Vydání 3/2016

Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie Praha-Ruzyně, rozhodnutím ze dne 10. 11. 2014 podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 2 a písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložila žalobci správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 4 roky. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že se žalobce dne 9. 11. 2014 v 14:00 hod. při pobytové kontrole na mezinárodním letišti Praha-Ruzyně úmyslně prokázal cestovním dokladem, který obsahoval neoprávněně provedené změny, a že na území České republiky pobýval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

Proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění podal žalobce odvolání společně s žádostí o navrácení v předešlý stav podle § 41 správního řádu. V ní se žalobce domáhal prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, které zároveň předložil. V žádosti o prominutí zmeškání úkonu žalobce uvedl, že rozhodnutí I. stupně mu bylo doručeno dne 10. 11. 2014. Jelikož byl v tuto dobu zajištěn v Přijímacím středisku Praha-Ruzyně, obrátil se s žádostí o pomoc na sociální pracovníky, kteří mu sdělili, že se dostaví právník, který mu pomůže. Sám si ve francouzštině odvolání napsal, nicméně mu bylo řečeno, ať na právníka počká, jelikož opravný prostředek musí být sepsán v českém jazyce a odeslán. Následně požádal o provedení tohoto úkonu právníka organizace Charita, který se do přijímacího střediska dostavil za účelem právního poradenství. Ten však odvolání odmítl sepsat s odůvodněním, že na něj nemá čas, jelikož jede na dovolenou. Až po uplynutí zákonné lhůty dne 20. 11. 2014 se do přijímacího střediska dostavila právnička jiné neziskové organizace, která mu se sepsáním odvolání pomohla. Ke zmeškání lhůty pro podání odvolání tak došlo bez jeho zavinění, neboť byl v přijímacím středisku zajištěn, nemohl si právníka vyhledat ani s ním komunikovat. Sám nemá právnické vzdělání, a proto nebyl schopen odvolání v českém jazyce náležitě sepsat. Za této situace byl plně odkázán na právní pomoc neziskových organizací, které do přijímacího střediska pravidelně jezdí, čehož také využil ihned, jak to bylo možné, avšak právník organizace Charita odmítl potřebný úkon učinit. S ohledem na krátkou pětidenní lhůtu pro podání odvolání pak potřebnou právní pomoc obdržel až po jejím marném uplynutí.

Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie Praha-Ruzyně, usnesením ze dne 26. 11. 2014 žádosti o prominutí zmeškání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nevyhověla a zmeškání tohoto úkonu neprominula. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že žalobce byl o právu na podání odvolání řádně poučen za přítomnosti tlumočnice dne 10. 11. 2014 a měl možnost se na místě odvolat, což neučinil. Po celou dobu řízení o správním vyhoštění byla přítomna tlumočnice do francouzského jazyka, které žalobce bez problému rozuměl. Navíc újma, která by prominutím zmeškání úkonu byla způsobena dotčením veřejného zájmu, by převýšila újmu hrozící žalobci, neboť ten se dopustil nelegálního jednání neslučitelného se zákonem o pobytu cizinců. Naléhavý veřejný zájem spočívající v ochraně České republiky před nelegální migrací tak vyžaduje vycestování žalobce.

Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 2. 2015 odvolání zamítl jako opožděné, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci oznámeno dne 10. 11. 2014, právní moci nabylo dne 19. 11. 2014 a žalobce podal odvolání k poštovní přepravě teprve dne 21. 11. 2014, tedy po uplynutí pětidenní lhůty ode dne oznámení rozhodnutí, přičemž žádosti o prominutí zmeškání úkonu nebylo vyhověno. Dále žalovaný neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu řízení, zahájení přezkumného řízení nebo vydání nového rozhodnutí v dané věci.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, čj. 1 A 18/2015-35, žalobu proti tomuto rozhodnutí o odvolání zamítl.

V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že rozhodnutí o uložení správního vyhoštění bylo žalobci tlumočeno včetně poučení o opravných prostředcích, a že tudíž orgán I. stupně žalobce řádně poučil o opravném prostředku. Městský soud dále uvedl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je možné v rámci žalobního řízení přezkoumat také usnesení, kterým orgán I. stupně nevyhověl žádosti žalobce o navrácení v předešlý stav. V této souvislosti městský soud uvedl, že žalobce věděl o zákonné pětidenní lhůtě pro podání odvolání a že rovněž věděl, u kterého orgánu jej má učinit. Městský soud neakceptoval tvrzení žalobce, že neovládá český jazyk a není schopen podat odvolání. Podle městského soudu postačoval žalobcův písemný projev vůle, že podává odvolání. Městský soud rovněž odmítl argument, že žalobce neměl přístup k právnímu poradenství. Upozornil, že žalobce obdržel rozhodnutí o správním vyhoštění dne 10. 11. 2014, a měl tedy možnost podat odvolání až do 18. 11. 2014, neboť poslední den zákonné lhůty připadl na svátek. Pokud pracovníci neziskových organizací do přijímacího střediska docházejí jednou týdně, musel mít žalobce možnost právní pomoci využít a odvolání podat. Městský soud nepřisvědčil ani námitce protiústavnosti § 169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Právní řád totiž nabízí možnost prominutí zmeškání úkonu, tedy podání odvolání po uplynutí pětidenní lhůty od oznámení rozhodnutí o správním vyhoštění. Srovnání s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, č. 9/2010 Sb., proto není namístě.

Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítl nesprávné posouzení žádosti o navrácení v předešlý stav. Neovládá český jazyk a neorientuje se v českém právu. Argument, že mohl podat odvolání pomocí jednoduchého podání, stěžovatel odmítl s tím, že správní řád předpokládá určité formální požadavky odvolání, které jako osoba bez právního vzdělání nezná. V důsledku jazykové bariéry a omezeného kontaktu s vnějším světem si nebyl schopen zajistit příslušnou právní pomoc a neměl ani dostatečné prostředky k úhradě nákladů za právní zastoupení. V důsledku těchto skutečností byl zcela závislý na právní pomoci pracovníků nevládních organizací, kteří do zařízení docházejí. Soud posoudil věc zcela formalisticky s tím, že cizinec měl k dispozici tlumočníka a odmítl argumenty jak nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, tak i protiústavnosti § 169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Městský soud vyšel z obecného tvrzení, že do zařízení jednou týdně dojíždí pracovníci Organizace pro pomoc uprchlíkům, a z toho dovodil, že cizinec měl zajištěn přístup k právní pomoci, neboť v jeho případě činila lhůta k podání odvolání 8 dní. Stěžovatel k tomu uvedl, že se ve skutečnosti k právnímu poradenství dostal až dne 20. 11. 2014, tedy dva dny po uplynutí lhůty pro podání odvolání. Podle stěžovatele měl soud toto tvrzení vyvrátit důkazem ze správního spisu, což však neučinil. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/09, ze kterého dovodil, že § 169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je v rozporu s ústavním pořádkem. Soud podle stěžovatele rovněž nesplnil svou povinnost vykládat ustanovení zákona o pobytu cizinců eurokonformně, neboť mu upřel možnost využít prostředků nápravy rozhodnutí o vyhoštění a rovněž mu upřel právo na právní pomoc v této záležitosti. Podle stěžovatele je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, protože se soud vůbec nezabýval jeho prohlášením, že se nemůže vrátit do vlasti, kde mu hrozí nebezpečí ze strany bezpečnostních složek.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel byl seznámen se správním rozhodnutím. Odmítl, že by stěžovateli bránily v podání odvolání objektivní překážky, neboť postačovalo, aby učinil jednoduchý projev vůle, z nějž by vyplynul záměr podat odvolání. Takové podání byl stěžovatel schopen učinit i bez hlubších právních znalostí a následně bylo možné odvolání doplnit. Žalovaný dále odkázal na důvody uložení správního vyhoštění spočívající zejména v tom, že se stěžovatel prokázal neoprávněně upraveným cestovním dokladem. Dále upozornil na neexistenci překážek pro vycestování z České republiky do země původu stěžovatele a odkázal na závazné stanovisko odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.