Pobyt cizinců: prominutí zmeškání lhůty
k § 41 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
k § 67 odst. 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (v textu jen "zákon o pobytu cizinců")
Nesplnění podmínky podání žádosti o trvalý pobyt ve lhůtě dvou měsíců od pravomocného ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany lze cizinci prominout též na základě žádosti o prominutí zmeškání úkonu podle § 41 odst. 2 správního řádu. Prominutí zmeškání lhůty podle § 67 odst. 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, má odlišný účel, a proto se nejedná o speciální úpravu vylučující použití § 41 odst. 2 správního řádu.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, čj. 10 A 144/2013-39)
Prejudikatura:
č. 2095/2010 Sb. NSS.
Věc:
Salim J. proti Ministerstvu vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o žádosti o povolení k trvalému pobytu, o žalobě žalobce.
Žalobce podal dne 22. 9. 2010 žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, se kterou spojil i žádost o prominutí zmeškání lhůty s odůvodněním, že jeho zákonná zástupkyně kvůli jazykové bariéře měla za to, že rozsudek, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, nabyl právní moci dne 25. 8. 2010, a nikoliv dne 15. 7. 2010. Datum 25. 8. 2010 ve skutečnosti označovalo pouze den vyznačení právní moci.
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (správní orgán I. stupně), usnesením ze dne 3. 11. 2010 řízení zastavilo s odkazem na § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť žádost vyhodnotilo jako zjevně právně nepřípustnou právě pro nesplnění lhůty k jejímu podání s odůvodněním, že pokud zástupkyně žalobce nerozuměla vyznačení právní moc, měla možnost využití poradenství komunitních služeb, s nimiž byla prokazatelně v kontaktu.
Žalovaný toto usnesení zrušil rozhodnutím ze dne 29. 2. 2012, neboť nesplnění lhůty k podání žádosti podle jeho názoru zakládalo důvod pro její zamítnutí, nikoliv pro zastavení řízení. Žádost o prominutí zmeškání lhůty podle § 41 správního řádu považoval žalovaný za nepřípustnou s ohledem na skutečnost, že prominutí zmeškání lhůty je zvlášť upraveno v § 67 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009, čj. 9 Ca 279/2008-31, č. 2095/2010 Sb. NSS, žalovaný uvedl, že obecná úprava správního řádu není použitelná, upravuje-li zvláštní zákon danou otázku odlišně.
Žalobce se dne 5. 12. 2012 seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž uvedl, že písemné vyjádření k věci zašle do patnácti pracovních dnů. Ve vyjádření, které bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 21. 12. 2012, žalobce uvedl, že má za to, že z provedených důkazů vyplývá důvodnost podané žádosti a je přesvědčen, že neexistuje důvod k jejímu zamítnutí. V obecné rovině pak žalobce uvedl, že má-li správní orgán pochybnosti o jakékoliv
relevantní
skutečnosti, navrhuje "
doplňující jednání k jejich objasnění
".
Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 11. 1. 2013 zamítl žalobcovu žádost o povolení k trvalému pobytu s odůvodněním, že žalobce nesplnil lhůtu k podání žádosti, která dle § 67 odst. 5 zákona o pobytu cizinců činí dva měsíce od ukončení řízení o mezinárodní ochraně, a tedy nejsou splněny podmínky k vydání povolení k trvalému pobytu. K žádosti o prominutí zmeškání lhůty se správní orgán I. stupně nevyjádřil. Dále uvedl, že ke dni vydání rozhodnutí nevyužil žalobce svého práva vyjádřit se ke shromážděným podkladům.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jež odůvodnil tím, že se k věci před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyjádřil, ten však toto vyjádření nijak nezohlednil. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 5. 2013 odvolání zamítl, neboť ve věci bylo rozhodnuto na základě správně zjištěného skutkového stavu a žádost o povolení k trvalému pobytu byla podána opožděně. Pokud jde o vyjádření žalobce ze dne 5. 12. 2012, žalovaný konstatoval, že zohledněno nebylo, ačkoliv ze spisového materiálu plyne, že bylo doručeno před vydáním rozhodnutí ve věci. Toto pochybení správního orgánu I. stupně však dle žalovaného nemohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, neboť žalobce ve svém vyjádření neuvedl žádné nové skutečnosti ani nenavrhl provedení žádných důkazů. O důvod k vyhovění odvolání se tedy nejednalo.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí žalovaného. V jednom ze žalobních bodů žalobce tvrdil, že spolu se žádostí o povolení k pobytu podal žádost o prominutí zmeškání lhůty. O této žádosti měl rozhodnout dle § 41 odst. 6 správního řádu správní orgán I. stupně, k čemuž však nedošlo. V původně vydaném rozhodnutí ve věci samé, které však bylo následně žalovaným zrušeno, se sice správní orgán I. stupně k žádosti o prominutí zmeškání lhůty alespoň vyjádřil, v pozdějším rozhodnutí však nikoliv. Ani původně však o věci nebylo rozhodnuto usnesením, jak vyžaduje zákon. Uvedené pochybení představuje dle žalobce natolik závažnou vadu řízení, že způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že v řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu je ustanovení § 41 správního řádu plně aplikovatelné, neboť zákon o pobytu cizinců žádnou obdobnou úpravu neobsahuje.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu zamítnout, přičemž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žaloba dle jeho názoru nepřináší žádnou novou argumentaci.
Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí obou správních orgánů a vrátil věc k dalšímu řízení správnímu orgánu I. stupně.
Z odůvodnění:
Nejprve se městský soud zabýval prvním žalobním bodem, tedy že se správní orgány nesprávně vypořádaly s žalobcovou žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Podle § 41 odst. 2 správního řádu může o prominutí zmeškání úkonu požádat účastník řízení do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která mu bránila úkon učinit. Podle § 41 odst. 6 správního řádu o takové žádosti rozhodne usnesením správní orgán, který v době jejího podání vede řízení. Lze konstatovat, že ačkoliv žalobce spolu s žádostí o povolení k trvalému pobytu podal žádost o prominutí zmeškání úkonu, správní orgán I. stupně o této žádosti nikdy usnesením nerozhodl. V usnesení ze dne 3. 11. 2010, jímž řízení zastavil, se sice správní orgán I. stupně k důvodům žádosti o prominutí zmeškání úkonu vyjádřil, avšak ve výroku o ní nerozhodl. Toto usnesení bylo navíc následně žalovaným zrušeno, takže na jeho odůvodnění nelze brát zřetel. V novém rozhodnutí ve věci samé ze dne 11. 1. 2013 již správní orgán žádost o prominutí zmeškání lhůty zcela pominul, a to zřejmě v návaznosti na právní názor vyjádřený žalovaným v předchozím zrušujícím rozhodnutí, že žádost podle § 41 správního řádu není v dané věci přípustná. O žádosti o prominutí zmeškání úkonu je však třeba v řízení vedeném podle správního řádu rozhodnout vždy, a to i za situace, kdy není důvodná, protože zvláštní zákon stanoví odlišnou úpravu. Pokud správní orgán I. stupně žádost zcela ignoroval, porušil tím nejen povinnost rozhodnout usnesením dle § 41 odst. 6 správního řádu, ale i právo žalobce na podání odvolání proti takovému usnesení dle § 76 odst. 5 správního řádu. Vzhledem k tomu, že žádost o povolení k trvalému pobytu byla následně zamítnuta právě pro nedodržení lhůty k jejímu podání, lze ve výše uvedeném pochybení spatřovat vadu řízení, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Žalobce polemizoval i s názorem žalovaného vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012, že žádost o prominutí zmeškání úkonu je v řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu nepřípustná, neboť zákon o pobytu cizinců obsahuje vlastní, speciální úpravu. Ačkoliv se k této otázce žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí nevyjádřil, z výsledku řízení lze mít za to, že se svého původního názoru držel. S žalovaným lze souhlasit, že zákon o pobytu cizinců stanoví v § 67 odst. 8 zvláštní důvod prominutí zmeškání lhůty pro podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, dle kterého lze žadateli, který je uveden v odstavci 3 tohoto ustanovení, prominout zmeškání dvouměsíční lhůty od skončení řízení o mezinárodní ochraně, pokud skončí dříve než lhůta žadatele uvedeného v odstavci 2 (jedná se například o vztah rodič - nezletilé dítě). Tato úprava však nevylučuje použití obecné úpravy prominutí zmeškání úkonu dle § 41 správního řádu.
Aplikace závěrů výše citovaného rozsudku městského soudu čj. 9 Ca 279/2008-31, na nějž odkázal žalovaný v rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012, zde není namístě. V uvedeném rozhodnutí soud dospěl k závěru, že v případě žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu se institut žádosti o prominutí zmeškání úkonu dle § 41 správního řádu neuplatní, neboť § 47 odst. 1 větu druhou zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015 je třeba považovat za úpravu speciální. Uvedené ustanovení zní takto: "
V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné."
Rozdíl mezi § 47 odst. 1 a § 67 odst. 8 zákona o pobytu cizinců je však zcela zřejmý. Zatímco v případě žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu zákon o pobytu cizinců odlišně od správního řádu upravuje, jakým způsobem má žadatel postupovat, zabránily-li mu v dodržení lhůty k podání žádosti okolnosti na jeho vůli nezávislé, v případě povolení k trvalému pobytu žádné obdobné ustanovení neexistuje. Na tom nemění nic ani skutečnost, že zákonodárce nad rámec důvodů uvedených v § 41 správního řádu stanovil další důvod pro prominutí zmeškání lhůty k podání žádosti v § 67 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Lze tedy uzavřít, že vycházel-li žalovaný a správní orgán I. stupně, který byl vázán závěrem odvolacího orgánu, z názoru, že žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 41 správního řádu je nepřípustná, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla vést k vydání nezákonného meritorního rozhodnutí. (...)