodné pro tento případ hovořil o spáchání trestného činu [srov. např. § 10 písm. a), § 34 odst. 1 písm. a), § 80 odst. 2 písm. g), § 87 odst. 5 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 31. 12. 2005]. Pokud tedy zákonodárce v témže zákoně jednak stanoví jako podmínku aplikace hypotézy normy spáchání určitého trestného činu, ať již vymezeného více (srov. § 37) či méně obecně [např. § 80 odst. 2 písm. g)], jednak popíše určité jednání, které sice obecně odpovídá skutkové podstatě určitého trestného činu, o kterém ovšem výslovně neuvede, že musí naplnit skutkové znaky tohoto trestného činu, znamená to, že posléze uvedená norma zahrnuje takovou množinu jednání, která není totožná s množinou tomu korespondujících trestných činů.

Je zjevné, že smyslem úpravy správního vyhoštění v § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců je umožnit státu ukončit pobyt cizince na státním území, pokud jsou pro to důvody spočívající v osobě cizince specifikované více či méně abstraktně v § 119 odst. 1, resp. § 120 odst. 1 tohoto zákona. Správní vyhoštění je svou povahou specifickým opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 5 Azs 94/2005-52, č. 1164/2007 Sb. NSS). Ostatně i srovnáním dalších taxativně uvedených hypotéz v ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců lze dospět k závěru, že ani v jednom případě se o naplnění skutkové podstaty jakéhokoliv trestného činu nejedná, neboť ve všech uvedených případech jde o takové jednání, kterým cizinec skutkové znaky trestného činu zásadně nenaplní, což vyplývá již z primárně preventivní povahy správního vyhoštění.

Pokud by Nejvyšší správní soud tezi stěžovatele akceptoval, vedlo by to k absurdnímu závěru, že by soud musel nejprve v trestním řízení potrestat cizince za maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, načež by správní orgán v podstatě za totéž jednání vydal rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle zákona o pobytu cizinců. Takovýto závěr se Nejvyššímu správnímu soudu jeví přinejmenším jako zjevně nepřiměřený. V tomto směru lze odkázat též na subjektivní teleologický výklad. Jak k tomu totiž uvádí důvodová zpráva k sněmovnímu tisku č. 204 (volební období 1998 - 2002, vládní návrh zákona o pobytu cizinců na území ČR ze dne 29. 4. 1999), návrh zákona nepřevzal dosavadní stav, kdy bylo možné uložit zákaz pobytu v případě, že soud neuložil trest vyhoštění. Pokud soud neshledal důvody pro uložení tohoto trestu, jeví se jako ústavně nevhodné, aby obdobné rozhodnutí učinil správní orgán (viz digitální repozitář Poslanecké sněmovny přístupný na www.psp.cz). Není důvodu, aby tento záměr historického zákonodárce nebyl aplikován též na důvod vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců, jakkoliv se tato možnost dostala do zákona teprve novelou provedenou zákonem č. 140/2001 Sb. (srov. čl. I., bod 85 novely), která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2001. Plně v souladu s těmito úvahami ostatně správní orgán I. stupně v této věci postupoval, když si nejprve ověřil, že orgány činné v trestním řízení nebudou v dané věci iniciovat trestní stíhání stěžovatele, a teprve poté rozhodl o správním vyhoštění.

Z uvedeného tedy plyne, že posouzení podmínek hypotézy § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců pro účely rozhodnutí o správním vyhoštění si může a musí učinit příslušný správní orgán samostatně; otázka naplnění podmínek hypotézy § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 představuje otázku odlišnou a relativně nezávislou na otázce spáchání trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona.