Vydání 12/2019

(...)

[17] Pro vlastní posouzení věci vyplývají ze správního spisu následující podstatné skutečnosti. Dne 12. 8. 2015 nabylo právní moci rozhodnutí ministerstva vnitra, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Dne 13. 10. 2015 byl stěžovatelce vydán výjezdní příkaz, na jehož základě měla povinnost vycestovat z území České republiky do 11. 11. 2015. Stěžovatelka tak neučinila, neboť dne 2. 10. 2015 podala další žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, v níž za rodinné příslušníky označila opět manžele X (jedná se o její tetu a strýce, oba občané ČR). Rozsudkem ze dne 15. 3. 2016 rozhodl Městský soud v Brně v řízení o osvojení zletilého o tom, že se stěžovatelka od právní moci tohoto rozsudku stává osvojencem manželů X s tím, že se jedná o osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého.

[18] Dne 2. 1. 2018 byla stěžovatelka zajištěna, neboť při kontrole prováděné hlídkou policie v mezinárodním vlaku jedoucím z Bratislavy do Brna nepředložila platné vízum či jiné oprávnění k pobytu. K dotazu žalované ministerstvo vnitra sdělilo, že stále probíhá řízení o druhé žádosti stěžovatelky o vydání povolení k přechodnému pobytu, přičemž na stěžovatelku nedopadá § 87y zákona o pobytu cizinců, neboť v této žádosti neuvedla nové skutečnosti a ani po jejím osvojení nesplňuje podmínky dle § 15a téhož zákona. Dne 2. 1. 2018 zahájila žalovaná správní řízení o správním vyhoštění stěžovatelky. Dne 8. 1. 2018 byl se stěžovatelkou sepsán protokol o výslechu účastníka řízení, v němž uvedla, že je rozvedená, manžel v Arménii ji týral, po jedné potyčce potratila a již nemůže mít děti. Po hádce s jejím manželem zemřel na infarkt její otec, matka jí toto dodnes vyčítá, proto již nejsou v kontaktu. V kontaktu není ani se sestrou. V Arménii vystudovala střední školu a začala chodit i na vysokou. Rodný jazyk si pamatuje a částečně umí rusky. Jelikož byla v Arménii ve špatném psychickém stavu, přijala nabídku tety a strýce, aby přicestovala za nimi do ČR, kde žádala neúspěšně o mezinárodní ochranu i pobytové oprávnění. Bydlí u adoptivních rodičů, kteří ji v současné době vše hradí, ona jim pomáhá v domácnosti. Léky proti depresím užívala naposledy v Arménii (2013). Správní orgán I. stupně na základě zjištěných okolností „“ řízení o správním vyhoštění do řízení o povinnosti opustit území a poté stěžovatelce dne 26. 2. 2018 uložil povinnost opustit území ČR do 30 dnů od převzetí daného rozhodnutí.

(…)[20] Stěžovatelka dovozuje legalitu svého pobytu z § 87y zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení (ve znění účinném do 17. 12. 2015) „[r].“ Zákonem č. 314/2015 Sb. byly na konec citovaného ustanovení s účinností od 18. 12. 2015 doplněny věty: „.“ Z přechodných ustanovení vyplývá, že „[ř].“

[21] Cizinec, který není občanem EU a hodlal pobývat v rozhodném období na území ČR v souladu s § 87y zákona o pobytu cizinců, tedy musel splňovat následující podmínky: 1) podal žádost o povolení k přechodnému nebo trvalému pobytu rodinného příslušníka občana EU; 2) o této žádosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; 3) v daném období skutečně byl rodinným příslušníkem občana EU; 4) v daném období na území pobýval společně s tímto občanem EU; 5) nevztahovalo se na něj pravomocné rozhodnutí o jeho správním vyhoštění či trestu vyhoštění, o ukončení jeho přechodného pobytu nebo o zrušení jeho trvalého pobytu, a 6) nejedná se o opakovaně podanou žádost, ledaže by v ní byly uvedeny nové skutečnosti, které cizinec nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, čj. 5 As 121/2011-60).

[22] Je zřejmé, že stěžovatelka splňovala první dvě podmínky, neboť v uvedené době se vedlo řízení o její (druhé) žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU a o této žádosti dosud nebylo rozhodnuto. Mezi účastníky řízení je však sporné, zda stěžovatelka splňovala podmínku třetí, tj. zda byla rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. S ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení o (druhé) žádosti stěžovatelky o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU byl zákonem č. 314/2015 Sb. rovněž změněn § 15a zákona o pobytu cizinců, který definuje pojem rodinného příslušníka občana EU, je nezbytné nejprve vyjasnit, podle které právní úpravy je třeba stěžovatelky posuzovat.

[23] Z výše uvedeného plyne, že oprávnění pobývat na území České republiky založené § 87y zákona o pobytu cizinců je mimo jiné odvozeno od toho, že probíhá řízení o žádosti o příslušné pobytové oprávnění. Uvedené oprávnění pobývat na území České republiky tudíž představuje právo související s vedením řízení o dané žádosti. Jelikož stěžovatelka podala druhou žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU dne 2. 10. 2015, tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 314/2015 Sb., lze s ní souhlasit, že právní otázku jejího statusu je zapotřebí posoudit podle právní úpravy platné před nabytím účinnosti zákona č. 314/2015 Sb. Jinými slovy, pro posouzení, zda stěžovatelce z hlediska § 87y svědčilo postavení rodinného příslušníka občana EU, je znění § 15a zákona o pobytu cizinců do 17. 12. 2015.

[24] Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015 se pro účely tohoto zákona rozumí rodinným příslušníkem občana Evropské unie jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie.

[25] Podle § 15a odst. 3 téhož zákona platí, že „[u]

.“

[26] Krajský soud dospěl k závěru, že podle citované právní úpravy nebylo možné považovat stěžovatelku za rodinného příslušníka občanů EU, neboť nesplňovala podmínku příbuzenství a závislosti na výživě nebo soužití ve společné domácnosti v domovském státě nebo v zemi posledního pobytu. K tomu stěžovatelka namítla, že splňovala podmínky uvedené v odst. 3 písm. b) citovaného ustanovení, neboť její vztah k adoptivním rodičům měl být považován za vztah obdobný vztahu rodinnému. Tím se však správní orgány ani krajský soud nezabývaly.

[27] Je pravdou, že v souvislosti s možností aplikace § 15a zákona o pobytu cizinců účinného do dne 17. 12. 2015 krajský soud odkázal pouze na odst. 3 písm. a) body 1 a 2 citovaného ustanovení; nevyjádřil se tedy výslovně k tomu, proč nebylo možné považovat vztah stěžovatelky k jejím adoptivním rodičům za vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona, přestože to stěžovatelka namítala v žalobě. Nejvyšší správní soud proto uvažoval, zda toto pochybení způsobilo vadu řízení před krajským soudem spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, pro kterou by bylo namístě rozsudek krajského soudu zrušit. Dospěl k závěru, že nikoliv, neboť uvedené pochybení krajského soudu nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelku totiž nelze podřadit pod definici uvedenou v § 15a odst. 3 písm. b) zákona již proto, že v rozhodnou dobu byla starší 21 let. Jak přitom plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015 dopadal pouze na osoby, jejichž vztah byl svou fakticitou obdobný vztahu mezi rodičem a dítětem mladším 21 let. Lze odkázat např. na rozsudek ze dne 16. 4. 2010, čj. 5 As 6/2010-6, ve kterém zdejší soud vyslovil, že „obdobnýdůraz přidán.“ To znamená, že i kdyby vztah stěžovatelky k její tetě a strýci fakticky připomínal vztah mezi rodičem a dítětem (jak tomu pravděpodobně dle obsahu spisu je), nemohlo by se jednat o vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, protože stěžovatelce bylo k datu podání druhé žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU již 28 let a v době rozhodnutí správního orgánu I. stupně více než 30 let. Stěžovatelka tedy nesplňovala podmínku příbuznosti ve smyslu zákona o pobytu cizinců ani z hlediska jí namítaného ustanovení.

[28] Nejvyšší správní soud dále plně aprobuje závěr krajského soudu, že stěžovatelku nebylo lze zařadit ani do ostatních skupin rodinných příslušníků definovaných v § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015, u nichž není věk rozhodující. Ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 tohoto zákona nebylo možno na stěžovatelku aplikovat, protože z jejích tvrzení neplyne, že by žila před příchodem do České republiky v Arménii s občanem EU ve společné domácnosti. Dle jejích vlastních vyjádření žije ve společné domácnosti s občany EU teprve od svého příchodu do České republiky. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, čj. 1 Azs 273/2016-29, č. 3536/2017 Sb. NSS, „žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti’[…].“ (důraz přidán). Nikoliv tedy soužití ve společné domácnosti, které bylo zahájeno až v průběhu pobytu v České republice.

[29] Stěžovatelku nebylo lze s ohledem na okolnosti zjištěné ve správním řízení považovat ani za osobu vyživovanou občanem Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015. Otázka, koho lze považovat za osobu vyživovanou, byla v judikatuře již řešena. V rozsudku ze dne 26. 1. 2017, čj. 5 Azs 224/2016-50, Nejvyšší správní soud uvedl, že: „“ Na tomto závěru setrval Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 7. 6. 2018, čj. 9 Azs 114/2018-49. Pro výklad uvedeného pojmu je pak rovněž Soudního dvora EU, neboť § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců je nutno vykládat v souladu s čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice o volném pohybu, které definují kategorie osob považovaných za rodinné příslušníky občanů Evropské unie (blíže viz výše citovaný rozsudek čj. 1 Azs 273/2016-29 nebo rozsudek ze dne 27. 4. 2017, čj. 4 Azs 230/2016-54). Soudní dvůr EU vymezil obsah pojmu „vyživovaná osoba“ např. v rozsudku ze dne 16. 1. 2014 ve věci , C-423/12. Uvedl, že „.“ Stejným způsobem nahlíží Soudní dvůr EU na pojem „vyživovaná osoba“ užitý v čl. 3 odst. 2 směrnice o volném pohybu, který dopadá na ostatní rodinné příslušníky nezahrnuté v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice. To potvrzuje rozsudek velkého senátu ze dne 5. 9. 2012 ve věci , C-83/11: „“ Z uvedeného vyplývá, že cizince lze považovat za osobu vyživovanou toliko tehdy, prokáže-li svou závislost na výživě ze strany občana EU, tj. nestačí předložit důkazy o tom, že je cizinci poskytována finanční podpora občanem EU; cizinec musí prokázat, že není schopen uspokojovat své základní potřeby bez této materiální pomoci, přičemž tato neschopnost musí být prokázána ve vztahu ke státu, z nějž cizinec přichází. Ostatně, v návaznosti na citovanou judikaturu bylo v tomto směru rovněž upřesněno znění § 15a zákona o pobytu cizinců, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb.

[30] V projednávané věci přitom stěžovatelka v řízení ani netvrdila žádné důvody, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že není s ohledem na svou ekonomickou a sociální situaci schopna uspokojovat své základní potřeby a je nucena využít za tímto účelem podpory občanů EU. V tomto ohledu poukazovala toliko na to, že v České republice není ekonomicky aktivní, bydlí u svých osvojitelů, kteří jí hradí rovněž veškeré výdaje, a pomáhá jim v domácnosti. Do protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 8. 1. 2018 dále prohlásila, že se nijak neléčí, nebere žádné léky a že léky proti depresím užívala naposledy v Arménii někdy kolem roku 2013. Aniž by Nejvyšší správní soud jakkoliv zlehčoval jistě nesnadnou životní situaci stěžovatelky, její tvrzení nikterak nevypovídají o tom, že neměla žádné uplatnění na pracovním trhu v Arménii a nebyla schopna si s ohledem na svůj věk, vzdělání a zdravotní stav či podmínky v zemi původu zajistit základní potřeby bez uvedené materiální pomoci osvojitelů. Z ničeho pak nevyplývá, že by se tato její situace po příchodu do ČR nějak zásadně změnila. Kasační tvrzení o tom, že by stěžovatelka nemohla chodit do práce z důvodu přetrvávajících psychických problémů, nekoresponduje s jejím vyjádřením o absenci léčby či medikace uvedeným ve správním řízení.

(...)

[35] Stěžovatelka dále dovozuje legalitu svého pobytu ze skutečnosti, že se v průběhu řízení o druhé žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU stala na základě rozsudku Městského soudu v Brně osvojencem občanů EU. Krajský soud se proto správně zabýval tím, zda se stěžovatelka v důsledku této skutečnosti stala rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Jestliže by jím totiž byla, její práva a povinnosti by se mimo jiné řídily směrnicí o volném pohybu a § 87a a násl. zákona o pobytu cizinců a bylo by nutno posoudit, zda se na ni z tohoto důvodu může vůbec vztahovat § 50, resp. § 50a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, čj. 9 Azs 402/2018-23).

[36] Krajský soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že stěžovatelku nelze považovat za potomka občanů EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, resp. čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice o volném pohybu ani po jejím osvojení manžely X.

[37] K osvojení stěžovatelky došlo na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2016. Pro posouzení věci je tedy znění § 15a zákona o pobytu cizinců po novelizaci provedené zákonem č. 314/2015 Sb.

[38] Dle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců v relevantním znění se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt.

[39] Citované ustanovení lze na cizince aplikovat při současném splnění dvou podmínek: 1) jedná se o potomka (ev. předka) občana EU (nebo jeho manžela) a 2) tato osoba je (ev. bezprostředně před vstupem do ČR byla) závislá na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem EU nebo jeho manželem. Dle správních orgánů a krajského soudu nebyla v případě stěžovatelky naplněna již první podmínka, neboť osvojenou zletilou osobu nelze považovat za potomka ve smyslu citovaného ustanovení.

[40] Jak již bylo uvedeno výše, § 15a zákona o pobytu cizinců je transpozicí čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice o volném pohybu, dle něhož se rodinným příslušníkem rozumí „“. Uvedené ustanovení tedy výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení smyslu a dosahu pojmu „potomek v přímé linii“. Za této situace plyne z požadavků na jednotné uplatňování unijního práva a na zásadu rovnosti, že znění takového ustanovení unijního práva musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii (srov. např. rozsudky ze dne 19. 9. 2000, , C 287/98, bod 43, a ze dne 18. 10. 2011, , C 34/10, bod 25).

[41] Pojem „potomek v přímé linii“ vyložil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 26. 3. 2019 ve věci , C-129/18. Zde se zabýval tím, zda se tento pojem vztahuje na dítě svěřené do opatrovnictví v režimu alžírského institutu „kafala“. Konstatoval, že: „potomek v přímé linii’potomka [tohoto občana Unie] v přímé linii’potomek [občana Unie] v přímé linii’

[42] Dle Soudního dvora EU tedy může pojem potomek občana EU zahrnovat rovněž osobu, jejíž vztah k tomuto občanovi není založen na pokrevním poutu, ale osvojením. Podmínkou však je, že v důsledku osvojení vznikne mezi oběma trvalý přímý vztah rodiče a dítěte, kterým jsou dotyčné osoby spojeny.

[43] Stěžovatelka byla osvojena jako zletilá osoba podle § 848 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Jedná se o typ osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého. S ohledem na výše uvedené je pro posouzení věci třeba posoudit, zda na základě tohoto specifického institutu českého civilního práva vznikl mezi stěžovatelkou a jejími osvojiteli z právního hlediska trvalý vztah rodičů a dítěte.

[44] Osvojením se dle § 794 občanského zákoníku rozumí . V případě osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého, platí ovšem oproti osvojení nezletilé osoby řada omezení v právních důsledcích tohoto osvojení (viz § 848 a násl. občanského zákoníku). Tato omezení se týkají jak příbuzenských vztahů, tak majetkových práv. Zatímco tedy v případě nezletilé osoby vede její osvojení k zániku veškerých dosavadních příbuzenských vazeb dítěte k jeho původní rodině a ke vzniku těchto vazeb v rodině osvojitelské tak, jako by se dítě do rodiny narodilo (§ 833 odst. 1 ve spojení s § 771 občanského zákoníku), zletilý osvojenec a jeho potomci nevstupují po osvojení do příbuzenského poměru vůči členům rodiny osvojitele (§ 849 odst. 1 občanského zákoníku) a nedochází k zániku veškerých stávajících rodinných vazeb osvojence k původní rodině (§ 849 odst. 2 občanského zákoníku). Rovněž z hlediska majetkových práv dochází v případě nezletilé osoby k zániku všech práv a povinností vyplývajících z příbuzenského poměru mezi osvojencem a původní rodinou (§ 833 odst. 1 občanského zákoníku) a k získání majetkových práv a povinností v nové rodině, neboť daná osoba získává postavení dítěte osvojitele či osvojitelů (§ 832 občanského zákoníku). Naproti tomu zletilému osvojenci a jeho potomkům nevznikají žádná majetková práva vůči členům rodiny osvojitele a osvojitel nenabývá žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům (§ 849 odst. 1 občanského zákoníku). Zletilému osvojenci nadto zůstává zachována subsidiární vyživovací povinnost k původní rodině, jakož i jeho právo na výživné vůči svým předkům a potomkům (§ 853 občanského zákoníku). Občanský zákoník rovněž limituje zařazení zletilého osvojence do jednotlivých dědických skupin tím, že jej řadí do první zákonné třídy dědiců vůči osvojiteli, vylučuje však jeho vstup do zákonné dědické posloupnosti vůči ostatním příbuzným osvojitele (§ 853 občanského zákoníku).

[45] Z výše uvedeného vyplývá, že pouze právní úprava osvojení nezletilého má za následek vznik takového právního poměru mezi osvojencem a osvojitelem, jaký je mezi rodičem a dítětem. Veškerá práva a povinnosti dítěte k původní rodině totiž zanikají a vznikají nově k rodině osvojitelské, a to nejen v oblasti majetkových práv, ale i v oblasti příbuzenských vztahů. Nezletilý vstupuje do nových právních příbuzenských vztahů nejen k osvojiteli, ale i k jeho ostatním příbuzným. Tento typ osvojení tedy vede ke změně osobního stavu dítěte, jeho biologických rodičů i osvojitelů. Odborná literatura v této souvislosti proto hovoří o tzv. úplném osvojení [viz Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. . 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, § 848 a násl., nebo Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. ). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 601].

[46] Ze zákonného vymezení institutu osvojení zletilého dle § 848 občanského zákoníku je naopak zřejmé, že na jeho základě nedochází ke vzniku nového statusu osvojované osoby, tj. k plnému nahrazení vazeb k dosavadní rodině. Rodinné vazby, jakož i práva a povinnosti k dosavadní rodině zůstávají v širokém měřítku zachována, dochází toliko k určité modifikaci práva na výživné a vyživovací povinnosti. Tyto vazby, práva a povinnosti vůči stávající rodině jsou pak doplněny novými právy vůči osvojiteli, která jsou však prakticky výhradně majetkového charakteru (právo na výživné a právo dědické). To potvrzuje rovněž odborná literatura, která uvádí, že: „ (definice osvojení v § 794 NOZ, pozn. NSS) .“ [viz Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. . 1 vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, § 794], resp., že: „“[Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 781]. Právě z důvodu neúplného vzniku rodinněprávních a majetkových vztahů mezi osvojencem a rodinou osvojitele, resp. mezi osvojitelem a osvojencem (v rovině majetkoprávních vztahů), označuje odborná literatura tento typ osvojení za tzv. neúplné osvojení [Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 788]. S ohledem na popsaná omezení právních následků tohoto typu osvojení tedy nelze považovat vztah mezi osvojitelem a zletilým osvojencem založený osvojením dle § 848 občanského zákoníku z právního hlediska za vztah rovnocenný takovému, který vzniká mezi rodičem a dítětem.

[47] Jelikož na základě osvojení (zletilého), které není obdobou osvojení nezletilého, nevzniká mezi osvojencem a osvojitelem z právního hlediska trvalý vztah rodiče a dítěte, nemůže být stěžovatelka, která byla osvojena občany EU právě v tomto režimu, považována za „potomka [občana Unie] v přímé linii“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 písm. c) směrnice o volném pohybu, tedy ani za potomka ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ve znění od 18. 12. 2015. Správní orgány i krajský soud tedy tuto otázku posoudily správně.

[48] Co se týče námitky, že stěžovatelku bylo lze považovat za rodinného příslušníka dle § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 18. 12. 2015, ani tato není důvodná. Definice zakotvená v tomto ustanovení se v zásadě věcně nijak neodlišuje od té, jež byla obsažena v § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 tohoto zákona před novelou provedenou zákonem č. 314/2015 Sb. Lze proto plně odkázat na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 273/2016-29, podle něhož je okamžik existence společné domácnosti vázán na dobu bezprostředně předcházející vstupu na území České republiky.

[49] Je tedy možné shrnout, že stěžovatelka pobývala na území České republiky v období od 12. 11. 2015 (den následující po uplynutí lhůty k vycestování) do 2. 1. 2018, kdy byla kontrolována hlídkou policie, neoprávněně. Nebylo ji totiž možno považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015, pročež se na ni nevztahovalo oprávnění pobývat na území ČR do nabytí právní moci rozhodnutí o její druhé žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Toto postavení pak nenabyla ani na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2016, podle něhož se stala osvojencem manželů X. Správní orgány i krajský soud tuto otázku posoudily správně.

[50] Veškeré námitky týkající se legality pobytu stěžovatelky na území České republiky tak shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnými.

[51] Nejvyšší správní soud však shledal důvodnou námitku týkající se nepřiměřenosti zásahu způsobeného rozhodnutím o povinnosti opustit území České republiky do práva na respektování soukromého a rodinného života stěžovatelky a jejích rodičů. Stěžovatelce je totiž třeba přisvědčit v tom, že se správní orgány nezabývaly všemi rozhodnými okolnostmi, a jejich závěry tak nejsou opřeny o dostatečně zjištěný skutkový stav; zčásti jsou navíc se zjištěným skutkovým stavem v rozporu.

(…)

[53] Správní orgán I. stupně v řízení se stěžovatelkou postupoval podle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců (ve znění do 30. 7. 2019). Dle první věty uvedeného ustanovení platí, že „[j]“. Následně stěžovatelce uložil rozhodnutím ze dne 26. 2. 2018 povinnost opustit území České republiky dle § 50a odst. 3 písm. c) téhož zákona. Podle něj „[r]“.

[54] Z uvedeného vyplývá, že přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince musí být posuzována nejprve v řízení o správním vyhoštění. Zjištění, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do života cizince, vede k „odklonu“ tohoto řízení na řízení o mírnějším opatření – povinnosti opustit území. Rovněž v tomto řízení je však správní orgán povinen opětovně samostatně posoudit přiměřenost vydávaného rozhodnutí, tj. zvážit, zda tento mírnější zásah již je přiměřený z hlediska soukromého nebo rodinného života cizince či nikoli. Opačný postup by byl v rozporu s právem EU i se smyslem posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, jak vyplývá z rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 3. 2017, čj. 7 Azs 24/2017-29, 3574/2017 Sb. NSS. V něm soud zdůraznil, že: „.“ Tato povinnost přitom zůstala zachována i po novelizaci zákona o pobytu cizinců provedené zákonem č. 222/2017 Sb., jak potvrdil Nejvyšší správní soud v recentních rozsudcích ze dne 19. 12. 2018, čj. 8 Azs 290/2018-27, 3852/2019 Sb. NSS, a ze dne 10. 1. 2019, čj. 5 Azs 49/2017-34.

[55] V případě stěžovatelky se správní orgán I. stupně přiměřeností dopadů povinnosti opustit území zabýval na str. 6 svého rozhodnutí. Uvedl, že s tímto rozhodnutím nejsou do budoucna spojena žádná nepříznivá omezení pro vstup na území ČR, a stěžovatelka si tak může zdejší pobyt uvést do souladu se zákonem. Dále odkázal na to, že stěžovatelka je v produktivním věku, dokáže se o sebe sama postarat, její zdravotní stav jí nebrání vycestovat, nemá na území ČR žádnou ekonomickou ani jinou společenskou aktivitu, pamatuje si mateřský jazyk a v Arménii studovala. Na str. 8 dále poukázal na to, že mezi ní a jejími biologickými rodiči existovalo citové pouto a není důvod se domnívat, že v současnosti, kdy již není vdaná za muže, kterého rodiče neschvalovali, toto pouto netrvá. Žalovaná pak ve svém rozhodnutí zopakovala, že rozhodnutí dle § 50a zákona o pobytu cizinců umožní stěžovatelce legalizaci dalšího pobytu v ČR a nepředstavuje přitěžující okolnost pro následné získání pobytového oprávnění. Krajský soud shledal, že takové odůvodnění vyhovuje požadavku přiměřenosti při stanovení povinnosti opustit území.

[56] Lze souhlasit s tím, že část zdůvodnění přiměřenosti rozhodnutí spočívající v absenci zákazu vstupu, skutečně odráží samotnou podstatu institutu uložení povinnosti opustit území ČR. Nicméně i otázka, jak závažné následky tento institut působí v životě cizince z hlediska možnosti jeho návratu do České republiky, přirozeně náleží do úvahy, zda je uložení povinnosti opustit území ČR v posuzovaném případě přiměřené. Je totiž třeba vzít v úvahu i tyto konsekvence, které dané rozhodnutí přináší (srov. výše uvedený rozsudek čj. 8 Azs 290/2018-27). Vedle toho je nicméně třeba zvážit, zda i přes absenci zákazu vstupu cizince na území ČR nebude rozhodnutí o povinnosti opustit území vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem soukromého a rodinného života daného cizince nepřiměřeně tvrdé. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku čj. 7 Azs 24/2017-29: „“

[57] Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců ,,[p] (důraz přidán).

[58] Povinnost posoudit přiměřenost vydaného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do rodinného a soukromého života je výrazem základního práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu se sice nejedná o právo absolutní, avšak tím spíše je zde prostor pro přiměřené posouzení věci a vyvažování možných protichůdných zájmů cizince a státu. Evropského soudu pro lidská práva v této souvislosti zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, , stížnost č. 46410/99, ECHR 2006-XII, § 57 58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, , stížnost č. 50435/99, ECHR -I, § 39, či ze dne 28. 6. 2011, , stížnost č. 55597/09, § 70). Tato kritéria přiměřenosti rozhodnutí je třeba dle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek čj. 5 Azs 49/2017-34) aplikovat rovněž v případě uložení povinnosti opustit území. Skutečnost, že toto rozhodnutí dopadá do života cizince mírněji než správní vyhoštění, neboť není spojeno se stanovením doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, je nicméně třeba při posuzování přiměřenosti zásahu zohlednit. Jinými slovy, o co jsou následky tohoto rozhodnutí do života cizince mírnější, o to vyšší intenzitu pak musí vykazovat jeho dopady do rodinného a soukromého života cizince, aby bylo možno dané opatření považovat za nepřiměřený zásah.

[59] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že správní orgány v daném případě ve vztahu k otázce přiměřenosti zásahu spočívajícího v uložení povinnosti stěžovatelce opustit území ČR do jejího soukromého a rodinného života nedostatečně zjistily skutkový stav věci.

[60] Správní orgány se totiž při posuzování otázky, zda v daném případě byly naplněny důvody, pro které by nemohla být stěžovatelce uložena povinnost opustit území (§ 174a zákona o pobytu cizinců), zaměřily v oblasti kritéria pouze na skutečnosti svědčící v její neprospěch (viz výše), avšak zcela stranou ponechaly skutečnosti svědčící v její prospěch, přestože tyto ve správním řízení zcela nepochybně vyšly najevo. Nadto závěr správního orgánu I. stupně o trvání osobních vazeb stěžovatelky k její rodině (v Arménii) nemá oporu ve spise. Ten naopak nasvědčuje tomu, že došlo ke zpřetrhání původních rodinných vazeb. Stěžovatelka vypověděla, že od svého odchodu z Arménie s matkou ani sestrou v kontaktu není, matka jí vytýká smrt otce a nemá v Arménii kam jít. Tomu koresponduje i následné osvojení stěžovatelky ze strany jejích českých příbuzných a zjištění uvedená v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2016 (zavržení stěžovatelky ze strany její pokrevní matky, udělení souhlasu k osvojení). Přestože se tedy správní orgán I. stupně správně zabýval existencí rodinného života stěžovatelky, činil tak pouze ve vztahu k domovské zemi a jeho závěry co do trvání osobních vazeb k původní rodině stěžovatelky nelze než označit za nepodložené domněnky. Naproti tomu správní orgán I. stupně vůbec nezkoumal existenci rodinného života stěžovatelky v ČR a intenzitu zdejších osobních vazeb, přestože jej na to stěžovatelka opakovaně upozorňovala.

[61] Stěžovatelka již ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí poukazovala na to, že povinnost opustit území bude mít dopad nejen do jejího života, ale i do života jejích osvojitelů, manželů X. Dále zopakovala skutečnosti tvrzené ve výpovědi ze dne 8. 1. 2018, tj. že rodinné a sociální zázemí má výhradně v ČR, rodina v Arménii ji (po smrti otce) zavrhla, nemá tam žádný majetek ani bydlení, nadto má nadále panický strach ze svého bývalého manžela. Dále stěžovatelka ve správním řízení předložila rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2016 o tom, že se stala od právní moci tohoto rozsudku osvojencem manželů X. Jinými slovy, ve správním řízení vyšly zcela nepochybně najevo skutečnosti svědčící o existenci funkčních rodinných vazeb stěžovatelky k jejím osvojitelům na území ČR. Správní orgány sice nezpochybňovaly existenci uvedených osobních vazeb stěžovatelky, ale nedostatečně se zabývaly jejich intenzitou, resp. rozsahem, v jakém by mohl být rodinný život stěžovatelky narušen v důsledku uložení povinnosti opustit území ČR. Při tomto posouzení přitom nelze nezohlednit závěry, k nimž dospěl Městský soud v Brně, který rozhodl o osvojení stěžovatelky ze strany jejích českých příbuzných. Z tohoto rozsudku plyne, že Městský soud v Brně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že jsou v posuzované věci dány důvody zvláštního zřetele hodné pro vydání rozhodnutí o osvojení ve smyslu § 848 odst. 1 občanského zákoníku, tedy osvojení, které je ze své podstaty výjimečné. Dle odborné literatury je určeno právě pro případy, v nichž se vyskytují zásadní deficity vztahu mezi rodiči a dětmi spočívající v absenci potomků způsobené jak biologicky, tak sociálně, např. zavržením [srov. Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 781]. Městský soud přitom v uvedeném rozsudku konstatoval, že: „.“ Rozhodnutí o povinnosti opustit území zjevně koliduje s účelem osvojení tak, jak byl vymezen Městským soudem v Brně. Správní orgán I. stupně se měl proto zabývat tím, zda rodinné vztahy mezi stěžovatelkou a jejími osvojiteli ve skutečnosti nadále naplňují poslání, pro které Městský soud v Brně shledal důvodnost osvojení a zda jejich existence v tomto zcela atypickém případě nepředstavuje překážku pro uložení povinnosti opustit území. Jakkoliv se v případě stěžovatelky nejedná o rodinného příslušníka dle definice § 15a zákona o pobytu cizinců, při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince nelze existenci faktických rodinných vztahů stěžovatelky v ČR a jejich přínos pro obě strany, na němž je založen rozsudek o osvojení, pominout. Jestliže správní orgán I. stupně tyto skutečnosti při posuzování přiměřenosti rozhodnutí vůbec nevzal v potaz a zabýval se selektivně pouze okolnostmi svědčícími pro závěr o přijatelnosti rozhodnutí, nepostupoval v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu a jeho rozhodnutí není opřeno o dostatečně zjištěný skutkový stav.

[62] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že si je vědom toho, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný požadavek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahu mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 2 Azs 38/2011-47). Nelze přitom ani bagatelizovat zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Na stranu druhou však musí být závěry o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince, jemuž je povinnost opustit území ukládána (v daném případě stěžovatelky), opřeny o dostatečně zjištěný skutkový stav a reflektovat individuální, a zde do značné míry výjimečné a atypické, okolnosti posuzované věci.