Vydání 6/2022

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2022, čj. 5 Azs 89/2022-24)

Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 29. 4. 2021 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), současně byla stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a to v délce jednoho roku. Správní orgán I. stupně zároveň podle § 118 odst. 3 citovaného zákona stanovil žalobci dobu k vycestování z území České republiky do dvaceti dnů od právní moci rozhodnutí, přičemž současně určil, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 téhož zákona.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 1. 2022 zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Podle žalované bylo v řízení prokázáno, že žalobce pobýval na území České republiky v období od 25. 10. 2020 do 13. 3. 2021 bez platného pobytového oprávnění, čímž naplnil podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně dle žalované dostatečně zjistil skutkový stav věci, který má oporu ve správním spisu. K námitce žalobce, podle níž správní orgán I. stupně při ukládání správního vyhoštění nezohlednil, že se jedná o první protiprávní jednání cizince, žalovaná uvedla, že ze spisového materiálu vyplývá žalobcova přestupková i trestní minulost. Žalovaná dále konstatovala, že správní orgán I. stupně zcela správně nepřistoupil k překvalifikování posuzované věci na řízení o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců, jelikož neshledal, že by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do rodinného života žalobce. Podle žalované správní orgán I. stupně dostatečným způsobem zjistil, že nejsou dány důvody pro aplikaci § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla podle žalované stanovena v zákonném rozmezí, v přiměřené výši a odpovídá rozhodovací praxi v obdobných případech. K namítané nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně hodnotil zásah do jeho soukromého a rodinného života dostatečným a přezkoumatelným způsobem, přičemž nedospěl k závěru, že by byl nepřiměřený, neboť žalobce nemá v České republice žádné vazby a nic konkrétního, co by svědčilo o nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění, nenamítal. Žalovaná dále konstatovala, že při hodnocení existence důvodů, které by žalobci znemožňovaly vycestování, správní orgán I. stupně postupoval v souladu s § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a závazné stanovisko k možnosti vycestování nevyžadoval, neboť cizinec pochází z bezpečné země původu a neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179 zákona o pobytu cizinců.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze, který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 25. 2. 2022, čj. 4 A 5/2022-28, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Městský soud k žalobním námitkám konstatoval, že dle správního spisu bylo žalobcovo odvolání proti usnesení o zastavení řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty podáno opožděně. Žalobce nepředložil žádné důkazy, kterými by tuto skutečnost zpochybnil. Od nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tj. ode dne 24. 10. 2020, tak pobývá na území České republiky bez platného pobytového oprávnění. Žalobcovo přesvědčení o opaku není pro uložení správního vyhoštění podstatné, jelikož vyhoštění není podmíněno prokázáním zavinění, ale je založeno na objektivní odpovědnosti. S ohledem na to městský soud konstatoval, že správní orgány vyhodnotily okolnosti týkající se opožděného podání odvolání právním zástupcem žalobce zcela adekvátně, když je nepovažovaly za skutečnosti, které by svědčily ve prospěch žalobce, či dokonce mohly odůvodňovat přijetí mírnějšího opatření, než ke kterému bylo přistoupeno.

Městský soud tedy nepřisvědčil ani námitce, dle níž správní orgány měly v žalobcově věci zvážit uložení povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců, jelikož o možné povinnosti opustit území lze uvažovat až poté, co by uložení správního vyhoštění bylo vyhodnoceno jako nepřiměřený zásah do rodinného či soukromého života cizince. V nyní posuzované věci se však oba správní orgány podrobně a přezkoumatelně zabývaly otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž dospěly k závěru, že se nejedná o nepřiměřený zásah. Za zjištěných okolností tak nebylo možné uvažovat o aplikaci § 50a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány podle městského soudu rovněž zvážily všechna kritéria stanovená v § 174a zákona o pobytu cizinců, posoudily též druh a závažnost protiprávního jednání žalobce, kterou odvozovaly primárně od délky neoprávněného pobytu na území. Městský soud neshledal, že by žalovaná překročila meze správního uvážení, co se týče stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Stanovenou dobu správního vyhoštění v délce jednoho roku žalovaná dostatečně odůvodnila a přihlédla ke všem podstatným skutečnostem. Městský soud tak neshledal žalobní námitky důvodnými.

Městský soud však poukázal na to, že v zemi původu žalobce došlo k zásadní změně bezpečnostní situace. S ohledem na zásadní změnu poměrů na Ukrajině a na příslušnou žalobní námitku uplatněnou na jednání dne 25. 2. 2022 provedl městský soud tímto směrem dokazování, a to zprávou ze stránek Ministerstva zahraničních věcí ze dne 24. 2. 2022, dle které s ohledem na probíhající vojenskou invazi Ruské federace na Ukrajinu byl na Ukrajině vyhlášen válečný stav a došlo k podstatnému zhoršení bezpečnostní situace, Ministerstvo zahraničních věcí varuje před jakýmikoliv cestami na Ukrajinu a vyzývá občany ČR, aby okamžitě opustili Ukrajinu, byl uzavřen civilní letecký prostor a přerušena letecká doprava na Ukrajinu. Dále městský soud provedl důkaz zprávou České tiskové kanceláře vydanou dne 24. 2. 2022 ve 4:10 hodin a uveřejněnou na webu www.ceskenoviny.cz, dle které ruská armáda toho dne ráno zahájila letecký i pozemní útok na Ukrajinu, svědci z řady měst po celé Ukrajině hlásili silné výbuchy nebo zvuky znějící jako dělostřelecká palba, exploze byly vedle hlavního města Kyjeva hlášeny z Oděsy, Berďansku a Mariupolu na jihovýchodě země a Charkova a Kramatorsku na východě, ukrajinské úřady informovaly také o ostřelování ve Lvovské oblasti. Dle této zprávy ukrajinská pohraniční stráž uvedla, že ruské síly napadly Ukrajinu z Ruska, Běloruska i z anektovaného poloostrova Krym.

Městský soud konstatoval, že tato situace v době vydání napadeného rozhodnutí neexistovala, a není tak pochybením žalované, pokud k těmto skutečnostem nepřihlédla. Zdůraznil však, že od aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud vychází , musí ustoupit v situaci, kdy to je třeba s ohledem na mezinárodněprávní závazky České republiky, resp. s ohledem na požadavky práva Evropské unie. Takové závazky vyplývají především z čl. 2 a 3 Úmluvy, které zakotvují právo na život a zákaz mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání, a z čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.). Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která připouští možnost prolomení zásady § 75 odst. 1 s. ř. s. právě z důvodu aplikace pravidla , resp. v případech, kdy by nepřihlédnutí k novým skutečnostem v řízení před správním soudem mělo za následek porušení základního práva.

S ohledem na skutečnosti, které byly zjištěny dokazováním ohledně situace v zemi původu a ze kterých vyplývá, že na Ukrajině v současné době probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt, který se týká v podstatě celého území, městský soud shledal, že napadené rozhodnutí neobstojí z hlediska závěru, že nejsou dány důvody znemožňující vycestování a vycestování žalobce je možné. Městský soud uložil správním orgánům povinnost zásadním způsobem doplnit dokazování, znovu se zabývat aktuální situací na Ukrajině a znovu posoudit, zda v daném případě existují důvody znemožňující vycestování žalobce dle § 179 zákona o pobytu cizinců, tedy zda je důvodná obava, že by mu ve státě původu hrozilo skutečné nebezpečí ve smyslu tohoto ustanovení.

Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Uvedla, že nepřehlédla probíhající válečný konflikt na Ukrajině a respektuje závazky vyplývající ze zásady , která je pro Českou republiku závazná, domnívala se však, že v případě žalobce tato situace nezpůsobuje prolomení normy § 75 odst. 1 s. ř. s. na základě aplikační přednosti Úmluvy. Tento mezinárodní závazek byl dle stěžovatelky naplňován prostřednictvím § 120a a § 179 zákona o pobytu cizinců. Na situaci žalobce se vztahuje § 120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož . Je tedy plně v dispozici žalobce, aby, pokud má vzhledem ke změně situace v zemi původu skutečně obavu z návratu, navrhl stěžovatelce vydání nového rozhodnutí. Stěžovatelka následně vyžádá aktuální stanovisko Ministerstva vnitra k posouzení otázky, zda jsou v případě žalobce skutečně dány důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Citovaná právní úprava tak podle stěžovatelky poskytuje dostatečné záruky pro respektování zásady v nyní posuzované věci, proto stěžovatelka považovala rozsudek městského soudu za nezákonný.

Stěžovatelka dále namítla, že napadený rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, neboť způsob a rozsah odůvodnění, pro které bylo stěžovatelčino rozhodnutí zrušeno, je ve vztahu k užití § 120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nesrozumitelný. Stěžovatelka dále podotkla, že se městský soud ve svých závěrech odchyluje i od konstantního způsobu posuzování obdobných případů Nejvyšším správním soudem, viz závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs 3/2011-131.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.