Vydání 3/2017

(...)

[25] V projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatel je synem občana České republiky. Stěžovatel se narodil ve Vietnamu v roce 1982; od svého narození do roku 1985 žil ve společné domácnosti mj. se svým otcem, který v roce 1985 odcestoval do Československa. Stěžovatel svého otce v České republice nikdy nenavštívil, přicestoval sem v listopadu 2014 a od té doby s otcem bydlí ve společné domácnosti. Otec za stěžovatelem jezdil do Vietnamu mnohokrát (minimálně desetkrát).

[26] Stěžovatel dne 19. 12. 2014 podal žádost o povolení k přechodnému pobytu dle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ten stanoví, že „

[27] Stěžovatel má za to, že na něho má být nahlíženo jako na rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců. Namítá, že podmínka soužití s občanem Evropské unie ve společné domácnosti není podmíněna tím, že takové soužití mělo být prokázáno k době bezprostředně před podáním žádosti o přechodný pobyt.

[28] Tento právní názor není správný.

[29] Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „“.

[30] Podle § 15a odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí žalované) se „“.

[31] V případě stěžovatele je zjevné, že není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel tvrdí, že je na něj však nutno nahlížet jako na rodinného příslušníka ve smyslu § 15a odst. 3 písm. a) bodu 1 tohoto zákona. Pro posouzení tohoto tvrzení pak nutno vyřešit spornou otázku, zda spojení „“ znamená, že má jít o společné soužití předcházející vstupu cizince na území České republiky, či nikoli.

[32] Předmětné ustanovení (v tehdejším znění) výslovně neupravovalo, v jaké době před vstupem na území České republiky musí cizinec žít ve společné domácnosti s občanem EU, aby na něj mohlo být nahlíženo jako na rodinného příslušníka dle § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců.

[33] Ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců je nutno vykládat v souladu s čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38/ES, které definují kategorie osob, které jsou považovány za rodinné příslušníky občanů Evropské unie, byť je tato směrnice 2004/38/ES v nyní posuzované věci použitelná pouze nepřímo, na základě odkazu ve vnitrostátním právu, kterým je § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

[34] Na stěžovatelův případ směrnice 2004/38/ES nedopadá přímo, protože jeho otec – občan České republiky není osobou, která by využila své právo volného pohybu a nemůže tak být (stejně jako stěžovatel) oprávněnou osobou ve smyslu této směrnice. Jak uvedl rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, směrnice 2004/38/ES se vztahuje na občany EU, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky (čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES). Ostatně i Soudní dvůr potvrdil, že právo pobytu v členském státě přísluší na základě směrnice 2004/38/ES nikoli všem státním příslušníkům třetích zemí, ale pouze těm státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice rodinnými příslušníky občana Unie, (zvýraznění doplněno NSS). Pobyt, který uvedená směrnice upravuje, je tak v prvé řadě spojen s využitím práva volného pohybu osob. Pokud tedy občan Unie nikdy nevyužil svého práva volného pohybu a vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, nespadá pod pojem „“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES, stejně tak ani jeho rodinný příslušník. (Srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2008, , C-127/08, Sb. rozh., s. I-6241, bod 73; nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2011, , C-434/09, Sb. rozh., s. I-03375, body 35 až 43).

[35] Rozšířený senát v citovaném usnesení současně zdůraznil, že na základě přijetí § 15a odst. 4 (včleněného do zákona o pobytu cizinců zákonem č. 161/2006 Sb.), podle kterého se ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky, došlo z vůle vnitrostátního zákonodárce nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů ČR s rodinnými příslušníky občanů EU. Takovýto úmysl zákonodárce je zřejmý i z důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb.

[36] Situace, kdy se právní řád členského státu EU snaží zrovnoprávnit své občany s občany jiných členských států, resp. rodinné příslušníky svých občanů s rodinnými příslušníky občanů jiných členských států, není situací nijak výjimečnou či dokonce nepřípustnou. V rámci právního řádu členského státu může totiž docházet k diskriminaci vlastních státních občanů, a to vlivem paralelního použití unijní úpravy, která míří především na odstranění překážek volného pohybu, a která se vztahuje zejména na migrující občany jiných členských států a jejich rodinné příslušníky, a vnitrostátního práva, které se vztáhne na státní občany daného členského státu. Členské státy přitom mohou tuto diskriminaci vlastních státních občanů odstranit tím, že rozšíří působnost unijního práva čistě na základě přijetí vnitrostátní normy, jak tomu je právě v případě § 15 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

[37] Takový postup přitom aprobovalo již samotné unijní právo, např. rozsudkem Soudního dvora ze dne 18. 10. 1990, , C-297/88 a C-197/89, Recueil, s. I-3763. Z něj jasně vyplývá, že unijní právo může být použitelné nepřímo, tedy pouze na základě odkazu obsaženého ve vnitrostátním právu. Vnitrostátní norma tak může „“ unijní právo, které by se jinak na daný případ nepoužilo, když by daná situace sama o sobě neobsahovala žádný z faktorů podmiňujících jeho použití. Členský stát tak může vztáhnout unijní právo na situace, které nespadají do oblasti působnosti unijního práva.

[38] Z daného tak vyplývá, že i § 15a zákona o pobytu cizinců je nutno vyložit způsobem souladným s právem EU ve všech případech. Tedy v případě všech rodinných příslušníků občana EU, resp. občana ČR, bez ohledu na to, zda využili své právo volného pohybu. K výkladu souladnému s unijním právem je tak nutné přistoupit i v případu stěžovatele.

[39] Článek 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES stanoví, že se tato směrnice „“.

[40] Dle čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES „[a]

[41] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že dle čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38/ES se pro účely této „

[42] Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zjevné, že stěžovatelem dovolávaný § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 je nutno vykládat v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38/ES.

[43] Článek 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38/ES mj. normuje, že hostitelský členský stát usnadňuje vstup a pobyt všech ostatních rodinných příslušníků, kteří nespadají pod čl. 2 bod 2, bez ohledu na jejich státní příslušnost a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, členy domácnosti občana EU. Z tohoto ustanovení směrnice 2004/38/ES ve spojení s § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců je prostým jazykovým výkladem nutno dovodit, že spojení „“ znamená, že v zemi z níž rodinný příslušník přichází, musel žít ve společné domácnosti s občanem EU.

[44] Aplikují-li se tato východiska na § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců, je zjevné, že spojení „“ je nutno skutečně vykládat tak, jak to učinila žalovaná i krajský soud, tedy že musí jít o společné soužití s občanem EU, které bezprostředně předchází vstupu cizince (rodinného příslušníka) na území členského státu EU (spojení „“, nikoli byli členy).

[45] Ze skutkových okolností nyní posuzovaného případu je ovšem zjevné, že stěžovatel v době předcházející době jeho vstupu na území České republiky ve společné domácnosti se svým otcem (jako občanem EU) nežil; naposledy tomu tak bylo před 29 lety.

[46] Tento výklad potvrzuje bod 6 odůvodnění směrnice 2004/38/ES, který stanoví, že „[k] [...]“.

[47] Účelem směrnice 2004/38/ES je tedy zachování jednoty rodiny v širším smyslu, a to zejména s ohledem na finanční či fyzickou závislost rodinného příslušníka na občanu EU. Tato závislost pak může být projevena i tím, že občan EU a jeho rodinný příslušník spolu žili ve společné domácnosti; aby ovšem mohl být naplňován účel směrnice 2004/38/ES, tedy zachování jednoty rodiny při pohybu jejích členů, musí taková společná domácnost z logiky věci fungovat před vykonáním pohybu, aby bylo vůbec co zachovávat.

[48] Tuto interpretaci předmětného ustanovení zákona o pobytu cizinců lze podpořit i skutečností (na kterou ostatně poukázal též krajský soud), že toto ustanovení bylo s účinností od 18. 12. 2015 novelizováno (zákon č. 314/2015 Sb.) tak, že zní: „“ [zvýraznění doplněno; nově jde o § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců]. Ze znění tohoto ustanovení v novelizovaném znění je zjevné, že podmínka soužití ve společné domácnosti je splněna pouze tehdy, šlo-li o soužití s občanem EU před vstupem na území. Z důvodové zprávy k tomuto novelizačnímu zákonu vyplývá, že ke změnám v § 15a zákona o pobytu cizinců zákonodárce přistoupil z důvodu četných výkladových problémů tohoto ustanovení ve stávajícím znění a současně za účelem jeho přizpůsobení aktuální judikatuře Soudního dvora. S ohledem na tuto judikaturu (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 1. 2007, , C-1/05, Sb. rozh., s-I-00001, rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 1. 2014, , C-423/12, pak ve vztahu k nezbytnosti materiální podpory a též soužití ve společné domácnosti zákonodárce zdůvodnil, že ta musí existovat v členském státě původu nebo státě posledního pobytu těchto příbuzných v okamžiku, kdy žádají o připojení se k občanu Evropské unie, tedy bezprostředně před vstupem na území České republiky, a je na rodinném příslušníkovi, aby tuto závislost (resp. soužití ve společné domácnosti) prokázal. (...)